Vzhledem ke geografické poloze regionu jsou v Jihočeském kraji nejčastějšími pamětními místy ta, která upomínají na události na státní hranici. Symbolická je v tomto ohledu malá obec České Žleby, jež je lokalitou s nejvyšší koncentrací pamětních míst, pokud ovšem nepočítáme nesouměřitelná velká města. Nacházejí se zde připomínky pokusů o přechod hranic i důsledků vytváření vojenského systému střežení státní hranice, včetně zániku obcí, kostelů, hřbitovů apod. v hraničních pásmech i činnosti útvarů Pohraniční stráže. Pamětní místa v Českých Žlebech odrážejí i vývoj typických příkladů jejich iniciace – od předlistopadových odhalení pomníčků pohraničníkům zdejšími útvary, přes devadesátá léta, kdy zde z popudu bývalých místních německých obyvatel či spolků usilujících o česko-německé smíření vznikaly připomínky na zaniklá německá sídla, až po zcela nejnovější komemoraci převaděčským legendám z padesátých let jako součásti vytváření nové paměti. K polistopadovým aktivitám se váže i snaha o zachování původních míst paměti – péče o stávající či reinstalace zaniklých pomníčků a pamětních desek ze strany bývalých příslušníků pohraničnč stráže. Existenci železné opony připomínají i další pamětní místa v jihočeském pohraničí (Dobrá-Stižec, Halámky, Kadolec, Knížecí Pláně, Kvilda-Bučina, Kvilda-Františkov, Kvilda, Nová Pec, Nové Hrady, Slavonice, Zvonková).

Významný pokus o odpor proti komunistickému režimu je spojen s činností skupiny Černý lev 777 (Milevsko). Další pamětní místa upozorňují na osudy katolických duchovních (Bohumilice, České Budějovice, Mladá Vožice, Strakonice), letců bojujících za druhé světové války v řadách RAF (Jindřichův Hradec, Novosedly nad Nežárkou, Radomyšl), obětí nezákonností v padesátých letech (Dačice, Křekovice, Křenovice, Vodňany). Symbolické připomínky obětí komunismu najdeme v Boršově nad Vltavou, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, na vrcholu hory Kleť, v Písku a Suchdole nad Lužnicí.

Bechyně. Pamětní deska Karlu Krylovi

Bechyně Pamětní deska Karlu Krylovi

Pamětní deska s bustou byla odhalena 24. dubna 1999 v budově Střední průmyslové školy keramické u příležitosti 100. výročí jejího založení. Autorem návrhu i realizace je Patrik Proško, desku věnovali Krylovi spolužáci. Připomínka se váže k době studií básníka a písničkáře Karla Kryla [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi].

Prohlédnout detail
Bohumilice. Pamětní deska Antonínu Liškovi

Bohumilice Pamětní deska Antonínu Liškovi

Pamětní deska je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci s textem P. Pavla Lišky provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009. Antonín Liška se narodil 17. září 1924 v Bohumilicích v domě č. 51. Studoval na redemptoristickém gymnáziu a poté, co v roce 1944 do řádu redemtoristů vstoupil, studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 internován v Králíkách [viz Králíky. Památník obětem internace]. Během vojenské služby u pracovních jednotek PTP byl 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal od 15. května 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal doktorát teologie. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. Dne 1. června 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a 19. května 1988 titulárním biskupem z Vergi a pomocným biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal z rukou kardinála Františka Tomáška 11. června 1988. Biskupem českobudějovickým byl jmenován papežem Janem Pavlem II. 28. srpna 1991 a úřadu se ujal 9. listopadu téhož roku. V roce 1999 v souladu s kanonickým právem nabídl při dovršení 75 let rezignaci na svou funkci. Antonín Liška  zemřel 15. října 2003 v Českých Budějovicích, pohřben je na hřbitově sv. Otýlie.

Prohlédnout detail
Boršov nad Vltavou. Kříž obětem násilí

Boršov nad Vltavou Kříž obětem násilí

Pamětní místo tvoří zdobený železný kříž s hlavou Krista a černou kovovou tabulkou s bílým nápisem. Památník obětem násilí, zla a válek vysvětil 14. listopadu 1999 českobudějovický biskupský vikář Václav Dvořák. Svěcení a pietního aktu se zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů a Parlamentu ČR.

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

České Budějovice Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Pamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Mons. ThDr. Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis. Josef Hlouch se narodil 26. března 1902 v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval v kněžském semináři v Olomouci, vysvěcen byl 5. července 1926. V roce 1934 se habilitoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a v roce 1945 se stal profesorem pastorální teologie. 25. června 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Po únoru 1948 vystupoval proti církevní politice komunistického režimu, zejména v souvislosti s tzv. katolickou akcí. Od léta 1949 byl biskup Hlouch střežen Státní bezpečností a od dubna následujícího roku trvale internován v budově biskupské rezidence, izolován od okolí. Od jara 1952 byl internován na různých místech mimo diecézi, nejdříve v bývalém františkánském klášteře v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], později v Růžodole u Liberce, kde se setkal s arcibiskupem Beranem. V roce 1953 byli biskup Hlouch a arcibiskup Beran přemístěni do zámečku v Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po léčení v Praze v roce 1954 byl umístěn v Šebetově u Boskovic a v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], kde se opět setkal se spoluvězni biskupy Josefem Beranem a Karlem Skoupým. Z internace byl Josef Hlouch propuštěn v dubnu 1963. Do června 1968 pobýval v nuceném ústraní v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově u Svitav, v charitním domě školských sester de Notre Dame, odkud odjel ujmout se svého úřadu českobudějovického biskupa. Přechodné uvolnění církevního života však záhy zastavila okupace Československa a proces tzv. normalizace poměrů. Opětovné restrikce režimu a nátlak krajského církevního tajemníka nemocný biskup již nevydržel. Zemřel čtyři roky poté, co se vrátil do Českých Budějovic, je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pamětní deska obětem komunistické zvůle a násilí

České Budějovice Pamětní deska obětem komunistické zvůle a násilí

Kamenná pamětní deska s reliéfem zamřížovaného okna a trnem pro věnce, jejímž autorem je sochař Ivan Tlášek,  byla odhalena předsedou pobočky KPV Františkem Poulou  5. května 1995 na ohradní zdi vazební věznice, bývalého justičního paláce.

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pamětní deska Pomocným technickým praporům

České Budějovice Pamětní deska Pomocným technickým praporům

Deska připomínající příslušníky Pomocných technických praporů byla odhalena 6. května 2010 na budově Krajského vojenského velitelství České Budějovice. Iniciovala ji Oblastní organizace svazu PTP při příležitosti 60. výročí zřízení těchto útvarů a záštitu nad akcí převzal primátor města Juraj Thoma. Podle návrhu Václava Šulisty desku z umělé hmoty realizoval sochař Michal Trpák. Odhalení se účastnili představitelé Krajského vojenského velitelství České Budějovice, města a kraje, členové Českého svazu bojovníků za svobodu a zástupci Armády České republiky. Plastová deska s nápisem a vyobrazením znaku Pomocných technických praporů nese věnování od Oblastní rady Svazu PTP–VTNP Jižní Čechy. Pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1950–1954 povolávány politicky nespolehlivé osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pomník českým válečným letcům RAF

České Budějovice Pomník českým válečným letcům RAF

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Pomník inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec. Pomník připomíná i perzekuci bývalých letců RAF po nástupu komunistického režimu, kdy byly desítky zatčeny a souzeny ve vykonstruovaných procesech.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

České Žleby Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, agenta-chodce, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa. Bohumil Hasil byl starším bratrem agenta-chodce Josefa Hasila (* 1924), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a odsouzen k pobytu v pracovním táboře. Odtud v květnu 1949 uprchl a u Českých Žlebů se mu podařilo přejít hranici do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Josefa Hasila Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se převaděči. Dne 13. září 1950 při jednom ze společných přechodů byli Bohumil a Josef Hasilovi u Českých Žlebů odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na místní rotu, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník farnímu kostelu sv. Anny

České Žleby Pomník farnímu kostelu sv. Anny

Jde o symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou s nápisem a železným křížem na vrcholu na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží. Byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

Deska je umístěna na oploceném kamenném masivu, který se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava [viz České Žleby. Pomník zaniklým obcím]. Byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení. Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (*1914), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (* 1925) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde ji měla v úmyslu zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev na místě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Viz též České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Vztahuje se k dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, sňali v listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku z kamene, který byl pro pomník dopraven z Kamenné Hlavy [viz České Žleby. Pomník zaniklým obcím].

