Vzhledem ke geografické poloze regionu jsou v Jihočeském kraji nejčastějšími pamětními místy ta, která upomínají na události na státní hranici. V tomto ohledu je může symbolicky reprezentovat komemorace v malé obci České Žleby, jež je patrně lokalitou s nejvyšší koncentrací pamětních míst, pokud ovšem nepočítáme nesouměřitelně větší sídla. Připomínají překonávání státní hranice uprchlíky, její střežení i širší důsledky působení Pohraniční stráže – zánik i demolice obcí v hraničních pásmech. Pamětní místa v Českých Žlebech odrážejí i vývoj typických příkladů jejich iniciace – od předlistopadových odhalení pomníčků pohraničníkům zdejšími útvary, přes devadesátá léta, kdy zde z popudu bývalých místních německých obyvatel či spolků usilujících o česko-německé smíření vznikaly připomínky na zaniklá německá sídla, až po nové komemorace převaděčským legendám jako součásti vytváření nové paměti. K polistopadovým aktivitám se váže i snaha bývalých příslušníků Pohraniční stráže o zachování původních míst paměti.
Existenci železné opony připomínají i další pamětní místa v jihočeském pohraničí (Dobrá-Stožec, Halámky, Kadolec, Knížecí Pláně, Kvilda-Bučina, Kvilda-Františkov, Nová Pec, Nové Hrady, Slavonice, Zvonková) a také symbolické připomínky tematizující dobu panování komunistického režimu jako definitivní konec česko-německého soužití (Kleť, Kvilda, Prachatice).
V Českých Budějovicích tematizují dobu komunismu pamětní místa, jež se váží k věznění politických vězňů, perzekuci církví, příslušníků RAF, „politicky nespolehlivých“ mužů odvedených k pomocným technickým praporům či kriminalizaci nonkonformní mládeže za normalizace (Rudolfov). Osudy katolických duchovních připomínají i další pamětní místa (Bohumilice, Mladá Vožice, Strakonice, Vodňany), stejně jako osudy letců bojujících za druhé světové války v řadách RAF (Jindřichův Hradec, Novosedly nad Nežárkou, Radomyšl).
Obětem nezákonností v padesátých letech jsou dedikovány připomínky v Dačicích, Křekovicích, Křenovicích, Milevsku, Nahořanech, Vodňanech. Ve Vimperku byly odhaleny dvě desky významným absolventům zdejší střední školy působícím v exilu a v disentu (Jiří Slavíček, Jan Lopatka). Symbolické připomínky obětí komunismu najdeme v Boršově nad Vltavou, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, v Písku či v Suchdole nad Lužnicí.
Pamětní deska s bustou byla odhalena 24. dubna 1999 v budově Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni u příležitosti 100. výročí jejího založení. Autorem návrhu i realizace je Patrik Proško, desku věnovali Krylovi spolužáci. Připomínka se váže k době studií básníka a písničkáře Karla Kryla (1944–1994), který je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].
Prohlédnout detailPamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009. Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).
Prohlédnout detailPamětní místo tvoří zdobený železný kříž s hlavou Krista a černou kovovou tabulkou s bílým nápisem. Památník obětem násilí, zla a válek vysvětil 14. listopadu 1999 českobudějovický biskupský vikář Václav Dvořák. Svěcení a pietního aktu se zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů a Parlamentu ČR.
Prohlédnout detailŽulová pamětní deska upomínající na zásah policejních složek proti účastníkům koncertu rockových skupin v březnu 1974 byla odhalena 3. dubna 2010. Nahradila provizorní pamětní list, který zde byl z iniciativy Františka Stárka instalován o rok dříve, kdy se u příležitosti 35. výročí konání koncertu sešli jeho protagonisté a další příznivci rockové hudby. Dne 30. března 1974 se do hostince Amerika v Rudolfově sjelo několik set mladých lidí na koncert rockových skupin. Na základě stížností místních občanů předseda městského národního výboru uvědomil oddělení Veřejné bezpečnosti v Českých Budějovicích, která na místo konání poslala 15člennou skupinu. Ta účastníky přerušeného koncertu, na němž měly vystoupit i kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi], za použití fyzického násilí vytlačila na silnici do Budějovic a autobusy je svážela na nádraží, kde v podchodu na nástupiště účastníky koncertu bili pendreky, kopali a pouštěli na ně služební psy. Přes sto účastníků bylo eskortováno v uzavřené části vlaku do Prahy, kde byli vyslýcháni a fotografováni. Další osoby byly zadrženy v Českých Budějovicích, kde byly ve vazbě ostříhány. Někteří účastníci koncertu byli následně perzekvováni ve školách a na pracovištích. Sedm osob bylo v červenci postaveno před okresní soud v Českých Budějovicích, kde padly i nepodmíněné tresty.
Prohlédnout detailPamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis. Josef Hlouch (1902–1972) se narodil v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], v červnu 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Od června 1949, kdy biskup Hlouch o svátku Božího těla promluvil před katedrálou sv. Mikuláše v intencích pastýřského listu československých biskupů proti tzv. Katolické akci, byl střežen Státní bezpečností a od dubna 1950 internován. Nejdříve v budově biskupské rezidence, odkud byl 29. března 1952 převezen do zrušeného františkánského kláštera v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], 2. září do Růžodolu u Liberce a 17. dubna 1953 do Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po přechodné době léčení a rekonvalescence byl umístěn do Šebetova, odkud byl 6. listopadu 1958 převezen do Paběnic [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po propuštění z přímé internace strávil Josef Hlouch dalších pět let nucené izolace mimo diecézi v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově, v charitním domě školských sester de Notre Dame [viz Koclířov. Památník Josefu Hlouchovi]. Do Českých Budějovic se vrátil na svátek Božího těla v červnu 1968 a ujal se správy biskupství (státní souhlas získal 24. května). Zemřel o čtyři roky později a je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.
Prohlédnout detailKamenná pamětní deska s reliéfem zamřížovaného okna, jejímž autorem je sochař Ivan Tlášek, byla odhalena předsedou pobočky Konfederace politických vězňů Františkem Poulou 5. května 1995 na ohradní zdi vazební věznice, bývalého justičního paláce.
Prohlédnout detailDeska připomínající příslušníky vojenských táborů nucených prací a pomocných technických praporů byla odhalena 6. května 2010 na budově Krajského vojenského velitelství České Budějovice. Iniciovala ji oblastní organizace Svazu PTP–VTNP při příležitosti 60. výročí zřízení PTP a záštitu nad akcí převzal primátor města Juraj Thoma. Podle návrhu Václava Šulisty desku z umělé hmoty realizoval sochař Michal Trpák. Odhalení se účastnili představitelé Krajského vojenského velitelství České Budějovice, města a kraje, členové Českého svazu bojovníků za svobodu a zástupci Armády České republiky. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].
Prohlédnout detailPomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec. Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.
Prohlédnout detailV únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa. Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.
Prohlédnout detailSymbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou a železným křížem na vrcholu byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary. Nachází se na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].
Prohlédnout detailPamětní místo se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava. Na kamenném masivu za dřevěným plotem je v kameni osazena deska s nápisem a fotografiemi obětí. Původní deska byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení. Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (1914–1949), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (1925–1949) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde měla v úmyslu ji zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev namístě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
Prohlédnout detailPomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Kovová tabulka na kameni, který byl pro pomník dopraven z bývalé obce Kamenná Hlava, uváděla jména tří obětí. Pamětní místo se vztahovalo ke dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou dnes připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, došlo ke zrušení pamětního místa. V listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku sňali.
Prohlédnout detailPomník s terrazzovou deskou s rytým nápisem na žulovém kameni je věnován všem obětem bezpráví – českým občanům vyhnaným ze Sudet v roce 1938, německým po roce 1945 a důsledkům zacházení s pohraničním územím v období komunistického režimu. Byl odhalen v roce 1997 v rámci česko-německé příhraniční spolupráce po roce 1989.
Prohlédnout detailPomník, který tvoří černá kovová deska umístěná na kameni, byl odhalen před rokem 1989. Pamětní místo ohraničené nízkým dřevěným plotem je přístupné po kamenných schodech ze silnice. Rudolf (Rudouš) Kočí (1930–1949) se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti v září 1948. Dne 7. prosince 1949 byl na hlídce společně s Františkem Hávou (*1929), který k SNB vstoupil rovněž na podzim 1948. Na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem zaznamenali stopy ve sněhu vedoucí do lesa a dostihli skupinu uprchlíků, které převáděl Josef Hasil [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi]. Při přestřelce s převaděčem byli oba členové hlídky postřeleni. Rudolf Kočí zemřel namístě, František Háva zranění přežil a do roku 1954 dále sloužil u SNB.
Prohlédnout detailPamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí. František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.
Prohlédnout detailPomník P. Víchovi na dobršském hřbitově byl z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen 11. června 2011 za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský. P. Martin František Vích (1921–2008) působil ve farnosti Dobrš od roku 1967 [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].
Prohlédnout detailPamětní místo vymezené nízkým kovovým plotem tvoří kameny s osazenou deskou a nápisem. Poblíž je instalována tabule s informacemi o události. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 došlo k poničení desky. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu a informační tabule. Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události. Adam Ruso (1928–1951) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry, který se konal 26.–27. dubna 1954, byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce (…). Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob (…) od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.
Prohlédnout detailPamětní deska z tvrzeného plastu byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu v červnu 2016 z iniciativy Marie Čermínové. Autorem návrhu a realizace je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Umístění desky bylo podpořeno městem Hluboká nad Vltavou. Jan Kostohryz (1911–1978) byl důstojníkem z povolání, v roce 1940 se připojil k zahraniční československé armádě ve Francii a poté v Anglii. Působil jako palubní radiotelegrafista u 311. perutě RAF, které od roku 1944 velel. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti podplukovníka a vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Po válce pokračoval v armádní kariéře, kterou zastavily až čistky v roce 1950, kdy byl jako plukovník generálního štábu přeložen na Vysoké vojenské učiliště v Praze. Jan Kostohryz byl v roce 1953 zatčen, v únoru 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let a vězněn v jáchymovských uranových táborech a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval v manuálních profesích. V roce 1969 byl rehabilitován.
Prohlédnout detailPamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu z iniciativy starosty města Tomáše Jirsy v prosinci 2017 na budově sídla bývalého Státního statku Hluboká nad Vltavou. Jiří Maňák (1916–1992) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a Vojenské letecké učiliště v Prostějově. Z protektorátu odešel v červnu 1939 a po vypuknutí války byl přijat k francouzskému letectvu. Po pádu Francie působil v Británii v řadách RAF, v květnu 1943 byl jmenován velitelem 198. perutě. Válku přežil v německém zajetí, po nouzovém přistání letadla u belgicko-nizozemského pobřeží v srpnu 1943. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti štábního kapitána a vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). Po válce byl povýšen na majora letectva, působil v Praze-Letňanech ve vojenském leteckém výzkumu. Z armády odešel v květnu 1948 do civilního letectví. V listopadu 1950 byl zatčen kvůli údajnému vyzrazení vojenského tajemství a do června 1951 držen ve vazbě a vyslýchán. Po osvobozovacím rozsudku nastoupil jako pomocný dělník ve Státním statku Hluboká nad Vltavou, kde působil do roku 1962 (naposledy jako ekonom). Po částečné rehabilitaci a obnovení pilotní kvalifikace nastoupil v roce 1964 k Československým aeroliniím, odkud v rámci normalizačních prověrek odešel v prosinci 1971 do nuceného důchodu. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.
Prohlédnout detailPamětní místo tvoří čtyři postupně instalované pietní připomínky: pomník legionářům padlým v první světové válce, šest pamětních desek nesoucích jména legionářů, kteří zemřeli po první válce, pomník obětem druhé světové války a pamětní deska obětem protikomunistického odboje. Kamenná deska s litým plastickým písmem a znakem Konfederace politických vězňů byla z iniciativy místní pobočky odhalena 9. května 2002.
Prohlédnout detailDeska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava. Rudolf Zima (1904–1972) se stal vojenským letcem z povolání. V srpnu 1939 odešel do zahraničí, zúčastnil se již leteckých bojů ve Francii, kde byl 13. května 1940 zraněn. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde bojoval v řadách 310. stíhací perutě RAF. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.
Prohlédnout detailPamátník otevřený 11. června 2011 je přesnou kopií železné opony z konce 80. let, instalované ženijně-technické zátarasy jsou umístěny na původním místě. Spolu s informačními tabulemi jej zřídili Jiří Duchoň a další členové Pevnostního areálu Slavonice. Strážení tohoto úseku hranice patřilo do působnosti 18. roty Pohraniční stráže Slavonice. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].
