Archive for the ‘Politická opozice’ Category

Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Neděle, 9 října, 2016

Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Praha 5. Socha Milady Horákové

Čtvrtek, 29 října, 2015

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu Milady Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Pondělí, 26 října, 2015

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 na tzv. Pětikostelním náměstí za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult odkazující na soudní proces je umístěn na kamenné desce, jež nese slova, která Milada Horáková údajně pronesla před popravou. Pomník financovaný z veřejné sbírky doplňuje deska v cizích jazycích.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Neděle, 25 října, 2015

Busta, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, byla odhalena 11. srpna 1990, u příležitosti 120. výročí narození Mons. Jana Šrámka. Byla umístěna na jeho rodném domě (dnes obecní úřad) z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov.

Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi], v roce 1909 byl jedním z iniciátorů a celoživotním předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do roku 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci klášterů a řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde František Hála v srpnu 1952 zemřel. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Janu Šrámkovi in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Sobota, 3 října, 2015

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova.

Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 byl zaměstnán jako pomocný pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Středa, 16 října, 2013

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici.

Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Zdeněk Bechyně (1905–1974 ) byl v letech 1945–1948 členem krajského vedení sociální demokracie v Karlových Varech a náhradníkem ústředního výkonného výboru; odpůrce Fierlingerovy prokomunistické politiky. V březnu 1949 byl poprvé zatčen a v září téhož roku propuštěn. Znovu zatčen byl v červnu 1950 a v roce 1951 odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům vězení; propuštěn byl až v červnu 1964. V době pražského jara 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 byl zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi činnost přípravného výboru ukončil. Na jaře 1969 se v Londýně setkal s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD. Do své smrti žil v ústraní v Mariánských Lázních.

František Čoupek (1893–1972) začal po roce 1920 působit v sociálně demokratické straně a jejích odborech, posléze byl zvolen členem krajského stranického vedení v Brně. Za německé okupace byl vězněn. Po válce až do roku 1948 byl předsedou brněnského krajského výkonného výboru a současně členem ústředního výkonného výboru strany; byl odpůrcem Fierlingerovy linie. V době únorové krize 1948 byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V roce 1953 byl zatčen a v procesu s brněnskými sociálními demokraty v dubnu 1955 jako hlava protistátní skupiny odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v prosinci 1963. Na jaře 1968 se zapojil do úsilí o obnovu Čs. sociální demokracie a byl zvolen do pětičlenného přípravného výboru strany. Po srpnové sovětské invazi 1968 odešel do ústraní.

Přemysl Janýr (1926–1998) byl od roku 1945 členem sociální demokracie a 1945–1948 předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise mládeže ČSSD. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení, v roce 1955 byl podmíněně propuštěn. V roce 1965 byl rehabilitován a poté působil jako novinář. Na jaře a v létě 1968 patřil k protagonistům úsilí o obnovu sociální demokracie, stal se členem přípravného výboru a účastnil se všech jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Pracoval jako funkcionář exilové ČSSD, ve Vídni vydával občasník Korespondence, podporoval československý disent, publikoval v exilovém tisku. Koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení ČSSD a jejího tisku.

Josef Munzar (1904–1971) byl od roku 1926 členem a funkcionářem sociálně demokratické strany a jejích odborů. Po únorovém převratu 1948 byl zbaven funkcí a propuštěn ze zaměstnání. Na přelomu 40. a 50. let udržoval styky se sociálně demokratickou opozicí proti komunistickému režimu, rozšiřoval protistátní letáky a údajně navázal spojení s exilovou ČSSD. V lednu 1954 byl zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen ve velkém procesu s „pravicovými“ sociálními demokraty k sedmnácti letům vězení; v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se aktivně podílel na pokusu o obnovení činnosti sociální demokracie a stal se jedním z pěti členů jejího ústředního přípravného výboru.

Zdeněk Peška (1900–1970) působil jako profesor ústavního práva na Právnické fakultě UK v Praze a předseda Sdružení sociálně demokratických právníků. Během druhé světové války byl vězněn. Po únorovém převratu 1948 se podílel na protikomunistické rezistenci. V roce 1949 byl zatčen a následující rok v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k 25 letům vězení [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se účastnil diskuzí někdejších funkcionářů sociální demokracie o možnosti obnovy strany, k níž se stavěl dosti skepticky, a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu.