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník obětem násilí let 1938–1989

České Žleby Pomník obětem násilí let 1938–1989

Pomník obětem násilí tvoří terrazzová deska s rytým nápisem na žulovém kameni. Pomník je věnován všem obětem bezpráví – českým občanům vyhnaným ze Sudet v roce 1938, německým po roce 1945 a důsledkům zacházení s pohraničním územím v období komunistického režimu. Byl odhalen v roce 1997 v rámci česko-německé příhraniční spolupráce po roce 1989.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Rudolfu Kočímu

Pomník, který tvoří černá kovová deska umístěná na kameni, byl odhalen před rokem 1989. Pamětní místo ohraničené nízkým dřevěným plotem je přístupné po kamenných schodech ze silnice. Rudolf (Rudouš) Kočí (*1930) se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti v září 1948. Dne 7. prosince 1949 byl na hlídce společně s Františkem Hávou (*1929), který k SNB vstoupil rovněž na podzim 1948. Na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem zaznamenali stopy ve sněhu vedoucí do lesa a dostihli skupinu uprchlíků, které převáděl Josef Hasil [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi]. Při přestřelce s převaděčem byli oba členové hlídky postřeleni. Rudolf Kočí zemřel na místě, František Háva zranění přežil a do roku 1954 dále sloužil u SNB. Viz též České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomníky zaniklým obcím

České Žleby Pomníky zaniklým obcím

Pomníky připomínají obce Radvanovice, Kamenná Hlava a Krásná Hora, které zanikly v polovině 50. let, po odsunu místního německého obyvatelstva a po zřízení hraničního pásma [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Pomníky byly instalovány po roce 1989 z iniciativy Kruhu přátel německo-českého porozumění. Tvoří je jednotně stylizované mramorové desky umístěné na žulových balvanech. Zaniklé obce Šumavy připomíná od roku 2014 také projekt Národního parku Šumava, v rámci kterého jsou v krajině umístěna fotografická alba s dobovými snímky a stručnou historií místa.

Prohlédnout detail
Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Dačice Pamětní deska Františku Valenovi

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena u příležitosti 25. výročí 17. listopadu 1989 dne 16. listopadu 2014. Setkání a uctění památky se zúčastnili jeho potomci, zástupci Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl František Valena již od svého mládí. JUDr. František Valena (1913–1960) se narodil v Dačicích v silně věřící katolické rodině. Po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravsko-slezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. Akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. S několika přerušeními trestu kvůli léčbě rakoviny byl František Valena vězněn až do června 1960, zemřel krátce po propuštění 31. srpna 1960. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, s pomocí Mezinárodního červeného kříže a jugoslávského zastupitelství se v roce 1965 i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Prohlédnout detail
Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi

Dobrš Pomník Martinu Františku Víchovi

Na dobršském hřbitově byl 11. června 2011 z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen pomník P. Martinu Františku Víchovi u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Kněz, skaut a politický vězeň P. Martin František Vích (1921–2008) působil od roku 1967 ve farnosti Dobrš jako farář přes čtyřicet let. V posledních letech života žil v Němčicích, zemřel ve strakonické nemocnici a byl pohřben v Mladém u Českých Budějovic, kde v 60. letech pracoval u Komunálních služeb v zahradnictví [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].

Prohlédnout detail
Halámky. Pomník Adamu Rusovi

Halámky Pomník Adamu Rusovi

Pomník tvoří skupina přírodních kamenů, ve středu je umístěna světlá kamenná deska s nápisem. Kolem je vybudován nízký kovový plot. Poblíž je pod dřevěnou stříškou instalována tabule s informacemi o události a s fotografií zastřeleného vojína. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 desku z pomníku kdosi odmontoval a na zemi na kousky rozbil. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu (viz dále). Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události (fotodokumentace zachycuje stav před obnovením desky). Adam Ruso (*1928) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce … Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob … od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.

Prohlédnout detail
Jindřichův Hradec. Památník prvního, druhého a třetího odboje

Jindřichův Hradec Památník prvního, druhého a třetího odboje

Pamětní místo tvoří čtyři postupně instalované pietní připomínky: pomník legionářům padlým v první světové válce, šest pamětních desek nesoucích jména legionářů, kteří zemřeli po první válce, pomník obětem druhé světové války. Dne 9. května 2002 byl památník doplněn o pamětní desku obětem protikomunistického odboje. Kamenná deska s litým plastickým písmem a znakem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy místní pobočky KPV.

Prohlédnout detail
Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Jindřichův Hradec Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava. Rudolf Zima (1904–1972) absolvoval v rámci vojenské služby letecký výcvik a stal se vojenským letcem z povolání. V armádě zůstal až do okupace. V srpnu 1939 odešel do Polska a odtud do Francie, kde ho zastihlo i vypuknutí války. Účastnil se leteckých bojů a 13. května 1940 byl zraněn. Před postupující německou armádou utekl do Velké Británie, kde bojoval v řadách československé 310. stíhací perutě. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Prohlédnout detail
Kadolec. Památník železné opony

Kadolec Památník železné opony

Památník otevřený 11. června 2011 je přesnou kopií železné opony z konce 80. let.  Instalované ženijně technické zátarasy jsou umístěny na původním místě. Tato lokalita patřila do působnosti 18. roty Pohraniční stráže Slavonice. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony].

Prohlédnout detail
Kleť. Kříž a pamětní deska obětem násilí

Kleť Kříž a pamětní deska obětem násilí

Pamětní místo tvoří železný kříž instalovaný do kamenného masivu hory Kleť nad Českým Krumlovem a šedá mramorová deska s rytým nápisem. Deska připomínající milénium sv. Vojtěcha v roce 1997 je dedikována obětem z období 1938–1989. V regionálním kontextu odkazuje na dobu, kdy se pod vlivem politických událostí rozpojily staleté vazby mezi českým a německým etnikem v pohraničí: odsun českého obyvatelstva po Mnichovu, poválečný odsun německého obyvatelstva, udržování česko-německého napětí a izolace za komunistického režimu.

Prohlédnout detail
Knížecí Pláně. Dřevěný kříž a pamětní deska farního kostela

Knížecí Pláně Dřevěný kříž a pamětní deska farního kostela

Dřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků. Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Prohlédnout detail
Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi

Křekovice Pamětní deska Josefu Honsovi

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo Sdružení bývalých politických vězňů České republiky dne 19. května 2001. (Sdružení se odštěpilo od Konfederace politických vězňů v roce 1994.) Josef Hons se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu „s teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví jednoho z dalších vyšetřovaných byl po několika dnech výslechů v tak špatném zdravotním stavu, že nebyl schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V připravovaném soudním procesu označila StB Josefa Honse za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými a jeho úmrtí pak využila k manipulaci výpovědi proti vyšetřovaným. V tomto smyslu byly citovány i Honsovy výpovědi v přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 [viz Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Ostatky Josefa Honse byly uloženy na hřbitově v Šebířově, za dohledu Státní bezpečnosti.

Prohlédnout detail
Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi

Křenovice Pamětní deska Josefu Kostohryzovi

Žulová deska s nápisem na rodném domě básníka Josefa Kostohryze (1907–1987), odsouzeného za velezradu na doživotí, byla odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice. V roce 1952 proběhly v Praze a Brně dva vykonstruované procesy s představiteli nekomunistické (zejména katolické) inteligence a kultury jako důsledek ideologické kampaně proti katolické církvi bránící tradiční postoje venkovského obyvatelstva proti násilné kolektivizaci. Procesy proti ruralistům a umělecky jim blízkým autorům, „obžalovaným ze spiklenecké a diversantské činnosti v rámci Američany organizované Zelené internacionály“ [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], probíhaly v Praze 23.–26. dubna a v Brně 2.–4. července. V pražském procesu byl odsouzen k doživotnímu žaláři básník a překladatel Josef Kostohryz a dramatik a básník Václav Renč k 25 letům vězení. V brněnském procesu bylo odsouzeno 15 intelektuálů, údajně též členů Zelené internacionály, z nichž 13 patřilo k představitelům moderní české literatury a literární kritiky (mj. František Křelina na 12 let, Jan Zahradníček [viz Brno-střed. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] na 13 let, Václav Prokůpek na 22 let, Zdeněk Kalista na 15 let, Bedřich Fučík na 15 let, Ladislav Jehlička na 14 let). Obžaloba jim kladla za vinu spolčování s úmyslem poškozovat zájmy republiky – na základě společného setkání pražských a moravských intelektuálů ve Starovičkách na Moravě, ze kterého měl vzejít pokus o založení nové pravicové křesťanské politické strany slučující přívržence strany agrární a lidové a sestavení memoranda o nedodržování lidských práv v komunistickém Československu adresované papeži Piu XII. a politickým představitelům západních demokracií. Spisovatelé z brněnského procesu byli na základě žádostí o obnovení procesu v 60. letech rehabilitováni, Josef Kostohryz a Václav Renč (zemřel 1973) až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Kvilda-Bučina. Replika železné opony

Kvilda-Bučina Replika železné opony

Replika železné opony byla vybudována nákladem JUDr. Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau a je doplněna informační tabulí. František Talián je také iniciátorem pomníku převaděčům přes hranice v nedaleké Kvildě [viz Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici]. Bučina patří mezi mnohá pohraniční sídla, která v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a s budováním železné opony po roce 1948 zanikla (bylo zde mj. sídlo Finanční stráže). V současné době je místo spojeno s politizovanou kampaní o přístup ke spravování šumavského přírodního a kulturního dědictví. V areálu hotelu byla vybudována mohyla šumavským lesům jako oběti „násilí“ politických rozhodnutí po roce 1989. Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupnou. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) tzv. Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.

Prohlédnout detail
Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Kvilda-Františkov Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Prohlédnout detail
Kvilda. Informační tabule Rozdělené světy

Kvilda Informační tabule Rozdělené světy

Informační tabule na místě tzv. signálky seznamuje návštěvníky Národního parku Šumava s historií ochrany státních hranic v období let 1948–1989.