Prohlédnout detailPamětní místo tvoří železný kříž instalovaný do kamenného masivu hory Kleť nad Českým Krumlovem a šedá mramorová deska s rytým nápisem. Deska připomínající milénium sv. Vojtěcha v roce 1997 je dedikována obětem z období 1938–1989. V regionálním kontextu odkazuje na odsun českého obyvatelstva po Mnichovu, poválečný odsun německého obyvatelstva a udržování česko-německého napětí a izolace za komunistického režimu. Připomínka, kterou iniciovali studenti českobudějovického Biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna, byla odhalena 25. dubna 1998.
Prohlédnout detailZvon sv. Václav, objednaný Nadací Charty 77 a vyrobený původně pro pražský kostel sv. Havla k 80. výročí narození Václava Havla [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], odkoupil od rakouské zvonařské dílny Grassmayr hudebník, podnikatel a senátor Ladislav Faktor. U příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu byl 13. listopadu 2019 slavnostně posvěcen generálním vikářem českobudějovické diecéze Davidem Henzlem a vyzdvižen na rozhlednu na Kleti. Návrh zvonu s reliéfy svatého Václava, svatováclavské orlice a Havlovy prezidentské standarty vytvořilo studio Olgoj Chorchoj, zvonici vytvořil architekt Petr Heteša.
Prohlédnout detailDřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků. Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].
Prohlédnout detailPamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky. Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.
Prohlédnout detailŽulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice. Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.
Prohlédnout detailReplika železné opony byla vybudována nákladem Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau, v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948. Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupná. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.
Prohlédnout detailPamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.
Prohlédnout detailPomník v podobě kovové pamětní desky s raženým písmem upevněné nad symbolickým bezejmenným náhrobkem dala postavit obec v roce 2008. Tvoří součást celkové úpravy bývalého kvildského hřbitova, jehož autentická podoba z 50. let je zachycena ve filmu Král Šumavy. Pomník upomíná na likvidaci hřbitova v roce 1978, která proběhla z iniciativy místního národního výboru se souhlasem okresního správního orgánu v Prachaticích. Jejím důvodem bylo chátrání hrobů po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže byly prodány do kovošrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Na pietní obnovení hřbitova do stávající podoby přispěly krajský úřad i soukromé firmy.
Prohlédnout detailSpolečný hrob, kterému dominuje pískovcová socha truchlící ženské postavy, byl zbudován na přelomu 60. a 70. let, kdy byly rodinám na základě rehabilitačního procesu předány ostatky popravených. Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) byli popraveni za tzv. politickou vraždu předsedy Místního národního výboru v Koubalově Lhotě Vladimíra Mandíka [viz Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi], který je pohřben také na tomto hřbitově.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailŽulová deska se zlatým nápisem je umístěna na kostele sv. Martina a připomíná nucený pobyt vysokých katolických hodnostářů v Radvanově (dnes součást města). Byla odhalena 18. srpna 2012 Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana paní Drahuše Brabcové a zástupců města. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem. Na sklonku roku 1963 se do zámku v Radvanově přestěhoval z Květova domu v Táboře charitní dům pro řeholnice Kongregace sester premonstrátek. Spolu s nimi se sem přesunuli i dříve věznění biskupové Štěpán Trochta a Stanislav Zela a opat Augustin Machalka. Stejně jako v charitním domě v Mukařově [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi] ani zde se již nejednalo o striktní držení v naprosté izolaci, jakkoli vysocí duchovní byli přirozeně i zde hlídáni Státní bezpečností. Mohli však již přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením i vycestovat. 2. května 1964 sem byl převezen arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], který se zde dozvěděl o svém jmenování kardinálem (po této události byly návštěvy účelově zakázány) a 19. února 1965 odsud odcestoval přes Prahu do Říma.
Prohlédnout detailPamětní deska na budově místního hostince byla odhalena 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan. František Komrska (1895–1965) patřil k vůdčím osobnostem malé obce šumavského Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný kvádr s šedou terrazzovou deskou s rytým nápisem a zasazenou fotografií. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. V lednu 1949 se rozhodli k útěku ze země tři dvacetiletí mladící – Oldřich Unčovský, Ivo Kosina a Jiří Zvánovec. Z Volar, kam dorazili vlakem, se vydali pěšky k hranici. Zabloudili a po mnohahodinovém pochodu, v domnění, že již překročili hranice, zaklepali na kraji obce na stavení, aby se zeptali na cestu k policejní stanici, kde chtěli požádat o politický azyl. Ve skutečnosti se nacházeli stále v obci Bělá a dům obýval příslušník Sboru národní bezpečnosti Václav Císler (1924–1949). Po cestě na stanici SNB v Nové Peci, kde měli být uprchlíci vyslechnuti, jeden z nich příslušníka SNB střelil do hlavy a všichni utíkali směrem k hranici. Ani napodruhé se jim přechod nepodařil, neboť se rozhodli nabrat síly v opuštěném domě, kde je zajistila vojenská hlídka. Postřelený strážmistr podlehl zranění v nemocnici v Českém Krumlově. Státní soud v Praze odsoudil Oldřicha Unčovského (střelce) k 20 letům vězení, Ivo Kosinu na 12 let a Jiřího Zvánovce na čtyři roky do vězení.
Prohlédnout detailSkanzen ochrany státní hranice, který je součástí Novohradského muzea, byl zpřístupněn v květnu 2013 v těsné blízkosti bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck. Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru EU. Tematické těžiště expozice tvoří prezentace historie ochrany státní hranice v období studené války [viz Krásná. Památník ochráncům hranic] a dokumentace služby na státní hranici (výstroj a výzbroj pohraničníků, obrazový a textový materiál). Exteriérovou část tvoří hraniční stavby a překážky (originální drátěný zátaras, orný pás, stínicí stěna, hraniční mezníky, strážní věž, protitankové zátarasy atp.) s názornými tabulemi s náčrty a fotografiemi. Většina předmětů byla převzata ze soukromého muzea železné opony, původně vybudovaného Radomilem Markem v letech 1992–2003 a provozovaného do roku 2007 v Borovanech.
Prohlédnout detailReplika železné opony byla vybudována nákladem Františka Taliána v roce 2013 a tvoří ji zrekonstruovaná strážní věž a další prvky zátarasů budovaných na státní hranici. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Nové Údolí (Neuthal), v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948. Železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].
Prohlédnout detailMramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví. Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.
Prohlédnout detailNa základě petice, kterou iniciovala písecká knihovnice Štěpánka Činátlová, se zastupitelstvo města Písek přiklonilo k pojmenování nové lávky přes řeku Otavu po politické vězeňkyni Dagmar Šimkové (vedení města původně prosazovalo pojmenování po jejím architektu, píseckém rodáku Josefu Pleskotovi). Lávka s pamětní deskou byla otevřena 26. září 2018. Deska z šedého mramoru je umístěna na straně Budějovického Předměstí, pod vilou Marta, která byla v 50. letech rodině zkonfiskována. Dagmar Šimková (1929–1995) byla jednou z nejdéle vězněných žen z politických důvodů v komunistickém Československu [viz Štěkeň. Pamětní deska Dagmar Šimkové].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy občanů a zastupitelstva města 17. listopadu 2019 na budově Divadla Fráni Šrámka. Slavnostní odhalení provedli starostka Eva Vanžurová (Pro Písek) a první místostarosta Petr Hladík (KDU-ČSL). Ocelovou desku s povrchovou bronzovou úpravou s datem a motivem trikolóry na spínacím špendlíku vytvořil umělecký kovář Jiří Bajer. Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989]
Prohlédnout detailČerná mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla politička poslaneckou kancelář. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička a politička [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byla v letech 1946–1948 poslankyní Národního shromáždění za českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické.
Prohlédnout detailPomník obětem komunistického režimu tvoří stylizované břevno s nápisem a puklý kámen spojený železnými nýty. Autorkou pomníku je sochařka Zuzana Kačerová. Byl odhalen z iniciativy Věnceslavy Skřivánkové, první polistopadové starostky, 27. června 2006 městem Písek, které ho i financovalo.
Prohlédnout detailPamátník odhalený v roce 2002 na prostranství pod městskými hradbami tvoří bronzová pamětní deska s nápisem zasazená do dlažby a za ní instalovaná skulptura Člověk (Ein Mensch). Jejím autorem je německý sochař Otto Herbert Hajek (1927–2005), narozený v Československu, který v Prachaticích studoval na gymnáziu. Dedikace památníku tak skrze svého tvůrce odkazuje ke konfliktním česko-německým vztahům na pozadí totalitních režimů v Německu a v Československu ve 20. století a jejich obětí.
Prohlédnout detailPamětní desku s citátem a „havlovským“ srdíčkem iniciovalo městské zastupitelstvo, odhalil ji 17. listopadu 2019 za normalizace perzekvovaný gymnaziální profesor Karel Pecháček a požehnal prachatický vikář Petr Plášil. Kamennou desku zasazenou do dlažby pod městskými hradbami zhotovil místní kameník František Kölbl. Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailPřipomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je akademický sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu. Jiří Kolář (1914–2002), komunistickým režimem proskribovaný básník a výtvarník, signatář Charty 77, žil od 80. let v emigraci [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].
Prohlédnout detailPamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté. Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.
Prohlédnout detailMramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský. Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.
Prohlédnout detailVe veřejně přístupné kapli v obci Dobrá se nachází kříž s trnovou korunou a pamětní dvojjazyčná deska. Iniciátorem vzniku pamětního místa je Daniel Herman, který kříž ze smrkového dřeva vyrobeného Ladislavem Maryškou (je také autorem desky) opatřil originálním ostnatým drátem z původních zábran na česko-bavorské hranici u Českých Žlebů a v roce 1990 posvětil.
Prohlédnout detailPamětní deska P. Antonínu Voráčkovi, strakonickému děkanovi a převorovi maltézského řádu, byla odhalena dne 19. dubna 2008 na druhém nádvoří strakonického hradu z iniciativy básníka Ondřeje Fibicha za přítomnosti delegace řádu, včetně velkopřevora knížete Karla Paara. Antonín Voráček (1889–1978) vstoupil do maltézského řádu v roce 1916, stal se knězem a působil v řádových sídlech v Praze a především ve Strakonicích, kde byl kaplanem, katechetou na strakonických školách a děkanem při chrámu sv. Prokopa. Hojně se zapojoval do společenského života, přijal členství i předsednictví v mnoha sportovních a kulturních spolcích. Za války byl krátce internován. 15. července 1948 jej velmistr v Římě jmenoval převorem pro České země, do funkce byl uveden tajně 1. ledna 1950. To již byl od roku 1948 penzionován a funkci děkana vykonával provizorně, do roku 1952. Po provokaci Státní bezpečnosti byl koncem roku 1953 zatčen a 27. března 1954 odsouzen za vyzvědačství na osm let vězení. Po propuštění na amnestii v roce 1960 směl pobývat ve Švihově, kde i bez státního souhlasu vedl tajné mše a organizoval tajnou činnost řádu a kde v roce 1978 zemřel.
Prohlédnout detailPamětní deska umístěná na kameni byla odhalena 10. září 2016 z iniciativy Pavla Horešovského za podpory Správy Národního parku Šumava a posvěcena P. Karlem Falářem. Pamětní místo je doplněno informační tabulí. Pamětní deska označuje místo u zaniklé obce Horní Cazov, kde byl Bohumil Hasil (1920–1950) [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] 13. září 1950 smrtelně raněn při posledním přechodu státní hranice.
Prohlédnout detailPamátník v podobě svazku klíčů ze žuly iniciovalo vedení obce a vytvořili jej Petr Racek a Tomáš Tichý. V nově vybudovaném studenském parku jej 17. listopadu 2019 odhalili starosta Zdeněk Med (Prosperita a rozvoj Studené a okolí), místostarosta Pavel Škoda (Spolek pro rozvoj obce), poslanec Jan Bartošek (KDU-ČSL) a senátor Miloš Vystrčil (ODS). Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailSoučasný pomník byl odhalen zásluhou zastupitele Jana Valáška a města Suchdol nad Lužnicí 27. října 1990. Byl zbudován na místě původního pomníku prezidenta T. G. Masaryka odhaleného 28. října 1946 péčí místní osvětové rady (žulový kámen pocházel z lomu na Františkově, deska byla vyrobena v Nové Vsi). Po roce 1948 byla deska TGM odstraněna (dnes je umístěna před místní školou) a pomník byl dedikován obětem druhé světové války. K částečné úpravě pomníku došlo po roce 1968. Pamětní místo financovalo vždy město (dříve obec).
Prohlédnout detailKamenosochařské dílo Richarda Rudovského s názvem Nezapomník, který má připomínat okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy a následnou dobu normalizace, vzniklo na základě iniciativy a petiční akce táborských občanů. Městský pomník byl odhalen 20. srpna 2018 k 50. výročí okupace. Má podobu dvou kamenů – spodního mramoru z Pošumaví, do nějž je vklíněn „cizorodý“ granodiorit jako symbol vpádu a agrese. Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska na 21. srpen 1968].
Prohlédnout detailPamětní desku iniciovalo vedení města a 17. listopadu 2019 ji odhalili starosta Jan Váňa a místostarostky Jana Grammetbauerová a Anna Kahounová (ODS) v místech, kde se 27. listopadu 1989 při generální stávce sešlo několik stovek lidí. Bronzovou desku realizovala slévárna Beňov a je umístěna na žulovém podstavci, který vytvořil kameník Tomáš Franta. Generální stávka, ke které v reakci na události 17. listopadu 1989 v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] vyzvali stávkující studenti, divadelníci a Občanské fórum [viz Děčín. Pamětní deska Občanskému fóru; Jeseník. Pamětní deska Občanskému fóru], se konala v pondělí 27. listopadu. V mnoha městech dvouhodinovou manifestační stávku doprovázely mítinky požadující odstranění ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti a státu a svobodné volby.
Prohlédnout detailDeska z patinované mosazi na opěrné zdi pod kostelem Povýšení svatého Kříže byla zřízena městem Veselí nad Lužnicí po schválení radou města a z iniciativy občanů, kteří se zde sešli v roce 2014 u příležitosti 25. výročí demokratické revoluce. Deska, symbolicky umístěná tam, kde se scházeli místní aktivisté a zakladatelé Občanského fóra, byla odhalena 17. listopadu 2015. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailPamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu Základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová a další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant, který se slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi]. Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako literární redaktor a kritik, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů, k vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.
Prohlédnout detailPamětní deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy. Zřízení desky iniciovala bývalá spolužačka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi]. Jiří Slavíček (1943–2011), novinář a publicista, odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].
Prohlédnout detailV sousedství pomníku obětem první světové války byl 6. listopadu 1999, u příležitosti 10. výročí demokratické revoluce a 90. výročí založení místního sboru dobrovolných hasičů, odhalen pomník připomínající období nesvobody za druhé světové války a za komunistického režimu. Stavbu inicioval osadní výbor v Pražáku, místní části Vodňan, a byla financována výhradně z občanské sbírky. Práce provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa z Prachatic.
Prohlédnout detailMramorový kámen k uctění památky obětí komunismu byl odhalen 17. listopadu 2001 z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Podle usnesení městského zastupitelstva je památník otevřen postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska. První připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek, v roce 2003 zastupitelstvo schválilo uvedení jména politického vězně Aloise Rádla. Tomáš Beránek (1897–1954) působil ve Vodňanech od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950 [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi a viz též Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi].
Prohlédnout detailZ iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda. Tomáš Beránek (1897–1954) [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi] sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950.
Prohlédnout detailPomník tvoří kamenný kvádr s černou terrazzovou deskou. Nad ní je upevněna fotografie v oválném rámečku. Pomník ohraničuje nízký dřevěný plot, vznikl před rokem 1989 a je dodnes udržovaný. Dne 10. listopadu 1948 v hostinci ve Zvonkové zadržel vrchní strážmistr Josef Čekal mladou dvojici, která neměla povolení ve vstupu do pohraničního pásma. Z místní služebny poslal oba zadržené – Radoslava Špatenku a Antonii Michálkovou – se strážmistrem Josefem Maršálkem (1925–1948), který je měl eskortovat do Českého Krumlova. Cestou do Horní Plané, odkud měla skupina pokračovat vlakem, se zadrženým s pomocí ukryté zbraně podařilo příslušníka Sboru národní bezpečnosti přemoci. Špatenka omráčeného Maršálka střelil do hlavy jeho zbraní. Dvojice byla zadržena druhý den na nádraží v Soběslavi. Soud oba poslal na dvacet let do vězení.
Prohlédnout detail