Josef Veverka (1903–1971) byl od roku 1920 členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, posléze redaktorem jejího tisku. Během protektorátu byl dvakrát vězněn. Po únoru 1948 byl zbaven všech funkcí, propuštěn z redakce Stráže severu a vyloučen z ČSSD. V září 1949 byl nejprve internován v pracovním táboře, poté zatčen a v červnu 1950 v procesu se sociálními demokraty odsouzen ke dvanácti letům vězení, v listopadu 1954 v novém procesu na doživotí (trest později změněn na dvacet jedna let vězení). Propuštěn byl až v lednu 1964 po intervenci britské Labour Party. V době pražského jara 1968 se stal členem přípravného výboru pro obnovení činnosti ČSSD a předsedou liberecké odbočky sdružení K 231.

Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové

Čtvrtek, 21 července, 2011

Udělení čestného názvu a odhalení pamětní desky na budově školy se uskutečnilo 12. června 1995 za přítomnosti dcery Milady Horákové Jany Kánské, ministrů spravedlnosti a obrany a dalších čestných hostů. Pamětní místo ve vstupní hale školy bylo odhaleno v červnu 2000 u příležitosti 50. výročí popravy Milady Horákové, a byla tak založena tradice každoročního pietního setkání za účasti zástupců školy, města a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří reliéf, jehož autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a plastová deska s úryvkem textu Milady Horákové. Jeho iniciátory byli Lubomír Hanzelka, bývalý předseda Klubu Masarykova demokratického hnutí v Kopřivnici, a Bohuslav Ficek, člen Konfederace politických vězňů, ve spolupráci s ředitelem školy Lumírem Pospěchem. Po rekonstrukci budovy školy byla na návrh zastupitelstva města na fasádu u hlavního vstupu přemístěna deska obětem komunismu z výklenku budovy bývalé radnice, odhalená v roce 2000 [viz Kopřivnice. Pamětní deska obětem komunismu], a deska M. Horákové, původně instalovaná na čelní stěně budovy základní školy. Odhalení přemístěných pamětních desek proběhlo 17. listopadu 2013.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva.

Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Viz též Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi.

Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra.

František Štambacher (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. K jeho zatčení došlo v souvislosti s činností dvou ilegálních skupin operujících na Moravě. Jednu z nich představoval okruh bývalých moravských poslanců v čele s Ing. Aloisem Janáčkem (tzv. výbor), jenž se jako obdobná pražská skupina (tzv. ústředí), ve které působili Ing. arch. Jaroslav Cuhra [viz Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi] a JUDr. Vojtěch Jandečka [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], zabývala myšlenkou vytvoření neoficiální struktury bývalých lidoveckých představitelů nezkompromitovaných působením v „obrozené“ ČSL. Druhá skupina, označovaná jako Modrý štít, organizovala pomoc perzekvovaných osobám, včetně útěků za hranice. I ta vznikla v prostředí předúnorových stoupenců strany lidové. František Štambacher (někdy též Štambachr) podle všeho spolupracoval s oběma skupinami jen volně. Byl zatčen v lednu 1949 a v procesu konaném 25.–28. října před Státním soudem Brno odsouzen za vlastizradu na dvacet let (Ing. Janáček, odsouzený znova v roce 1961, na doživotí). Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci květnové amnestie. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Brno-střed. Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi byla odhalena v roce 1997 ve vstupní hale Zemského domu, dnes sídla Ústavního soudu. Bronzová deska půlená reliéfem ostnatého drátu s plastickým nápisem je věnována poslanci Národního shromáždění a tajemníku Svazu lidových zemědělců.

Rostislav Sochorec (1900–1948) se stal jednou z prvních obětí únorových událostí spojených s politickou perzekucí nekomunistických představitelů. Byl zatčen Státní bezpečností 23. února 1948 na zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Z vyšetřovací vazby byl převezen do uzavřené části psychiatrické léčebny v Brně, kde za nevyjasněných okolností zemřel. Podle oficiální verze se tak stalo 13. května 1948, kdy se měl Rostislav Sochorec oběsit. Pohřeb se konal ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud pocházela jeho rodina. Pohřební průvod se stal tichou protikomunistickou demonstrací. Úmrtí bylo předmětem vyšetřování v roce 1968 a po roce 1990 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, avšak pro nedostatek důkazních materiálů a svědectví vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačným závěrům.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru