Bronzovou pamětní desku odhalili její autor, akademický sochař Zdeněk Tománek, a politická vězeňkyně dr. Vlasta Černá. Slavnostní akt se uskutečnil 4. října 2019 v rámci oslav 80. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která dnes v budově tzv. Franklovky sídlí.

Krajská velitelství Státní bezpečnosti vznikla na základě nového krajského územního členění od 1. 1. 1949. Velitelství pro gottwaldovský (dnes zlínský) kraj dočasně sídlilo v Uherském Hradišti, kde také výjimkou ze zákona nadále působil krajský soud s věznicí. Krajské velitelství StB se reorganizovalo ze zdejší oblastní úřadovny StB (1945–1948). Po jeho přemístění do Gottwaldova v roce 1952 zůstalo v Uherském Hradišti oddělení StB pro vyšetřování protistátních trestních činů s příslušným vězeňským strážným oddílem, které sídlilo v justičním paláci. V budově se odehrávalo nezákonné trýznění, jímž je uherskohradišťská Státní bezpečnost neblaze proslulá, používáním tzv. elektrických bot [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Symbolická připomínka Jánose Esterházyho byla odhalena v roce 1998 z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Nachází se na bývalém vězeňském hřbitově v Mírově, který byl v roce 2005 revitalizován a dedikován politickým vězňům.

Hrabě János Esterházy (1901–1957), významný politik maďarských menšinových stran v meziválečném Československu, byl v mírovské věznici vězněn od roku 1953 a zemřel zde v roce 1957 [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Čeněk Petelík (1917–1950) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu. Podezření na takové aktivity údajně panovalo mezi nejvyššími politickými představiteli justice (patrně i na základě zatčení a odsouzení příslušníka SVS Jaroslava Flemra [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]), pravděpodobně se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset. Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. Tzv. borský proces se konal 11. a 12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák, věznění od roku 1949 za pokus o opuštění republiky (B. Deči), resp. za autorství a distribuci protirežimních tiskovin (dr. Pražák). Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Pamětní deska upomínající na kněze Josefa Toufara a další politické vězně komunistického režimu byla odhalena z iniciativy zaměstnanců Věznice Valdice Pavla Kuřátka a Pavla Zvolánka 19. září 2018 za účasti královehradeckého biskupa Josefa Kajneka, předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého, senátorů, zástupců Vězeňské služby a města Jičín.

Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Pamětní místo věnované Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám vzniklo z iniciativy Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, Věznice Heřmanice, Antikvariátu a klubu Fiducia a občanského sdružení Pant. Slavnostního odhalení 5. října 2016 se mj. zúčastnili tisková mluvčí věznice Martina Lompová, básník Petr Hruška a jeho bratr, literární vědec Pavel Hruška, kteří přečetli úryvek z dopisu Václava Havla, jenž se vztahuje k jeho pobytu v Heřmanicích.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Ostrava-Heřmanice od ledna 1980 do července 1981, kdy byl převezen do věznice Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi].

Expozice Z historie věznice Valdice, 1857–2007 byla slavnostně otevřena 30. června 2008. Na jejím vzniku se podíleli pracovníci Věznice Valdice a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, scénář stálé výstavy připravili Aleš Kýr, Alena Kafková a Roman John. Prostory klášterního kostela sv. Josefa, kde je expozice umístěna, jsou otevřeny veřejnosti jen při mimořádných výročích.

Období let 1948–1989 jsou věnovány tři výstavní části: Obnova čs. vězeňství (1945–1952), Československé vězeňství podle sovětského vzoru (1953–1965) a Reforma československého vězeňství (1965–1989). Tematizují např. osud faráře Josefa Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], či věznění duchovních izolovaných v tzv. kněžském oddělení. Z normalizačního období přibližují podmínky zdejšího věznění disidentů, kteří byli umísťováni na tzv. třetí oddělení s nejpřísnějším režimem.

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla.

František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti.

V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

Pamětní desku z černého terrazza umístěnou na zdi věznice ve Znojmě inicioval Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka. Ten se podílel na koncepci textu desky a výběru úryvku ze slavné básně Znamení moci.

Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] byl ve zdejší věznici držen ve vyšetřovací vazbě [viz též Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům]. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval v básnické tvorbě.