Pamětní desku s bustou na třebenické faře odhalil 11. září 2005, v den prvního výročí tragické smrti faráře MUDr. Ladislava Kubíčka, starosta města Václav Vobořil, posvětil ji arcibiskup Karel Otčenášek a biskup Josef Koukl. Autorem pamětní desky s bronzovou bustou je litoměřický akademický sochař Libor Piskálek, výrobu uhradilo město Třebenice.

Ladislav Kubíček (1926–2004) dokončil studia na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1950. Vojenskou službu vykonával u PTP v kladenských dolech, poté působil jako lékař na různých místech na Moravě. V roce 1959 byl z politických důvodů nucen nastoupit brigádu v dole v Karviné, kde byl následně zatčen pro své náboženské aktivity a odsouzen na 2,5 roku za podvracení republiky. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pokračoval v práci na šachtě a později v kamenoprůmyslovém podniku v Letovicích. Tajně studoval teologii a 7. února 1967 byl vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou na kněze. Po obdržení státního souhlasu nastoupil v srpnu 1969 do duchovní správy a působil na různých místech litoměřické diecéze a ve farnostech v Jizerských horách, od roku 1999 v Třebenicích, kde byl 11. září 2004 na faře zavražděn.

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Terrazzová deska byla odhalena za účasti starosty Miroslava Hyláka 11. května 2007 z iniciativy bývalých příslušníků PTP Josefa Sochora, Zdeňka Ouška a dalších a města Postoloprty.

Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Při příležitosti nedožitých 76. narozenin Václava Havla byla 8. října 2012 v parku, který nese jeho jméno, odhalena busta autorky Alžběty Kumstátové. Bronzová busta je umístěna na kamenném podstavci s kovovým plátem na položení květin. Pořízení busty hradilo město Litoměřice, tehdejší senátor a Havlův přítel Alexandr Vondra a významnou měrou také veřejná sbírka.

Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Deska z terrazza s leptaným portrétem a textem, jejímž autorem je Ondřej Pisch, byla odhalena 7. října 2004 z iniciativy teplické organizace ČSSD za účasti tehdejší ministryně školství Petry Buzkové, představitelů kraje a města.

Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] nastoupil v Teplicích na umístěnku po ukončení studia na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni v roce 1962. Ve zdejších Spojených keramických závodech pracoval do roku 1966.

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina Moskva, v jehož sále se v 50. letech konalo několik politických procesů.

5. září a 30. listopadu až 1. prosince 1951 zde byla Státním soudem odsouzena skupina občanů z Račetic, kteří v obci po únoru 1948 založili místní buňku spolupracující s ilegální skupinou JOPO operující na Žatecku. Před zatýkáním šest jejích členů uteklo na podzim 1948 na Západ a dva z nich – Josef Kopecký (*1920) a Miroslav Růt (*1924) – se stali kurýry zpravodajské sítě Františka Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Rodné Račetice používali jako základnu při cestách do republiky a někteří z místních, mimo jiné otec Miroslava Růta Václav (*1881) a bratr emigrovavšího Františka Pokorného Jaroslav (*1922), působili také jako spojky kurýrů. Hromadná emigrace i pohyb kurýrů v malé obci přirozeně nezůstaly dlouho utajeny a skupina začala být sledována Státní bezpečností. Josefa Kopeckého zatkla 30. října 1950 (při pokusu o útěk byl postřelen a přechodně ochrnul), byl souzen samostatně a v neveřejném líčení odsouzen v září 1951 na 25 let. Naproti tomu druhý proces byl pečlivě připravován jako veřejný a exemplární. Do čela skupiny souzené za vyzvědačství byl postaven Václav Růt, odsouzený na 19 let. V procesu byli dále odsouzeni druhý syn Václava Růta Jaroslav na 13 let (Miroslav Růt s činností kurýra skončil, když se mu naskytla možnost opustit utečenecké tábory a emigroval do Kanady), Jaroslav Pokorný na deset let a další dva rolníci z Račetic Josef Ježek a Václav Tvrdík na tři, resp. dva roky. Exemplární absolutní trest Státní soud vynesl za spolupráci s kurýry nad strážmistrem SNB z Kadaně Františkem Ondráčkem, Nejvyšší soud jej v rámci odvolání zmírnil na doživotí.

Na kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu.

Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci.

Kovová pamětní deska s rytým textem v areálu františkánského kláštera Čtrnácti sv. pomocníků připomínající internaci českobudějovického biskupa Josefa Hloucha byla odhalena 24. června 2013.

Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný devátým českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a v nuceném pobytu mimo diecézi. Do Kadaně byl z českobudějovické biskupské rezidence tajně převezen příslušníky Státní bezpečnosti 29. března 1952 a byl zde zadržován do září 1952. Díky sestrám Fidelis (Aloisie Hauserová) i Blance (Abína Hušková), které se zde o něj staraly, navázal kontakt s místním děkanem P. Štikarem [viz Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi].

Pamětní deska P. Janu Nepomuku Štikarovi byla odhalena 24. června 2013 na portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže. Za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů ji požehnal P. Josef Čermák.

Jan Nepomuk Štikar (1891–1960) složil řeholní sliby františkánů v roce 1913 a o rok později byl vysvěcen na kněze. Od roku 1929 působil jako farář u Panny Marie Sněžné v Praze (1929–1950) a angažoval se i v organizování duchovní hudby. Po záboru klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] strávil několik měsíců v tzv. centralizovaných klášterech v Oseku a v Bohosudově. Po propuštění musel opustit Prahu a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960. V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 a je pohřben v Praze na Vinohradech.

Deska z lesklého kovu s nápisem, obtočená ostnatým drátem, byla odhalena 17. listopadu 2009 v místech, kde se nacházely objekty vězeňského zemědělského tábora. Jejím iniciátorem byl bývalý politický vězeň Ladislav Nykl (1944–2016). Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází. Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází, fotografie z odhalení poskytl Žatecký deník.

V roce 1958 vzniklo na Žatecku několik tzv. zemědělských pracovních táborů, které fungovaly jako pobočky ústředního tábora při uranových dolech. V souvislosti s utlumováním těžby uranové rudy do nich byli postupně přemísťováni vězni z Jáchymovska. Kromě Sýrovic byly založeny také v obcích Nové Sedlo, Poláky a Drahonice, kde se odsouzení podíleli na produkci řepy či chmele. Po roce 1961 byly provozovány jako samostatné vězeňské útvary; Sýrovice byly uzavřeny v roce 1968.