Prohlédnout detail
Kvilda. Pomník zaniklého hřbitova

Kvilda Pomník zaniklého hřbitova

Pomník v podobě kovové pamětní desky s raženým písmem upevněné nad symbolickým bezejmenným náhrobkem nechala postavit obec v roce 2008. Tvoří součást celkové úpravy bývalého kvildského hřbitova, jehož autentická podoba z 50. let je zachycena ve filmu Král Šumavy. Pomník upomíná likvidaci hřbitova v roce 1978, která proběhla z iniciativy místního národního výboru se souhlasem okresního správního orgánu v Prachaticích. Jejím důvodem bylo chátrání hrobů po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže byly odprodány do kovošrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Na pietní obnovení hřbitova do stávající podoby přispěly krajský úřad i soukromé firmy.

Prohlédnout detail
Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny

Lašovice Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny

Společný hrob, kterému dominuje pískovcová socha ženské truchlící postavy, byl zbudován na přelomu 60. a 70. let, kdy byly rodinám na základě rehabilitačního procesu předány ostatky popravených. Václav Junek (*1906), Alois Lacina (*1904) a Karel Máša (*1905) byli popraveni za tzv. politickou vraždu předsedy místního národního výboru v Koubalově Lhotě Vladimíra Mandíka [viz Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi], který je zde rovněž pohřben.

Prohlédnout detail
Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu

Milevsko Pamětní deska obětem komunismu

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu na Milevsku. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948–1949 Jiří Řezáč (*1928) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (*1923) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (*1928), syn majitelů za nedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Do skupiny také patřili Jiří Dolista a Josef Novák oba z Porešína, dále Karel Kothera a Ladislav Šimek. Začali shromažďovat zbraně a pustili se do drobných sabotáží: například na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, nebo se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 provedli svoji nejúspěšnější akci, kdy výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech. Další takový útok, tentokrát na sekretariát KSČ v Milevsku provedli z 13. na 14. května 1950. Při tomto útoku byl opět zcela zdemolován sekretariát, ale také smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu odhalit. Na začátku padesátých let také většina členů skupiny musela absolvovat povinnou základní vojenskou službu a další podobné akce už neprovedla. Na přelomu dubna a května 1954 ještě napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi hesla „Poslední komunistický 1. máj“, „Ať žije USA“, „Den odplaty se blíží“ a „Víme o všech komunistech“. K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954, a to naprostou náhodou. Jeden z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl, se svěřil své přítelkyni o jejích akcích. Ta ale byla občanskou zaměstnankyní ministerstva vnitra a vše nahlásila. Po zatčení a výsleších se členové přiznali k ozbrojenému odporu a ve veřejném procesu, který proběhl 25.–26. října 1954 v Milevsku, a jenž měl také zastrašit místní rolníky bránící se kolektivizaci, byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti a popraveni 10. února 1955 v Praze na Pankráci. Ostatní členové skupiny dostali doživotní a více než dvacetileté tresty odnětí svobody [viz Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu].

Prohlédnout detail
Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově

Mladá Vožice Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově

Žulová deska se zlatým písmem je umístěna na kostele sv. Martina. Deska se jmény pěti významných katolických hodnostářů, kteří byli internováni v nedalekém Radvanově, byla posvěcena dne 10. června 2012 při slavnosti Těla a Krve Páně v Šebířově českobudějovickým biskupem Mons. Jiřím Paďourem. Odhalena byla ThDr. Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana, paní Drahuše Brabcové a široké veřejnosti, včetně vedení města 18. srpna 2012. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem. Do Charitního domova řeholnic a kněží (CHDŘ) v Radvanově byly v roce 1963 přesunuty sestry Kongregace sester premonstrátek z Květova domu v Táboře, kde byl Útulek pro trpící. Spolu se sestrami se do Radvanova museli stěhovat i biskupové dr. Štěpán Trochta, dr. Stanislav Zela a novoříšský opat Augustin Machalka. Později v Radvanově prožíval část své internace pražský arcibiskup kardinál Josef Beran a tehdejší provinciál jezuitů František Šilhan. Postupně se do Radvanova stěhovaly sestry i z ostatních komunit.

Prohlédnout detail
Nahořany. Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Nahořany Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Pamětní deska byla odhalena na budově místního hostince 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan. František Komrska (*1895) patřil k vůdčím osobnostem malé obce v šumavském Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese Vimperk. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.

Prohlédnout detail
Nová Pec. Pomník Václavu Císlerovi

Nová Pec Pomník Václavu Císlerovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s šedou terrazzovou deskou s rytým nápisem. Nad deskou byla pravděpodobně umístěna fotografie. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. V lednu 1949 se rozhodli k útěku ze země tři dvacetiletí mladící – Oldřich Uničovský, Ivo Kosina a Jiří Zvánovec. Z Volar, kam dorazili vlakem, se vydali pěšky k hranici. Zabloudili a po mnohahodinovém pochodu, v domnění, že již překročili hranice, zaklepali na kraji obce na stavení, aby se zeptali na cestu k policejní stanici, kde chtěli požádat o politický azyl. Ve skutečnosti se nacházeli stále v obci Bělá a dům obýval příslušník Sboru národní bezpečnosti Václav Císler. Po cestě na stanici SNB v Nové Peci, kde měli být uprchlíci vyslechnuti, jeden z nich příslušníka SNB střelil do hlavy a všichni utíkali směrem k hranici. Ani napodruhé se jim přechod nepodařil, neboť se rozhodli nabrat síly v opuštěném domě, kde je zajistila vojenská hlídka. Postřelený strážmistr podlehl zranění v nemocnici v Českém Krumlově. Státní soud v Praze odsoudil Oldřicha Uničovského (střelce) k 20 letům vězení, Ivo Kosinu na 12 a Jiřího Zvánovce na čtyři roky do vězení.

Prohlédnout detail
Nové Hrady. Skanzen ochrany státní hranice a železné opony

Nové Hrady Skanzen ochrany státní hranice a železné opony

Skanzen ochrany státní hranice, který je součástí Novohradského muzea, byl zpřístupněn v květnu 2013 v těsné blízkosti bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck. Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru EU. Tematické těžiště expozice tvoří prezentace historie ochrany státní hranice v období studené války [viz Krásná. Památník ochráncům hranic] a dokumentace služby na státní hranici (výstroj a výzbroj pohraničníků, obrazový a textový materiál). Exteriérovou část tvoří hraniční stavby a překážky (originální drátěný zátaras, orný pás, stínící stěna, hraniční mezníky, strážní věž, protitankové zátarasy atp.) s názornými tabulemi s náčrty a fotografiemi. Většina předmětů byla převzata ze soukromého muzea železné opony, původně vybudovaného panem Radomilem Markem v letech 1992–2003 a provozovaného do roku 2007 v Borovanech.

Prohlédnout detail
Nové Údolí. Replika železné opony

Nové Údolí Replika železné opony

Replika železné opony byla vybudována nákladem JUDr. Františka Taliána v roce 2013 a tvoří ji zrekonstruovaná strážní věž a další prvky zátarasů budovaných na státní hranici. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Nové Údolí (Neuthal), v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948. Železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony].

Prohlédnout detail
Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému

Novosedly nad Nežárkou Pamětní deska Václavu Žateckému

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví. Václav Žatecký (1902–1981) po vypuknutí druhé světové války nastoupil u 311. československé bombardovací perutě RAF, kde byl nejprve zařazen jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů nad Severním mořem. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl Státní bezpečností a obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] a odsouzen Státním soudem jako hlavní osoba „civilní“ části skupiny. Proces se konal 11.–13. července 1949 a spolu s Václavem Žateckým v něm bylo souzeno dalších deset osob. Na rozdíl od hlavního procesu, v němž bylo vyneseno devět rozsudků smrti (a pět vykonáno), byly v druhém procesu uděleny tresty o mnoho mírnější, nejvyšší, dvanáct let odnětí svobody, pro Václava Žateckého. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Miladě Horákové

Písek Pamětní deska Miladě Horákové

Černá mramorová deska se zlatým nápisem je věnována české političce a sociální pracovnici JUDr. Miladě Horákové a byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla svou poslaneckou kancelář. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), nezákonně popravená v roce 1950, v letech 1946–1948 byla poslankyní Národního shromáždění za Českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou: „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid… Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…“.

Prohlédnout detail
Písek. Pomník politickým vězňům 1948–1989

Písek Pomník politickým vězňům 1948–1989

Pomník obětem komunistického režimu tvoří stylizované břevno s nápisem a puklý kámen spojený železnými nýty. Autorkou pomníku je sochařka Zuzana Kačerová. Byl odhalen z iniciativy MVDr. Věnceslavy Skřivánkové, první polistopadové starostky, 27. června 2006 městem Písek, které ho i financovalo.

Prohlédnout detail
Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Protivín Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Připomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je ak. sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu. Jiří Kolář (1914–2002) byl světoznámý výtvarník, básník a spisovatel, jehož dílo bylo z velké většiny v komunistickém Československu zakázáno [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].

Prohlédnout detail
Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi

Radomyšl Pamětní deska Janu Matějkovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté. Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko na Blízký východ. Ze Sýrie se dostal do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

Prohlédnout detail
Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe

Rudolfov Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe

Žulová pamětní deska upomínající zásah policejních složek proti účastníkům koncertu rockových skupin v březnu 1974 byla odhalena 3. dubna 2010. Nahradila provizorní pamětní list, který zde byl z iniciativy Františka Stárka instalován o rok dříve, kdy se u příležitosti 35. výročí konání koncertu sešli jeho protagonisté a další příznivci rockové hudby. Dne 30. března 1974 se do hostince Amerika v Rudolfově sjelo několik set mladých lidí na koncert rockových skupin. Na základě stížností místních občanů předseda městského národního výboru uvědomil oddělení Veřejné bezpečnosti v Českých Budějovicích, která na místo konání poslala 15člennou skupinu. Ta účastníky přerušeného koncertu, na němž měly vystoupit i kapely The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi] a DG 307, za použití fyzického násilí vytlačila na silnici do Budějovic a autobusy je svážela na nádraží, kde v podchodu na nástupiště účastníky koncertu bili pendreky, kopali a pouštěli na ně služební psy. Přes sto účastníků bylo eskortováno v uzavřené části vlaku do Prahy, kde byli vyslýcháni a fotografováni. Další osoby byly zadrženy v Českých Budějovicích, kde byli ve vazbě ostříháni. Někteří účastníci koncertu byli následně perzekvováni ve školách a na pracovištích. Sedm osob bylo v červenci postaveno před okresní soud v Českých Budějovicích, kde padly i nepodmíněné tresty.

Prohlédnout detail
Stožec-Dobrá. Kříž v kapli

Stožec-Dobrá Kříž v kapli

Ve veřejně přístupné kapli v obci Dobrá se nachází kříž s trnovou korunou a pamětní dvoujazyčná deska. Iniciátorem vzniku pamětního místa je Daniel Herman, který kříž ze smrkového dřeva vyrobeného Ladislavem Maryškou (je autorem i desky) opatřil originálním ostnatým drátem z původních zábran na česko-bavorské hranici u Českých Žlebů [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony] a v roce 1990 posvětil.

Prohlédnout detail
Strakonice. Pamětní deska Antonínu Voráčkovi

Strakonice Pamětní deska Antonínu Voráčkovi

Pamětní deska P. Antonínu Voráčkovi, strakonickému děkanovi a předposlednímu převorovi maltézského řádu, byla odhalena dne 19. dubna 2008 na druhém nádvoří strakonického hradu z iniciativy básníka Ondřeje Fibicha za přítomnosti delegace řádu, včetně velkopřevora knížete Karla Paara. Antonín Voráček se narodil v roce 1889 ve Švihově v rodině pekaře. Po řádném ukončení klatovského gymnázia chtěl studovat zpěv, ale nakonec se rozhodl pro bohosloví. Do maltézského řádu vstoupil 30. ledna 1916 a na kněze byl vysvěcen 18. června téhož roku. Poté působil v řádových sídlech v Praze a Strakonicích, kde byl kaplanem a katechetou na různých školách včetně strakonického gymnázia. Později převzal funkci děkana při chrámu sv. Prokopa ve Strakonicích. V roce 1939 obdržel titul konventuálního kaplana a 15. července 1948 jej velmistr v Římě jmenoval převorem pro České země. Do funkce byl uveden tajně 1. ledna 1950 na strakonickém hradě. V meziválečném období se ve Strakonicích účastnil veškerého společenského života. Členství i předsednictví přijal v mnoha spolcích: tenisovém, lyžařském, mysliveckém, fotografickém, dirigoval i zpíval ve sboru Zvon a podporoval dobročinné organizace. Za 2. světové války byl krátce internován a poté se zapojil do protifašistického odboje spolu s později popraveným paterem Josefem Jílkem (falšování listin a pašování zbraní z továrny ČZ). Po válce spolupracoval s vedením americké armády a zapojil se do protikomunistické koalice. V roce 1949 byl penzionován a zbaven děkanské funkce. Vykonával ji pak provizorně až do roku 1952. To už byl konfrontován s provokací StB a koncem roku 1953 zatčen. Dne 27. března 1954 byl odsouzen za vyzvědačství na osm let vězení. Propuštěn byl po amnestii roku 1960. Směl pobývat ve Švihově, kde i bez státního souhlasu vedl tajné mše a organizoval ilegální činnost svého řádu. Zemřel ve Švihově roku 1978.

Prohlédnout detail
Suchdol nad Lužnicí. Pomník Za svobodu národa

Suchdol nad Lužnicí Pomník Za svobodu národa

Současný pomník byl odhalen zásluhou zastupitele pana Jana Valáška (KDU-ČSL) a města Suchdol 27. října 1990. Byl zbudován na místě původního Pomníku prezidenta T. G. Masaryka odhaleného 28. října 1946 péčí místní osvětové rady (žulový kámen pocházel z lomu na Františkově, deska byla vyrobena v továrně v Nové Vsi). Po roce 1948 byla deska odstraněna (dnes je umístěna před místní školou) a pomník byl dedikován obětem druhé světové války. K částečné úpravě pomníku došlo po roce 1968. Pomník financovalo vždy město – dříve obec Suchdol nad Lužnicí.

Prohlédnout detail
Veselí nad Lužnicí. Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Veselí nad Lužnicí Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Deska z patinované mosazi s černým nápisem byla realizována a financována městem Veselí nad Lužnicí po schválení radou města z iniciativy občanů, kteří se sešli u příležitosti 25. výročí Sametové revoluce v roce 2014. Deska byla odhalena 17. listopadu 2015 na opěrné zdi pod kostelem Povýšení svatého Kříže v místech, kde se po 17. listopadu 1989 scházeli místní aktivisté a zakladatelé Občanského fóra. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Vimperk. Pamětní deska Janu Lopatkovi

Vimperk Pamětní deska Janu Lopatkovi

Pamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová i další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant a redaktor rádia Svobodná Evropa, který se již slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi]. Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako odborný redaktor, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Stal se signatářem Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů.  K vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (Toronto 1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.

Prohlédnout detail
Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi

Vimperk Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi

Deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy, za přítomnosti scénáristy a producenta Jana Laciny, moderátora Českého rozhlasu Jana Pokorného, novináře Tomáše Klvani a bývalých spolužáků. Pamětní desku iniciovala bývalá spolužačka Jiřího Slavíčka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi]. Jiří Slavíček (1943–2011) novinář a publicista odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Prohlédnout detail
Vodňany-Pražák. Pomník období nesvobody

Vodňany-Pražák Pomník období nesvobody

V sousedství pomníku obětem první světové války je umístěn pomník připomínající období druhé světové války a dobu komunismu. Stavbu inicioval osadní výbor v Pražáku, místní části Vodňan. Byl odhalen 6. listopadu 1999 u příležitosti 10. výročí sametové revoluce a v roce 90. výročí založení místního Sboru dobrovolných hasičů. Práce provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa z Prachatic. Financován byl výhradně ze sbírky mezi občany Pražáku. Pomník je symbolickou připomínkou dvou totalit a nemá přímou souvislost s občany Pražáku, kteří byli v době nacismu a komunismu postiženi.

Prohlédnout detail
Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989

Vodňany Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989

Mramorový kámen s nápisem byl odhalen 17. listopadu 2001 k uctění památky obětem komunismu ve Vodňanech z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Podle usnesení městského zastupitelstva je památník otevřen k postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska. První připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek a v roce 2003 městské zastupitelstvo schválilo uvedení další oběti Aloise Rádla. Mons. Tomáš Beránek (1897 Sušice – 1954 Brno) působil od roku 1930 nejprve jako kaplan, od roku 1935 jako děkan ve Vodňanech až do svého zatčení v roce 1950. Zemřel ve vězeňské nemocnici v Brně v roce 1954 [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi].

Prohlédnout detail
Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Vodňany Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda. Mons. Tomáš Beránek (1897–1954) sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 nejprve jako kaplan, od roku 1935 až do svého zatčení v roce 1950 ve funkci děkana. Zemřel v roce 1954 ve věznici Mírov [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989].

Prohlédnout detail
Zvonková. Pomník Josefu Maršálkovi

Zvonková Pomník Josefu Maršálkovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou terrazzovou deskou. Nad ní je upevněna fotografie v oválném rámečku. Pomník ohraničuje nízký dřevěný plot, vznikl před rokem 1989 a je dodnes udržovaný. Dne 10. listopadu 1948 zadržel v hostinci ve Zvonkové vrchní strážmistr Josef Čekal mladou dvojici, která neměla povolení ve vstupu do pohraničního pásma. Z místní služebny poslal oba zadržené – Radoslava Špatenku a Antonii Michálkovou – se strážmistrem Maršálkem, který je měl eskortovat do Českého Krumlova. Cestou do Horní Plané, odkud měla skupina pokračovat vlakem, se zadrženým s pomocí ukryté zbraně podařilo příslušníka Sboru národní bezpečnosti přemoci. Špatenka omráčeného Maršálka střelil do hlavy jeho zbraní. Dvojice byla zadržena druhý den na nádraží v Soběslavi. Soud oba poslal na dvacet let do vězení.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru