Hlavní město zasluhuje mimořádnou pozornost i v přehledu pamětních míst. Koncentrace státních úřadů i řízení bezpečnostních složek vedla k tomu, že nejdůležitější opatření proti skutečné i domnělé opozici (v padesátých letech i v době normalizace) se odehrávaly především v Praze. Zároveň vládnoucí moc usilovala o eliminaci nebo oslabení opozičních nálad v hlavním městě preventivním zatýkáním, nuceným vystěhováním či alespoň dohledem a šikanováním nepohodlných a podezřelých osob.

V hlavním městě nalezneme místa spjatá s konkrétními událostmi, např. se studentskými průvody z února 1948 i ze 17. listopadu 1989 (jež symbolicky rámují dobu nesvobody), s odporem proti srpnové okupaci (pamětní deska na budově Českého rozhlasu), s upálením Jana Palacha, s působením disidentů a politických vězňů, připomínána jsou i místa represí (soudy, věznění, popraviště). Jedná se o jedinečná pamětní místa s celostátním významem, který zdaleka překračuje hranice města. Četnost připomínek násobí i pamětní místa, která mají symbolický charakter a deklarují úctu k obětem bez místního určení – místo je symbolem pro celou Českou republiku. Tak můžeme chápat např. Pomník kolektivizace před Ministerstvem zemědělství, hrob kněží na Vyšehradě, desku všem právníkům na Právnické fakultě UK a podobně.

Snahy o vytvoření jednoho shrnujícího pamětního místa na komunismus se realizovaly v podobě Památníku obětem komunismu na Újezdu. Již jeho odhalení však bylo spojeno s roztržkami mezi městskými zastupiteli a proběhlo bez účasti vládních představitelů a Památník hraje takovou ústřední roli jen do jisté míry. Nejvýraznější připomínkou komunistického režimu v Československu a zároveň oslavou jeho konce, je tedy spíše pamětní deska na demonstraci 17. listopadu 1989 umístěná na Národní třídě. Je to místo každoročních spontánních i oficiálních oslav, místo živé připomínky i jisté úcty. Pravidelné pietní ceremonie se také konají na čestném pohřebišti v Ďáblicích (v předvečer popravy Milady Horákové 26. června). Mezi další navštěvovaná místa patří: hrob Karla Kryla nebo Jana Palacha, Pomník Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí.

Praha 1. Busta Françoise Mitterranda

Praha 1 Busta Françoise Mitterranda

Busta bývalého francouzského prezidenta byla odhalena v předvečer francouzského státního svátku 13. července 2015. Nachází se v zahradě přiléhající k malostranskému Pálffyho paláci, sídla Jazzové sekce. Vznikla z iniciativy Karla Srpa, předsedy Jazzové sekce a jednoho z účastníků již legendární snídaně Mitterranda s představiteli československé opozice v roce 1988. Bustu, jejímž autorem je sochař Jan Zelenka, odhalil prezident Miloš Zeman. Dne 9. prosince 1988 se tehdejší francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996) během své oficiální návštěvy Československa setkal se zástupci československých nezávislých iniciativ. Na francouzské velvyslanectví v Praze byli pozváni Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Miloš Hájek, Václav Havel [viz Litoměřice. Busta Václava Havla], Ladislav Lis [viz Pekelské údolí. Pamětní deska Ladislavu Lisovi], Václav Malý, Karel Srp [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekce] a Petr Uhl. Uskutečnění schůzky představovalo nejen symbolický akt podpory československé opozici, ale i nesouhlasné gesto vůči komunistickému režimu upozorňující na porušování lidských práv v Československu. O den později se v Praze na Škroupově náměstí konala demonstrace ke Dni lidských práv (10. prosince), kterou svolaly nezávislé iniciativy. Skutečnost, že byla zcela výjimečně oficiálně povolena, je dávána do souvislosti právě s návštěvou francouzského prezidenta.

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Karla Kryla

Praha 1 Busta Karla Kryla

Básníkova bronzová busta byla odhalena 6. října 2014 v atriu Poslanecké sněmovny, u příležitosti dvou Krylových životních výročí: 20 let od úmrtí a 70 let od jeho narození. Jejím autorem a iniciátorem je sochař Pavel Monhart. Proti umístění připomínky v parlamentu byla Klubem Karla Kryla iniciována petice, kritizující přivlastňování básníkova odkazu politiky, kterou podepsalo přes tisíc občanů. Na jejím základě byla na jaře 2015 za účasti autora a tehdejšího poslance a ministra kultury Daniela Hermana nově umístěna v poslaneckém klubu KDU-ČSL. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968.

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Milady Horákové

Praha 1 Busta Milady Horákové

Bronzová busta JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je sochařka Věra Růžičková-Bejrová, byla odhalena v roce 1999 v přízemí Karolina u schodiště k Velké aule. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Václava Havla

Praha 1 Busta Václava Havla

Ve foyeru prvního balkonu historické budovy Národního divadla byla 17. listopadu 2011 odhalena z iniciativy donátorky Dadji Altenburg Kohlové a jejího manžela výtvarníka Daniela Pešty bronzová busta Václava Havla, kterou vytvořil německý výtvarník Kai Teichert. Václav Havel (5. říjen 1936 – 11. prosinec 2011) dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Praha 1. Lennonova zeď

Praha 1 Lennonova zeď

Zeď obklopující zahradu Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů zůstává místem ke svobodnému vyjádření a setkávání veřejnosti. Tradice psaní po malostranských zdech pravděpodobně vznikla nejprve na zahradní zdi domu herce Jana Wericha, který na Kampě bydlel. Lidé mu na zeď jeho zahrady psali různé vzkazy, ale i ukázky vlastní tvorby. Oprýskané zdi na Kampě se od 60. let staly i místem výtvarných happeningů několika českých výtvarníků. Nejznámější zdí na Malé Straně se stala zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, v sedmdesátých letech označovaná jako „Zeď nářků“, později známá jako zeď Johna Lennona. V polovině prosince 1980 zde kdosi v reakci na zastřelení Johna Lennona vytvořil jeho památníček. Využil prázdnou kamennou desku, která v minulosti zřejmě sloužila jako součást veřejného vodovodu a napsal na ni křídou nápis „Za Johna Lennona“ a nad ním nakreslil kříž. Na místě brzy přibyly svíčky, květiny, fotografie a kresba zastřeleného zpěváka. Policie pomníček zlikvidovala, vzápětí však byl obnoven. Vzniklo tak kultovní místo, které přitahovalo nejenom fanoušky Johna Lennona. Nápisy na zdi byly mnohokrát přemalovány, vždy se však objevily nové. Setkání u zdi postupně přerůstala v protirežimní vystoupení, proti kterým pravidelně zasahovala policie. V roce 2008 zmizela ze zdi, jež se výtvarně stále proměňuje, charakteristická busta zpěváka. Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi a Smrk. Mohyla Johna Lennona.

Prohlédnout detail
Praha 1. Muzeum komunismu

Praha 1 Muzeum komunismu

Muzeum představuje sugestivní pohled na československý komunistický režim z různých úhlů pohledů – každodenního života, politiky, historie, sportu, ekonomiky, vzdělání, umění, mediální propagandy,  bezpečnostních složek,cenzury, soudních a jiných donucovacích institucí, včetně období stalinismu (procesy, politické pracovní tábory) atd. – souvisejících s komunismem jako fenoménem 20. století. Věnuje se zejména době totalitního režimu od únorového puče v roce 1948 do listopadu 1989. Výstavní prostory umožňují ukázku a interpretaci předmětů a historických dokumentů.

Prohlédnout detail
Praha 1. Památník obětem komunismu

Praha 1 Památník obětem komunismu

Pomník situovaný ve svahu v ose mostu Legií tvoří betonové schody se stylizovanými lidskými postavami. Na prvním schodu jsou čtyři symetricky umístěné kovové desky zapuštěné do úrovně schodu s nápisem. V ose schodů se vine zapuštěný kovový pásek s nápisem opakující nápis na deskách. Na horní části schodů kráčí sedm postav, které se postupně stávají torzem. Vlevo u horní části schodů stojí podstavec s dvěma deskami. Autory jsou: Ing. arch. Zdeněk Hölzel, ak. arch. Jan Kerel, ak. sochař Olbram Zoubek. Jedna ze sedmi soch byla v roce 2003 poškozena výbuchem, který způsobil neznámý pachatel. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších míst piety na památku obětí komunistického režimu. Pomník byl odhalen 22. května 2002.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Praha 1 Pamětní deska 17. listopadu 1989

Již na jaře roku 1990 se v průchodu Kaňkova domu na Národní třídě v Praze, objevila bronzová deska s lidskými dlaněmi v různých gestech upomínající na brutální zásah policie proti studentskému pochodu, na který demonstranti reagovali skandováním hesla „Máme holé ruce“. Deska, jejímž autorem je Otakar Příhoda, se stala tradičním místem, kde si občané i politické reprezentace připomínají události vedoucí k pádu komunistického režimu. Od 16. listopadu 2016 je deska nově osazena na fasádě domu, neboť Česká advokátní komora jako nový majitel budovy podloubí uzavřela pro výstavní prostor, kde směrem do ulice mají být trvale umístěny velkoformátové fotografie z listopadu 1989. Studentský pochod ze 17. listopadu 1989 iniciovali společně zástupci vysokoškolských organizací SSM i neoficiálních studentských kruhů. Příležitostí k povolené manifestaci bylo 50. výročí smrti Jana Opletala, studenta Univerzity Karlovy, jenž byl smrtelně postřelen při protinacistické demonstraci v Praze [viz Pardubice. Pomník boje studentů za svobodu 1939–1989]. Od počátku se však počítalo s protestními projevy proti stávajícímu režimu. Studentská manifestace tak přilákala mnoho dalších účastníků.  Brzy po zahájení na Albertově získal pietní akt [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] jasný protirežimní charakter. Průvod, který se vydal nejdříve na Vyšehrad a odsud později do centra Prahy, skandoval hesla proti monopolu moci KSČ, proti vládní garnituře a na podporu opozičních skupin. Na Národní třídě byl průvod zastaven pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a mnozí účastníci, především mladí lidé, byli surově zbiti (mimo jiné právě v průchodu Kaňkova domu). Brutalita zákroku vedla k vyhlášení sudentské a divadelní stávky, k založení Občanského fóra a VPN, vlně demonstrací a rychle se šířícímu celospolečenskému odporu. Pod tlakem mezinárodních i vnitřních událostí se komunistický režim zanedlouho po 17. listopadu zhroutil.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Alexandru Dubčekovi

Praha 1 Pamětní deska Alexandru Dubčekovi

Pamětní deska Alexandru Dubčekovi byla odhalena 16. listopadu 2009 u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu z iniciativy Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze a Slovenského institutu v Praze, ve spolupráci s Národním muzeem, Parlamentem ČR a dalšími institucemi. Slavnostního odhalení se zúčastnili předseda Slovenské národní rady Pavol Paška, slovenský ministr kultury Marek Maďarič, předsedové Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR Miloslav Vlček a Přemysl Sobotka.  Mramorovou desku s českým a slovenským nápisem a mělkým reliéfem politika vytvořil slovenský sochař Teodor Baník. Alexander Dubček (1921–1992) představuje pro československou a zejména zahraniční veřejnost symbol pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“. Slovenský komunistický politik (od roku 1963 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa) byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. 21. srpna, v prvních hodinách okupace Československa, byl sovětskými vojenskými orgány v budově ÚV KSČ v Praze spolu s dalšími představiteli reformní části vedení KSČ zadržen a odvezen do Sovětského svazu. V následujících dnech se účastnil jednání v Kremlu, která byla uzavřena podepsáním tzv. moskevského protokolu, jímž byla československou stranou přislíbena „normalizace“ situace v zemi. Od dubna 1969, kdy jej ve funkci prvního tajemníka vystřídal Gustáv Husák, do října téhož roku předsedal Federálnímu shromáždění. Podpisem Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969 umožnil intenzivní perzekuci občanů, kteří při prvním výročí srpna demonstrovali proti sovětské okupaci a politice nového normalizačního vedení KSČ a naopak vyjadřovali podporu Dubčekovi a dalším představitelům pražského jara. V období 1969–1970 zbaven stranických funkcí a vyloučen z komunistické strany. Do politického života se vrátil během listopadové revoluce – po Bratislavě se objevil na veřejnosti v Praze na Václavském náměstí, v doprovodu Václava Havla. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Zemřel 7. listopadu 1992 na následky zranění, jež utrpěl při automobilové nehodě [viz Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi]. Je pochován v Bratislavě.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi

Praha 1 Pamětní deska Janu Palachovi

Bronzovou vertikálně umístěnou obdélnou desku tvoří v horní části nízký reliéf českého lva a dole umístěná replika posmrtné masky s nápisem. Autorem desky, jež byla odhalena v lednu 1990 na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je akademický sochař Olbram Zoubek. Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] se stal studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 1968. Palachovu posmrtnou masku tajně sňal sochař Olbram Zoubek v Ústavu soudního lékařství na Albertově. Zhotovil z formy několik odlitků, jeden zanesl studentům, kteří drželi hladovku a tryznu na Václavském náměstí, další věnoval příbuzným ve Všetatech. Originál posmrtné masky je uložen v antropologickém oddělení Národního muzea, kde je součástí sbírky posmrtných masek významných osobností.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II

Praha 1 Pamětní deska Janu Palachovi II

Bronzová pamětní deska byla odhalena z iniciativy rektorátu Univerzity Karlovy 16. ledna 2019 u příležitosti 50. výročí smrti Jana Palacha. Na nádvoří Karolina byla vsazena do dlažby v místech, kde v roce 1969 stála rakev s jeho ostatky. Autorem desky, na níž jsou zobrazeny palmové ratolesti jako symbol mučednictví a zvolenými rozměry a hmotností odkazuje k roku 1969 a na tzv. Palachův týden v roce 1989, je akademický sochař Jakub Vlček. Odhalení se zúčastnili zástupci univerzit a vysokých škol, pražského magistrátu, pamětníci a studenti. Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] se stal studentem Univerzity Karlovy v roce 1968. Rakev s jeho ostatky byla na nádvoří Karolina vystavena v pátek 24. ledna 1969 a Palachově oběti se sem přišly poklonit desetitisíce lidí. Druhý den se zde konal smuteční akt, při němž promluvili ministr školství Vilibald Bezdíček, rektor univerzity Oldřich Starý, děkan filozofické fakulty Jaroslav Kladiva i zástupci studentů. Poté se odtud k budově FF UK vydal smuteční průvod, kterému přihlížely zástupy občanů.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Praha 1 Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Smrkovskému

Praha 1 Pamětní deska Josefu Smrkovskému

Bronzová deska s nápisem byla odhalena 24. dubna 1990, za přítomnosti tehdejšího předsedy Federálního shromáždění Alexandera Dubčeka. Josef Smrkovský (1911–1974) byl významným komunistickým politikem, činitelem odboje za druhé světové války, spoluorganizátorem komunistického převratu v únoru 1948, vězněm po vykonstruovaném procesu v 50. letech. Hvězdnou hodinou jeho dlouhé politické kariéry byl rok 1968, kdy se stal předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ. Především v období mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 patřil k nejrozhodnějším zastáncům kursu ubránit aspoň část výdobytků pražského jara. Po nástupu nového normalizačního vedení byl nejen zbaven všech funkcí, ale stal se předmětem nevybíravých útoků a pomluv.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Hájkovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Hájkovi

Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Hájek (1924-1952) pocházel z pražské zámožnější živnostnické rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Janouškovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš. Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář a v letech 1940–1945 nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii, který se zasloužil o vznik československých perutí Královského letectva a jejich zařazení do bojů, byl  v květnu 1945 povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna byl zatčen při útěku za hranice a v červnu Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let a k odejmutí vojenských hodností a vyznamenání. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byl zatčen také letec RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni-Borech, ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze-Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Marii Charouskové

Praha 1 Pamětní deska Marii Charouskové

Mramorová deska se zlatým písmem upomíná na oběť okupace vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a je umístěna na nízkém mramorovém hranolu. Místo bylo obnoveno 16. prosince 1989. Marie Charousková (1942-1968), studentka ČVUT a matka dvouletého syna, se ráno 26. srpna 1968 vypravila na fakultu konzultovat svou diplomovou práci (titul Ing. jí byl udělen posmrtně v listopadu 1968). Asi v 8 hodin byla na stanici tramvaje na Klárově zasažena dvěma střelami, které bez jakéhokoli zjevného důvodu vypálil sovětský voják. Svým zraněním po převozu do nemocnice podlehla.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Praha 1 Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů.  Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde vstoupil v roce 1930 do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války – nejprve sloužil v severní Africe, po vypuknutí válečného konfliktu byl nasazen do bojů o Maginotovu linii. Po kapitulaci Francie unikl do Británie. Jako příslušník britské armády se zúčastnil zpravodajských operací, po výsadku do Francie byl zatčen a půl roku vězněn. V roce 1944 vstoupil do francouzské armády, poté byl opět převelen k cizinecké legii, s jejíž jednotkou se podílel na osvobozovacích bojích. V březnu 1945 byl raněn a po ročním léčení byl z legie propuštěn. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními. Našel si civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra v Praze. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. V hlavním procesu, jehož líčení před státním soudem se konalo od 30. května do 9. června 1949, byl odsouzen k trestu smrti a 18. července 1949 popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie

Praha 1 Pamětní deska obětem komunistické policie

Kamenná deska se zlatým písmem umístěná na zdi vyšetřovací věznice zrušené v roce 1955 byla odhalena po roce 1989. Tzv. domeček představuje jeden ze symbolických míst nelidského zacházení s politickými odpůrci komunistického režimu. Jednopatrová budova s 30 samotkami uvnitř areálu bývalého vojenského soudu a vězení na Hradčanech byla v letech 1948–1952 využívána ministerstvem národní obrany, kde byli příslušníky obranného zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) vyšetřováni českoslovenští armádní důstojníci. Po převedení pod ministerstvo národní bezpečnosti, resp. vnitra fungovala jako vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty

Praha 1 Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, jejímž autorem je architekt Jaroslav Zahrádka, byla odhalena 13. března 2009 v místě bývalé restaurace U Herclíků. Bronzová deska s plastickým reliéfem postavy hokejového hráče byla odhalena starostou městské části Praha 1 a dvěma ze tří dosud žijících protagonistů událostí – Gustavem Bubníkem a Antonínem Španingerem. Slavnostního aktu se zúčastnili i zástupci Českého olympijského výboru a Českého svazu ledního hokeje. 13. března 1950 se v restauraci U Herclíků sešli hráči reprezentačního mužstva ČSR v hokeji, které mělo na nadcházejícím mistrovství světa v Londýně obhajovat zlatou medaili z roku 1949. Odlet československých hokejistů byl však 11. března 1950 na poslední chvíli zrušen s nepravdivým odůvodněním, že reportéři československého rozhlasu nedostali britská víza. Pravým důvodem zrušení účasti na šampionátu byla obava komunistického režimu, že hokejisté v Londýně oznámí své rozhodnutí zůstat v emigraci a budou tak následovat rozhodnutí krasobruslařky Aleny Vrzáňové či tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného. Taková obava nebyla úplně nepodložená – už v prosinci 1948 při novoročním turnaji ve Švýcarsku byla hokejová reprezentace oslovena skupinou hokejových funkcionářů v emigraci s nabídkou zůstat za hranicemi a hrát hokej za Československé národní mužstvo v exilu. U Herclíků dali hokejisté průchod své pochopitelné frustraci, což nezůstalo bez následků. Na základě udání byla na místo poslána hlídka Státní bezpečnosti, která zde zatkla Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Gustava Bubníka. V následujících dnech byli pozatýkáni další hráči, hostinský Mojmír Ujčík a jako poslední, 24. března, hokejový brankář Bohumil Modrý [viz Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům, Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému]. Zatčení B. Modrého, který nebyl v sestavě hokejového týmu a pobýval tou dobou mimo Prahu, signalizovalo, že nepůjde o vyšetřování hospodské výtržnosti a protirežimních výroků, ale že ty se stanou záminkou k sestavení vykonstruovaného politického procesu. Šest zatčených hokejistů bylo vyšetřováno jako vojenské osoby v tzv. Domečku [viz Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie] a násilím nuceno k doznání o vojenské špionáži přes důstojníka americké vojenské kanceláře v Praze Martina Boweho. Neveřejný proces Státního soudu „s protistátní skupinou Modrý a spol.“ se konal 6.–7. října 1950 v Praze na Pankráci. Bohumil Modrý, Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov byli odsouzeni za velezradu a špionáž k trestům odnětí svobody v délce 10–15 let; dalších šest hokejistů a hostinský Ujčík ke kratším trestům. Nejvyšší soud, jehož jednání proběhlo 22. prosince 1950,  rozsudky potvrdil. Z vězení byli propuštěni v roce 1955, rehabilitováni v roce 1968.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem totalitních režimů a druhé světové války

Praha 1 Pamětní deska obětem totalitních režimů a druhé světové války

Bronzovou pamětní desku obětem totalitních režimů a druhé světové války k výročí 17. listopadu odhalil v roce 1999 v budově Karolina rektor Univerzity Karlovy prof. Karel Malý. Autory vítězného návrhu jsou studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Silvie Vondřejcová a Michal Motyčka. Pamětní deska je umístěna před vstupem do Velké auly. U paty schodiště v přízemí se nachází busta JUDr. Milady Horákové (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Praha 1 Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla odhalena u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili mj. Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Praha 1 Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici. Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálně demokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Praha 1 Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála S. N. Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála Vojcechovského odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu současného majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní. Sergej Vojcechovský (1883-1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Na konci roku 1918 z legií odešel a účastnil se občanské války proti bolševikům. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde obdržel 1922 občanství.  Stal se generálem československé armády, roku 1929 byl povýšen do hodnosti armádního generála. Byl zemským velitelem na Moravě a později (do roku 1939) v Čechách. Generál Vojcechovský  patřil mezi první oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace uplatňovaly  v Československu po konci druhé světové války sovětské bezpečnostní orgány. Generál Vojcechovský byl zatčen 12. května 1945 a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska upomínající obsazení německého velvyslanectví v Praze uprchlíky z NDR na podzim 1989

Praha 1 Pamětní deska upomínající obsazení německého velvyslanectví v Praze uprchlíky z NDR na podzim 1989

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska původně umístěná na pískovcovém zábradlí tzv. Genscherova balkonu. Po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 byla nahrazena méně „invazivní“ deskou, instalovanou před zábradlím. Postupné uvolňování poměrů v komunistických režimech v Polsku a Maďarsku a zejména otevření maďarských hranic do Rakouska na jaře 1989 motivovalo mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 začali obsazovat západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a také v Praze. Koncem srpna 1989 musela být západoněmecká ambasáda v Praze pro nával uprchlíků dočasně uzavřena, další lidé se do ní však dostávali přes plot. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády dosáhl okolo 4 tisíc. Po zdlouhavých mezinárodních jednáních jim tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher přijel 30. září 1989 oznámit, že budou moci vycestovat ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic.  Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha „Quo vadis“ (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Procedura uvolňování z východoněmeckého občanství a emigrace do západního Německa se pod tlakem okolností následně výrazně zjednodušila. Východoněmečtí občané nakonec mohli přes Československo do Západního Německa proudit přímo, aniž by museli žádat azyl na příslušné ambasádě. Odhaduje se, že se jen přes tehdejší Československo tehdy přesunulo nejméně 80 tisíc východních Němců. Spolu s rozsáhlými občanskými nepokoji v řadě východoněmeckých měst (Lipsko, Berlín, Drážďany) vyústil tento exodus v listopadu 1989 v pád východoněmecké vlády a v otevření všech hraničních přechodů mezi oběma německými státy, včetně nejznámějšího symbolu studené války, berlínské zdi.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi

Praha 1 Pamětní deska Václavu Havlovi

Pamětní deska byla odhalena k prvnímu výročí úmrtí Václava Havla 18. prosince 2012 na budově Divadla Na zábradlí. Reliéfní bronzovou desku se stylizovanými artefakty umělecké tvorby navrhl výtvarník David Černý. Iniciátorem byl tehdejší umělecký ředitel divadla David Czesany, výroba byla financována z příspěvků několika desítek drobných dárců. Desku slavnostně odhalili Ivan Havel a Karel Schwarzenberg. Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, občanský aktivista a politik [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], působil v Divadle Na zábradlí v letech 1960–1968. Byly zde postupně uvedeny jeho hry Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). Havlovy hry rozvíjející tradici absurdního dramatu, které zaznamenaly úspěch v zahraničí, se v Československu v 70. a 80. letech hrály již jen v rámci neoficiální kulturní scény [viz Praha 9. Horní Počernice. Pamětní deska na premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi II

Praha 1 Pamětní deska Václavu Havlovi II

U pomníku amerického prezidenta Woodrowa Wilsona ve Vrchlického sadech před budovou Hlavního nádraží byla 17. prosince 2012 odhalena deska věnovaná Václavu Havlovi. U příležitosti prvního výročí jeho úmrtí ji odhalili tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg a bývalý ministr obrany Alexandr Vondra. Připomínku iniciovalo Sdružení amerických přátel České republiky (AFOCR), přispělo na ni více než dvě stovky českých a slovenských krajanů žijících v USA. Václav Havel (5. říjen 1936 – 11. prosinec 2011) dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Praha 1 Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Veleslav Wahl (*1922) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav (*1891) a strýc Karel (*1895) byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce vstoupil do sociální demokracie, začal studovat práva a přírodovědu na pražské univerzitě a oženil se s Taťánou Růžičkovou, dcerou diplomata Josefa Růžičky (1889–1942). Současně pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu, udržoval přátelské vztahy i s dalším členem České národní rady Jaromírem Nechanským, který po válce začal spolupracovat s vojenskou kontrarozvědkou (OBZ). Po únorovém převratu Wahl s Nechanským začali formovat ilegální organizaci, jež měla předávat informace pro americké zpravodajské služby. Zatčení jednoho ze spolupracovníků v srpnu 1949 vedlo k prozrazení rezidentní skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné faktické spolupráci s Američany nepokročila. V rámci tzv. akce Hansa bylo kvůli podezření ze špionáže zatčeno přes 60 osob, včetně Wahla a Nechanského. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Táňa byla odsouzena v samostatném procesu k 11 letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). V roce 1995 byl Veleslav Wahl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Praha 1 Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon. Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno. Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), ministr zahraničních věcí a syn prezidenta T. G. Masaryka, nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Dva týdny předtím se jako úřadující ministr a člen vlády nepřipojil k výzvě nekomunistických ministrů k odstoupení, neabdikoval a zůstal členem vlády Klementa Gottwalda. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu

Praha 1 Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu

Pamětní místo situované ve středním pásu bulváru tvoří dřevěný křížek s dvěma deskami olemovanými kamennými oblázky. Černá mramorová deska s rytými portréty Jana Palacha a Jana Zajíce byla odhalena díky soukromé iniciativě občanů žijících v blízkosti Václavského náměstí, desku z červeného mramoru připomínající oběti komunismu věnovalo Sdružení bývalých politických vězňů, jež vzniklo roku 1994 secesí od Konfederace politických vězňů. Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] a Jan Zajíc [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] se v roce 1969 upálili na Václavském náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci]. Jejich oběť měla vyburcovat český národ z letargie, do níž postupně upadal po vzepětí vyvolaném okupací vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, zejména poté, co československá politická reprezentace začala opouštět reformní kurs pražského jara a hledat cestu zpět do područí politiky Sovětského svazu. Její součástí byl i manipulativní výklad o Janu Palachovi jako „zneužitém studentovi“, jenž se stal obětí provokace.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Praha 1 Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí. Po únorovém převratu přistoupili komunisté k radikálním koncepčním změnám, jež v případě československé zahraniční politiky zahrnovaly novou, zcela principiální orientaci na Sovětský svaz a jeho zahraniční zájmy. Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Významným způsobem zahájené změny ovlivnila dosud zcela neobjasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka, Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním tajemníkem úřadu, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi]. Stávající zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí, nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli odsouzeni ve vykonstruovaných politických procesech k vysokým trestům odnětí svobody. Jedním z nich byl tajemník Jana Masaryka JUDr. Antonín Sum, odsouzený v roce 1950 za velezradu k 22 letům vězení, odkud byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně v roce 1952 popraveného ministra Clementise.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

Praha 1 Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

První pamětní deska obětem z řad právníků a studentů práv umístěná před aulou Právnické fakulty byla odhalena spolkem českých právníků Všehrd v roce 1995. Na jaře 2009, kdy Univerzita Karlova udělila in memoriam Karlu Bacílkovi, Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi zlaté pamětní medaile Za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii, jim byla u této příležitosti dedikována druhá pamětní deska umístěná na levé straně vchodu do budovy. Pietního aktu odhalení desky se zúčastnil děkan fakulty, členové Konfederace politických vězňů a další hosté. Karel Bacílek (*1920) a Boris Kovaříček (*1927) studovali po válce na právnické fakultě, seznámili se až krátce po únorovém převratu, když oba navazovali kontakty pro rodící se protikomunistický odpor. Boris Kovaříček se angažoval ve formování studentské ilegální organizace Šeřík, Karel Bacílek a jeho otec ve vytváření zpravodajské sítě, a to na popud podplukovníka ve výslužbě Josefa Hrušky (*1883). Postupně došlo k propojení několika linií ilegálních aktivit, které zastřešoval pplk. Hruška jako spolupracovník Obranného zpravodajství (v ilegalitě jako vůdce odbojové organizace Pravda zvítězí). Pod Hruškovým vedením (a pod dohledem Státní bezpečnosti) plánovala rozrůstající se organizace nový politický převrat, snažila se o zachycení kontaktů i s poúnorovou emigrací. Rozsáhlá „volavčí síť“ se uzavřela na konci roku 1948. Bylo zatčeno téměř dvě stě osob, mj. také generál Kutlvašr [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi], který byl postaven do čela skupiny. V hlavním procesu bylo souzeno kromě jiných pět studentů (včetně Bacílka a Kovaříčka) a čtyři vojáci ve výslužbě (včetně pplk. Hrušky, který byl „obětován“). Státní soud po uzavřeném přelíčení, které se konalo 12.–14. 5. 1949 v Praze, odsoudil oba studenty i agenta-provokatéra k trestu smrti (generála Kutlvašra na doživotí). Viz též Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Praha 1 Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy. Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948

Praha 1 Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948

Kovové desky s nápisem v češtině a angličtině umístěné na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad byly odhaleny předsedou Senátu ČR Petrem Pithartem v den 55. výročí únorových událostí 25. února 2003 z iniciativy Pražského akademického klubu 48 v čele s jeho tehdejším předsedou Zdeňkem Boháčem a Senátu Parlamentu ČR. Desky připomínají násilně rozehnaný pochod vysokoškolských studentů na podporu prezidenta Edvarda Beneše [viz Praha 2. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům]. Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi.  První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident dr. Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT směrem na Pražský hrad, aby opět podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a členy Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen. Ze studia na vysokých školách bylo následně protiprávně vyloučeno přes deset tisíc studentů.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Janu Palachovi

Praha 1 Pomník Janu Palachovi

Pomník „Dům matky a Dům syna“ je dílem Johna Hejduka, amerického architekta s českými kořeny dedikovaný Janu Palachovi [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] a jeho matce Libuši Palachové (1913–1980). Odhalení pomníku 16. ledna 2016 na Alšově nábřeží proběhlo za účasti velvyslance Spojených států v ČR Andrew Shapira, kardinála Dominika Duky, pražské primátorky a dalších hostů. Modernistický pomník tvoří dvě kovové věže se symbolickými plameny, jejž autor věnoval Československu již v roce 1991 (a do roku 2000 byl v podobě dřevěných replik umístěn na Pražském hradě). Současný pomník byl zhotoven podle původního prototypu a doplněn pamětní deskou s básní Davida Shapira The Funeral of Jan Palach, jež vznikla bezprostředně po událostech v Praze v lednu 1969 a byla Johnu Hejdukovi (1929–2000) inspirací. Tmavší věž ze speciálně upraveného železného plechu představuje matku, syna-světlonoše pak věž z broušeného nerezového plechu. Instalaci realizovala Galerie hlavního města Prahy.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci

Praha 1 Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu. Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzínu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabátem. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde zemřel 19. ledna 1969 [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1“.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 u budovy Poslanecké sněmovny na tzv. Pětikostelním náměstí na konci Sněmovní ulice za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult, za kterým stála při soudním procesu v květnu 1950 Milada Horáková, je umístěn na oválné kamenné desce se slovy, která Milada Horáková napsala ve svém posledním dopise před popravou. Pomník byl financován z veřejné sbírky. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník obětem kolektivizace

Praha 1 Pomník obětem kolektivizace

Pomník vznikl z iniciativy Valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, která vyzvala k jeho vybudování v červnu 2001. Vybudován byl za pomoci veřejné sbírky vypsané za tímto účelem. Autory pomníku odhaleného 23. května 2004 jsou akademický sochař Jiří Plieštik, architekti Tomáš Novotný a Zuzana Mezerová, kovářské práce provedl Petr Podzemský. Pomník představuje trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem a nachází se před budovou Ministerstva zemědělství ČR. Pomník je symbolickou připomínkou obětí násilné kolektivizace v Československu. Kolektivizace prosazovaná vládnoucí komunistickou stranou podle sovětského vzoru v letech 1948 až 1960 přinesla radikální proměnu venkova, včetně narušení historických, sociálních a kulturních vazeb venkovského prostředí, které se nejviditelněji projevilo takřka úplnou likvidací selského stavu.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník sokolům

Praha 1 Pomník sokolům

Pomník sokolům, jehož autorem je sochař Josef Nálepa, tvoří dva kamenné podstavce: nízký připomíná jednotlivé odboje a na vyšším z nich je raněný sokol symbolizující boje sokolů za svobodu a násilné zákazy této organizace. Pomník odhalil 24. října 2002 tehdejší starosta ČOS Miloslav Pleskač společně s iniciátorem myšlenky na jeho zbudování Janem Přidalem za přítomnosti členů České obce sokolské. Perzekuce Sokola pro jeho demokratické principy nastala krátce po převzetí moci komunisty. Spolková organizace s širokou členskou základnou (v době tříleté obnovy po nacistickém rozpuštění měla přes milion členů) a pěstovanou tradicí odkazující na zapojení sokolů do prvního a druhého odboje představovala pro komunistický režim značnou potenciální hrozbu. Významným impulzem k eliminaci Sokola v jeho tradiční podobě a perzekuci jeho představitelů byl zejména Jedenáctý všesokolský slet (19.–27. června 1948) a vystoupení sokolské obce 8. září při pohřbu prezidenta Beneše, který (stejně jako T. G. Masaryk) byl členem Sokola. Jedenáctý všesokolský slet se stal jednou z posledních masových demonstrací nekomunisticky smýšlející veřejnosti v roce 1948 [viz Brno-Černovice. Pamětní deska Albertu Havlíkovi, Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi, Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi, Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce

Praha 1 Připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce

Projekt obnovy kostela sv. Anny a jeho proměny v kulturní a duchovní centrum Pražská křižovatka inicioval Václav Havel v 90. letech, realizovala jej Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. 20. a 21. prosince 2011 zde byla vystavena rakev s jeho ostatky – lidé stáli dlouhou frontu, aby se s ním mohli rozloučit, a odsud také vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb. Dnes se zde nachází několik uměleckých artefaktů dedikovaných Václavu Havlovi, např. Srdce pro Václava Havla Kurta Gebauera s autentickými nápisy a vzkazy [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla] či obraz na původní podkladové desce voskového Srdce pro Václava Havla Lukáše Gavlovského a Romana Švejdy [viz Litomyšl. Srdce pro Václava Havla]. Smuteční stuhy z rozloučení s Václavem Havlem jsou zakomponovány do skleněného artefaktu Totem Bořka Šípka. U příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla zde byla v 27. září 2016 odhalena jeho busta vytvořená sochařem Lubomírem Janečkem. Jedná se o třetí originální verzi – předchozí se nacházejí v budově Rady Evropy ve Štrasburku (odhaleno 2012) a v budově Kongresu Spojených států amerických (odhaleno 2014 u příležitosti 25. výročí „sametové“ revoluce). Při stejné příležitosti byly v Pražské křižovatce instalovány Boží mlýnky Václava Havla výtvarného umělce Daniela Pešty odkazující k Havlově vztahu k Tibetu a k dalajlámovi, kterého Havel pozval do Prahy poprvé v roce 1990, naposledy se setkali krátce před Havlovou smrtí.

Prohlédnout detail
Praha 1. Socha „Quo vadis“ (trabant) a doprovodné pamětní desky

Praha 1 Socha „Quo vadis“ (trabant) a doprovodné pamětní desky

Plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je originální připomínkou událostí z podzimu roku 1989, kdy se budova velvyslanectví Spolkové republiky Německo stala dočasným azylem pro občany z NDR. [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající obsazení německého velvyslanectví v Praze uprchlíky z NDR na podzim 1989]. Bronzový odlitek díla českého výtvarníka Davida Černého se nachází v zahradě velvyslanectví, originál byl zapůjčen do sbírek Fóra pro soudobé dějiny v Lipsku. Socha „Quo vadis“ byla odhalena v únoru 2002 a po pěti letech 9. května 2007 byla za přítomnosti tisku a autora přesunuta v rámci zahrady na současné místo, viditelné ze strany petřínských zahrad.

Prohlédnout detail
Praha 1. Srdce pro Václava Havla

Praha 1 Srdce pro Václava Havla

V rámci mezinárodního divadelního festivalu, který na počest nedožitých 80. narozenin Václava Havla připravila první scéna, byl z iniciativy Dagmar Havlové a ředitele Národního divadla Jana Buriana 4. října 2016 na piazzettě Národního divadla umístěn artefakt Srdce pro Václava Havla akademického sochaře Kurta Gebauera. Původně šlo o interaktivní happeningovou divadelní akci, kdy do sádrokartonového modelu srdce lidé mohli psát své vzkazy, např. fixou. Objekt byl následně odinstalován a vzkazy, přání či podpisy z něj byly sejmuty a vyryty do nově odlitého finálního díla, stávajícího uměleckého artefaktu. Červené srdce, srdce Václava Havla, září láskou, další znázorňují tzv. klecosrdce, která jsou motivem nesvobody a odkazují na dobu, která první polistopadový prezident strávil v komunistických vězeních. Pamětní místo doplňuje deska vsazená do dlažby. Model s originálními nápisy je umístěn v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce]. Na počátku roku 2012 zde bylo vystaveno Srdce pro Václava Havla vytvořené výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených za Václava Havla na různých místech České republiky po jeho smrti v prosinci 2011 [viz Litomyšl. Srdce pro Václava Havla].

Prohlédnout detail
Praha 10. Hrob Václava Havla

Praha 10 Hrob Václava Havla

Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově, kam byly ostatky Václava Havla († 18. prosince 2011) uloženy během neveřejného obřadu 4. ledna 2012, se stala pamětním místem, kde si veřejnost i zahraniční státní delegace připomínají jeho osobnost. Dramatik, spisovatel, občanský aktivista a politik Václav Havel (* 5. října 1936) se v 60. letech, kdy působil v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi], a v době pražského jara zapojil do společensko-politických aktivit spisovatelské obce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Liberci, kde pro krajské studio Československého rozhlasu psal politické komentáře [viz Ještěd. Pamětní deska na svobodné vysílání v době okupace]. V roce 1969 se podílel a podepsal spolu s dalšími intelektuály prohlášení Deset bodů a o tři roky později spolu s dalšími 35 spisovateli podepsal petici za amnestii pro politické vězně. V roce 1975 [viz též Praha 9. Pamětní deska na premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera] napsal známý Dopis Gustávu Husákovi, jenž se spolu se Zprávou o třetím českém hudebním obrození Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] ze stejného roku řadí mezi stěžejní texty předznamenávající vznik občanské opozice proti normalizačnímu režimu.

Prohlédnout detail
Praha 10. Památník československým skautům a skautkám

Praha 10 Památník československým skautům a skautkám

Pomník je věnován památce 749 československých skautů a skautek, kteří padli na bojištích obou světových válek nebo se stali oběťmi nacistické či komunistické zvůle. Autorem je malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Pechar. Slavnostní odhalení pomníku před Strašnickým krematoriem se konalo 10. května 2003. Skautské hnutí vzniklo v našich zemích na počátku 20. století zásluhou A. B. Svojsíka a rozšířilo se pod názvem Junák. Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Prohlédnout detail
Praha 10. Památník sokolům

Praha 10 Památník sokolům

Mramorový pomník je symbolickou připomínkou obětí z řad Sokola v jeho dlouholeté existenci. Na horizontálním břevnu je umístěn zlacený nápis a pod ním stylizované písmeno S. Pomník se nachází při hlavním vstupu na hřbitov u krematoria Strašnice. Sokolské hnutí v jeho tradiční podobě bylo po únoru 1948 až do formálního zrušení Československé obce sokolské v roce 1952 komunistickým režimem potlačováno. Řada jejích členů odešla do exilu, či byla perzekvována [viz Praha 1. Pomník sokolům].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Antonínu Abrahamovi

Praha 10 Pamětní deska Antonínu Abrahamovi

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky [viz Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi]. Antonín Abraham (27. července 1877 Příbram – 1968 Praha), učitel a legionář žil v šedesátých letech jako vdovec v pražských Strašnicích. 23. srpna 1968 byl nedaleko svého bydliště na křižovatce sražen sovětským vojenským vozidlem. Jednadevadesátiletý penzista podlehl vážným zraněním 24. srpna 1968 v nemocnici. Urna s jeho popelem byla později uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Příbrami.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Emilu Horčíkovi

Praha 10 Pamětní deska Emilu Horčíkovi

Mosaznou pamětní desku odhalili 28. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky [viz Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi]. Emil Horčík (13. října 1949 Praha – 1968 Praha), osmnáctiletý řezník, byl 26. srpna 1968 sražen na pražském Kubánském náměstí sovětským vojenským nákladním automobilem. Po převozu do Vinohradské nemocnice však 28. srpna 1968 v důsledku utrpěných vážných zranění zemřel. Byl pohřben 3. září na pražském Vršovickém hřbitově.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 pracoval jako pomocný  pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Marii Švehlové

Praha 10 Pamětní deska Marii Švehlové

Na průčelí budovy statku na lipanské návsi byla odhalena z iniciativy Miroslava Procházky 6. června 2015 kamenná kopie desky, věnovaná památce Marie Bohuslavové-Švehlové, matce významného prvorepublikového politika Antonína Švehly. Deska byla odhalena za účasti členů rodiny Švehlovy a Bohuslavovy, členů Společnosti Antonína Švehly a početné veřejnosti. Deska s rytinou (místo původní plastiky) a s doplněným textem o jejím odstranění po roce 1948 byla vyrobena podle dochované fotografie z roku 1938, kdy byla u příležitosti stého výročí narození Marie Švehlové poprvé odhalena. K první likvidaci pamětních míst dedikovaných představitelům samostatného Československa došlo po okupaci na základě nařízení německé správy. Po válce obnovená místa byla po komunistickém převratu opět odstraňována, v první řadě se to dotýkalo připomínek prezidenta-osvoboditele, jak dokumentují například pamětní desky u pomníků T. G. Masarykovi [viz např. Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Pamětní deska a pomník TGM; Jihlava. Památník zničené sochy TGM a socha TGM; Plzeň. Památník národního osvobození]. I jméno Antonína Švehly (1873–1933), jednoho z „mužů 28. října“, několikanásobného předsedy vlády a předsedy agrární strany, jež nebyla po druhé světové válce obnovena, mělo upadnout do zapomnění. Po roce 1989 byla některá pamětní místa věnovaná tomuto státníkovi obnovena, jako pomník Antonína Švehly v Říčanech, jenž dobu komunistického režimu přečkal díky lipanským občanům v nepoužívané studni.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové na společném pohřebišti obětí druhého odboje

Praha 10 Pamětní deska Miladě Horákové na společném pohřebišti obětí druhého odboje

Pamětní deska JUDr. Miladě Horákové na společném pohřebišti obětí druhého odboje byla pojednána jako její symbolický hrob a odhalena po roce 1989 Konfederací politických vězňů. Pietní místo tvoří vydlážděný oválný prostor lemovaný vertikálními černými mramorovými deskami. Ve středu je obdélné květinové pole; u jeho paty stojí mramorový pultík s otevřenou knihou a nápisem Společné pohřebiště, podél obvodu jsou položeny šedé mramorové desky s dalšími jmény obětí a na vrcholu kamenný podstavec s květinami a pamětní deskou Miladě Horákové. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Pavlu Davídkovi

Praha 10 Pamětní deska Pavlu Davídkovi

Mosaznou pamětní desku odhalili 10. září 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky [viz Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi]. Pavel Davídek (19. prosince 1939 Praha – 1968 Uhříněves), zemědělský inženýr a amatérský fotograf, pracoval jako agronom v JZD Kunice. 10. září 1968 ve 20.30 byl zabit ve svém voze značky Trabant na silnici z Prahy do Říčan v zatáčce za obcí Uhříněves sovětským tankem s taktickým číslem 106/016, který náhle vybočil z kolony protijedoucích obrněných vozidel. Ing. Davídek na místě podlehl svým zraněním.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska u Lípy svobody

Praha 10 Pamětní deska u Lípy svobody

Z iniciativy zastupitelstva Městské části Praha 10 byla u Lípy republiky vysazené na počest 50. výročí vzniku Československa na jaře roku 1968 nájemníky bytového domu ve Slívové ulici odhalena v říjnu 2018 deska s informacemi o vzniku tohoto pamětního místa a s dobovými fotografiemi, kterou textově i graficky navrhl Aleš Rudl. Podnět k sázení Stromů svobody k 50. výročí vzniku republiky vzešel od Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea na jaře 1968. Ačkoli tato celostátně vyhlášená akce měla vyvrcholit k 28. říjnu, některé stromy sázeli občané již na jaře. Jednalo se o výraz dynamicky se obnovující občanské společnosti, bez pookupačních konotací, které provázely sázení stromů na podzim [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska u skautské Lípy republiky

Praha 10 Pamětní deska u skautské Lípy republiky

Z iniciativy zastupitelstva Městské části Praha 10 byla u Lípy republiky, vysazené na počest 50. výročí vzniku Československa 28. října 1968 členy organizace Skaut, odhalena 26. října 2018 za účasti tehdejších aktérů deska s informacemi o vzniku tohoto pamětního místa a s dobovými fotografiemi z výsadby, kterou textově i graficky navrhl Aleš Rudl. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi

Praha 10 Pamětní deska Zdeňku Příhodovi

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví. Oba jmenovaní se již v roce 2015 zasloužili o zřízení připomínky jedné z pražských obětí srpna 1969 [viz Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi] a u příležitosti 50. výročí okupace postupně odhalili několik pamětních desek s motivem černého šeříku, jež mají připomínat oběti srpna 1968. Černé šeříky je i název iniciativy komemorující usmrcené při invazi a v následujících týdnech. Zdeněk Příhoda (27. listopadu 1941 Praha – 1968 Praha), restaurátor a sochař, který se živil jako stavební dělník u národního podniku Armabeton, se vracel na své motorce 21. srpna 1968 z práce domů. V devět hodin dopoledne byl na Černokostelecké ulici sražen sovětským kolovým obrněným transportérem, který nečekaně vyjel z kolony vozidel mířících do centra Prahy. Zdeněk Příhoda na následky zranění podlehl po převozu do Vinohradské nemocnice. Jméno řidiče nebylo nikdy vypátráno.

Prohlédnout detail
Praha 2. Muzeum Policie České republiky

Praha 2 Muzeum Policie České republiky

Muzeum Policie České republiky otevřené v dubnu 1991 mapuje a představuje historii, vývoj a činnost bezpečnostních sborů na území našeho státu od doby jeho vzniku po současnost. Jedním z cílů nové expozice je podat ideologicky nezatížený pohled na dějiny ozbrojených složek státu v období 1948–1989 konfrontující obraz prezentovaný bývalými expozicemi Muzea Pohraniční stráže (od 1962), resp. Muzea Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra (od 1973), které zde sídlily do roku 1989.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Praha 2 Pamětní deska 17. listopadu 1989

Bronzová deska s nápisem upomínající výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akad. sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze. Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíců lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu směrem na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu vydali spontánně směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi

Praha 2 Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi

Pamětní desku jedné ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 odhalil 21. srpna 2015 na fasádě hotelu Beránek iniciátor projektu Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec. Součástí desky je betonový plastický reliéf dlažby, který chybějící kostkou symbolizuje zmařený lidský život. Bohumil Siřínek (23. dubna 1955 – 24. srpna 1969), čtrnáctiletý žák základní školy v Mladoticích u Písku byl na pražském Tylově náměstí 21. srpna 1969 kolem deváté hodiny večer bezdůvodně postřelen do břicha neznámým pachatelem z řad Lidových milicí. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, která se snažila prorazit improvizované barikády pomocí obrněných transportérů. Ve chvíli, kdy byl Bohumil Siřínek postřelen ze samopalu, poklidně sledoval dění na Tylově náměstí. K nalezení a potrestání pachatelů nedošlo ani při obnoveném vyšetřování v 90. letech.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Františku Kriegelovi

Praha 2 Pamětní deska Františku Kriegelovi

Deska s rytým nápisem a portrétem F. Kriegela byla odhalena v září 2008. O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v létě 2008. Na pamětní desku v hodnotě zhruba 10 tisíc korun se složila většina členů rady a nebyla pořízena z rozpočtu rady. František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi

Praha 2 Pamětní deska Janu Masarykovi

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006 v den 120. výročí jeho narození a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která osobně Jana Masaryka poznala. Jan Masaryk (1886–1948) pracoval od roku 1919 v diplomatických službách. V letech 1925 až 1938 byl velvyslancem v Londýně, rezignoval po podepsání mnichovské dohody. V ustavené exilové vládě se stal ministrem zahraničních věcí a po válce působil v téže funkci až do své smrti 10. března 1948, kdy byl nalezen mrtev pod okny svého služebního bytu [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Praha 2 Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a SRN v místech, odkud se 17. listopadu 1989 vydal průvod studentů na Vyšehrad a poté na Národní třídu. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Praha 2 Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2. Karel Bacílek se narodil 25. března 1920 ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem). Během následujících měsíců tak pod kontrolou OBZ i Státní bezpečnosti vznikala početná „odbojová organizace“ Pravda zvítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Karel Bacílek ml. i Boris Kovaříček byli souzeni v hlavním procesu s generálem Karlem Kutlvašrem [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi], Karel Bacílek starší byl postaven do čela jednoho z následných procesů.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Praha 2 Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi

Praha 2 Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi

Iniciátorem a sponzorem pamětní desky byl Ivo Pospíšil, Hlavsův spoluhráč ze skupiny Garáž, autorem návrhu Viktor Karlík a realizace Petr Dvořák. Odhalila ji 16. září 2005 Jana Hlavsová. Pamětní deska fungovala jako jukebox, který po vhození mince přehrál píseň Muchomůrky bílé. V roce 2011 však byla neznámým pachatelem ukradena. Byt Jiřího a Dany Němcových v domě, na kterém se pamětní deska nacházela, byl po mnoho let útočištěm a místem setkávání lidí z okruhu undergroundu, disentu a nonkonformní sféry. Docházel sem i Hlavsa, který se později do rodiny Němcových přiženil. Milan (Mejla) Hlavsa (1951–2001), hudebník, baskytarista a zpěvák, jeden z nejznámějších představitelů nezávislé hudební scény působil v kapelách The Plastic People of the Universe (1968), DG 307 (1973), Garáž (1979), Půlnoc (1988). Útok normalizačního režimu na tzv. druhou kulturu a příprava procesu s českým undergroundem v roce 1976 podnítily solidární vystoupení nezávislých českých intelektuálů na jejich podporu, které spolupředznamenalo vznik opoziční občanské iniciativy Charta 77. V propojení dosud paralelně působících proudů sehrálo zásadní roli sblížení dvou hlavních protagonistů The Plastic People of the Universe [viz též Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe], Mejly Hlavsy a Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] s Václavem Havlem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla]. Tlak komunistické moci proti nonkonformním umělcům, resp. nyní již celému disentu, se znovu vystupňoval na přelomu 70. a 80. let, kdy se v rámci tzv. akce Asanace řada významných osobností undergroundové scény vystěhovala ze země.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968

Praha 2 Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec. Podle aktuálně dostupné dokumentace byl jeden z uvedených na pamětní desce (Jindřich Krahulec) ve skutečnosti zastřelen na jiném místě v Praze. Naopak na desce chybějí dvě další jména lidí, kteří byli 21. srpna 1968 u rozhlasu zabiti (Pavel Albrecht, Miroslav Málek). Pamětní deska byla na rozhlase instalována brzy po pádu komunistického režimu. Je vnímána jako pietní místo, které připomíná oběti srpnové intervence obecně. V den výročí intervence se zde konají pravidelně vzpomínkové obřady, právě sem kladou věnce ústavní činitelé státu a zástupci různých společenských organizací.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží a řeholnic

Praha 2 Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží a řeholnic

Deska byla instalovaná 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků vojenských táborů nucených prací – PTP, kteří se scházeli ve farnosti při kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí v Praze. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. Deska připomínající perzekuci katolické církve během obou totalit, odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů na počátku 50. let 20. století [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům

Praha 2 Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům

Dvě kovové desky s černým písmem a s emblémem Českého vysokého učení technického jsou umístěny na mramorovém sloupu vstupního schodiště do budovy. Byly odhaleny v letech 1994 a 2000 a připomínají studenty-oběti totalitních režimů 20. století a konkrétní historickou událost: pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše z 25. února 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Václavu Bendovi

Praha 2 Pamětní deska Václavu Bendovi

Pamětní deska disidentu, filozofu a matematiku Václavu Bendovi byla odhalena 17. listopadu 2009 za účasti rodinných příslušníků, přátel a starostky městské části Praha 2. Autorem desky je akademický sochař Peter Oriešek. Vzpomínkovou řeč pronesl bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra. Václav Benda (1946–1999) byl výraznou postavou českého disentu a představitelem jeho katolického proudu, v letech 1979 a 1984 mluvčím Charty 77. V roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který shromažďoval a zveřejňoval informace o politicky perzekvovaných lidech a rodinám odsouzených poskytoval finanční pomoc. V následujícím roce byl spolu s dalšími pěti členy VONS odsouzen ke čtyřem letům vězení. Krátce po vzniku Charty zformuloval svůj koncept „paralelní polis“, v němž se snažil disidentské hnutí směrovat k vytváření nezávislých struktur (vzdělávacích, kulturních či politických). V druhé polovině osmdesátých let vydával samizdatový odborně filozofický časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie) a věnoval se organizování bytových seminářů. V prosinci roku 1989 se podílel na vzniku Křesťansko-demokratické strany a stal jejím předsedou. V letech 1994–1998 vedl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Praha 2 Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a na lyžích za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel řád Bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968

Praha 2 Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec. Ovládnout nebo alespoň umlčet československá masová média, především rozhlas a televizi v okamžiku, kdy začne obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, patřilo k nejdůležitějším bodům scénáře srpnové intervence. Ani jedno se ovšem nepodařilo. Stejně jako jiné části intervenčního plánu politických opatření zcela selhal i pokus znemožnit vysílání jakýchkoli protiokupačních stanovisek a informací. Když asi v 1.30 21. srpna začal Československý rozhlas vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které (sedmi hlasy proti čtyřem) intervenci jednoznačně odmítlo, bylo sice na rozkaz ředitele Ústřední správy spojů a komunikací Karla Hofmanna (který patřil ke spiklencům a na přípravě intervence se podílel) vysílání přerušeno. Opomenutím nebylo ale přerušeno vysílání rozhlasu po drátě a klíčová informace o stanovisku vedení KSČ se tedy dostala do éteru. Snaha vydávat invazi za operaci, která je podnikána na žádost ústavních a stranických orgánů Československa, byla tedy hned od počátku demaskována jako naprostá lež. Od 4.30 potom technici znovu spustili vysílání a rozhlas vysílal na všech normálních frekvencích. V dramatických ranních hodinách potom rozhlas informoval domácí i světovou veřejnost o odmítnutí intervence všemi relevantními ústavními orgány i celou československou veřejností. Vlastně v přímém přenosu referovali redaktoři i o postupu okupačních vojsk k budově rozhlasu a o srážkách před budovou. Kulisu vysílání tvořil hluk střelby z okolí budovy. Kolem deváté hodiny se sovětští vojáci dostali do budovy rozhlasu. Slova redaktorů na rozloučenou a státní hymna vysílaná na pozadí střelby a výbuchů byly jedním z emocionálně nejvypjatějších momentů prvního dne intervence. Ve skutečnosti ale vysílání pokračovalo i po obsazení budovy. Sovětští vojáci se po nějakou dobu nedokázali orientovat v labyrintu rozsáhlé budovy a nebyli schopni identifikovat klíčová pracoviště a (stejně jako němečtí vojáci během pražského povstání v květnu 1945) vysílání zastavit. A především se postupně dařilo zprovoznit improvizovaná náhradní stanoviště [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968]. K vysílání z pražského studia se od rána připojovala další studia z mnoha míst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přes snahu okupantů a kolaborantů svobodné protiintervenční rozhlasové vysílání z řady improvizovaných studií (často za pomoci techniky, kterou poskytla armáda) pokračovalo po celý týden. Až do návratu československé delegace a Dubčekem v čele ze SSSR, kdy jejich působení začalo být regulováno a „normalizováno“ [viz Ještěd. Pamětní deska na svobodné vysílání v době okupace]. Vedoucí českoslovenští politici se podpisem Moskevského protokolu zavázali pacifikovat protiintervenční odpor veřejnosti včetně (nebo spíš v prvé řadě) médií. Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 byla svobodná média a především rozhlas nejen klíčovým komponentem odporu proti intervenci, ale v situaci okupované země, kdy působení legálních politických institucí bylo velmi omezené, i organizátorem veřejného života a svérázným, ale účinným politickým aktérem. Nešlo při tom jen o odpor proti intervenci, ale i o zajišťování všestranné informovanosti a také snahu zabránit opakovaným varováním a působením především na mladé lidi rozsáhlému krveprolití. Rozhodný, odpovědný a střízlivý způsob, jakým se rozhlas obracel na veřejnost, také vnášel do chaotické situace určitý řád a dokonce i jistou naději. Je velmi pravděpodobné, že bez tohoto faktoru by zoufalý, živelný a izolovaný odpor skupin obyvatelstva mohl nabýt podob, jež by si vyžádaly mnohem více obětí. I z tohoto pohledu neoficiální heslo srpnového vysílání, apel „Jsme s vámi, buďte s námi“, jímž se rozhlasoví redaktoři obraceli k veřejnosti, velmi přesně vystihuje roli a význam působení Československého rozhlasu v pohnutém prvním týdnu okupace.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi

Praha 2 Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi

Moderní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014. V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Praha 2 Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek. Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička, vězněná za účast v protinacistickém odboji v letech 1940–1945. Po nástupu komunistického režimu byla za politickou činnost znovu zatčena, v zinscenovaném procesu odsouzena k trestu smrti a popravena 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Praha 2 Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková. V roce 1950 přistoupil komunistický režim k nezákonné násilné likvidaci klášterů a řeholních řádů. V rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 bylo v českých zemích a na Slovensku uzavřeno přes dvě stě mužských řeholních domů a přes dva tisíce řeholníků svezeno do centralizačních, resp. internačních klášterů [viz Králíky. Památník obětem internace Králíky]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řeholní domy a přes čtyři tisíce řeholnic [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda]. Represe řeholních řádů předznamenal monstrproces s jejich představiteli, označovaný jako Machalka a spol. Jednalo se o jeden z prvních politických procesů vedený režimem v rámci proticírkevní kampaně. V procesu byli souzeni premonstráti Augustin Antonín Machalka, opat kláštera v Nové Říši [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově], Vít Bohumil Tajovský, opat kláštera v Želivi [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému], kteří byli zatčeni již v souvislosti s tzv. „číhošťským zázrakem“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara] a Stanislav Barták, dále jezuité František Šilhan (představený jezuitů) [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově], Adolf Kajpr a František Mikulášek, františkán Jan Evangelista Urban, dominikán Silvestr Braito a redemptoristé Jan Blesík a Ján Ivan Mastiliak. Soudní jednání probíhalo za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti od 31. března do 5. dubna 1950, kdy byl vynesen rozsudek. Původně navrhované tři tresty smrti byly zmírněny. Další velký proces proběhl ve dnech 27. listopadu 1950 – 2. prosince 1950 v Praze s devíti vyššími představiteli církve pod názvem Zela a spol., ve kterém byli k vysokým trestům odsouzeni olomoucký světící biskup Stanislav Zela, břevnovský opat Anastáz Opasek [viz Kolín. Pomník Anastáze Opaska], opat strahovského premonstrátského kláštera Stanislav Jarolímek, sekretář pražského arcibiskupa Jan Boukal, tajemník Katolické akce Antonín Mandl, překladatel salesián Václav Mrtvý, kanovníci Jaroslav Kulač, Otakar Švec a Josef Čihák.

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Praha 2 Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob JUDr. Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 3. Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Praha 3 Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha. V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Praha 3. Hrob Jana Palacha

Praha 3 Hrob Jana Palacha

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl autorem i původního náhrobku odstraněného úřady v červenci 1970. Jan Palach (*1948) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník „Pocta Janu Palachovi“]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi], v roce 1968 se mu podařilo přestoupit na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. Jako student obou pražských vysokých škol se zúčastnil letních brigád v Sovětském svazu. Intenzivně se zajímal o reformní vývoj, navštěvoval diskuzní mítinky pořádané během pražského jara.

Prohlédnout detail
Praha 3. Národní památník na Vítkově

Praha 3 Národní památník na Vítkově

Národní památník na Vítkově byl vystavěn v letech 1929–1938 k poctě účastníkům boje za vznik Československé republiky v první světové válce. Jeho zneužití komunistickou propagandou představuje stálá expozice Laboratoř moci. V roce 1947 v rámci oslav výročí bitvy u Zborova (červenec 1917) rozhodlo vedení československé armády, že zřídí v památníku hrob neznámého vojína, který bude obsahovat ostatky vojína od Zborova. Představitelé sovětského velvyslanectví však žádost o převezení ostatků z politických důvodů zamítli. Hrob neznámého vojína byl realizován až v roce 1949, s ostatky neznámého vojína bojů o Duklu (září–říjen 1944). Tím byla legionářská tradice potlačena ve prospěch ideologicky vhodného společného vojenského vystoupení československých a sovětských jednotek při osvobozování československého území. Na základě rozhodnutí politického sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl památník proměněn na proletářský panteon. V březnu 1951 byly pod Slavnostní síní uloženy urny předních zakládajících členů KSČ a po smrti „prvního dělnického prezidenta“ v březnu 1953 započalo po sovětském vzoru budování Mauzolea Klementa Gottwalda. Nabalzamované Gottwaldovo tělo, jehož mumifikaci provedli sovětští odborníci, leželo ve skleněné rakvi uprostřed sálu Mauzolea v letech 1953–1962. Poté bylo spáleno a uloženo do červeného sarkofágu v Ústřední síni. Důvodem byla skutečnost, že se munifikace zcela nezdařila a po nějakém čase se tělo začalo rozpadat. K tomu přistupovaly i politické důvody spojené s kritikou kultu osobnosti.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Praha 3 Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988, tedy 40 let po komemorované události. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna. Augustin Schramm (*1907) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce (nepotvrzené ani nevyvrácené), že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil v politických partyzánských strukturách (Sdružení českých partyzánů, partyzánské oddělení ÚV KSČ, resp. pozdější odbojové a bezpečnostní referáty). Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]. Tato tvrzení, která mají patrně základ v „lidovém“ vysvětlení okolností obou úmrtí (v tom smyslu, že Schramm se podílel na Masarykově násilném skonu a musel být proto umlčen), však nelze podložit přesvědčivými dokumenty.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi

Praha 3 Pamětní deska Janu Palachovi

U příležitosti 50. výročí smrti Jana Palacha byla 16. ledna 2019 ve vnitřní dvoraně tzv. Staré budovy Vysoké školy ekonomické odhalena pamětní deska, jejíž autorkou je Dagmar Morová, vítězka soutěže pro studenty sochařských ateliérů pražské Akademie výtvarných umění. Deska ze slitiny kovů s motivem symbolického odkazu na živou pochodeň byla odhalena za přítomnosti zástupců vedení VŠE, Univerzity Karlovy, akademické obce, pamětníků a dalších osobností. Během slavnostního aktu byl prostor přejmenován na Atrium Jana Palacha, který má dalším generacím studentů připomínat jeho odkaz. Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] studoval Vysokou školu ekonomickou v letech 1966–1968. Záměr studovat historii se mu splnil v roce 1968, kdy byl přijat na pražskou filozofickou fakultu.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Praha 3 Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (*1930) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního praporu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní obelisk Ryszardu Siwcovi

Praha 3 Pamětní obelisk Ryszardu Siwcovi

Odhalení obelisku k uctění památky polského občana Ryszarda Siwce, který se 8. září 1968 upálil na protest proti účasti polských jednotek při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se uskutečnilo 20. srpna 2010 za přítomnosti zástupců České republiky a Polska. Obelisk je darem polské Rady ochrany paměti bojů a utrpení a jeho autorem je polský výtvarník Marek Moderau. Je umístěn před budovou Ústavu pro studium totalitních režimů v ulici, která nese Siwcovo jméno. Ryszard Siwiec (7.3.1909 v Dębica – 12.9.1968, Varšava) po absolvování gymnázia ve Lvově vystudoval ekonomiku na Filosofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra. Pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli, dělník a později účetní. Během 2. světové války se zapojil do protinacistického odboje a i ke komunistickému režimu měl odmítavý postoj. V roce 1968 svými letáky podporoval studentské protesty a připravoval se na svůj čin sebeupálení, pro který se definitivně rozhodl po srpnové okupaci Československa. Dne 8. září 1968 se zapálil při celostátních dožínkách na varšavském Stadionu Desetiletí za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení PLR, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Před širší veřejností se polské tajné policii podařilo jeho čin utajit, neboť ho zaznamenala jen část návštěvníků stadionu. Zprávu o sebeupálení Ryszarda Siwce odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa až v březnu 1969 poté, kdy se upálil Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] a kdy mnichovská redakce opět z Polska obdržela nový popis celé události. Přepis Siwcova na magnetofon namluveného poselství byl poprvé publikován v roce 1981, jeho čin se stal známým v roce 1991 po uveřejnění dokumentárního filmu Macieje J. Drygase Slyšte můj křik, v němž se objevil i sedmisekundový filmový záběr hořícího Ryszarda Siwce. V roce 2003 se v archivu polského Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębicy byly po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V roce 2001 udělil prezident Václav Havel Siwcovi posmrtně Řád bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 4. Expozice Justiční palác v proměnách času

Praha 4 Expozice Justiční palác v proměnách času

Expozice připomíná zejména historii budovy spojenou s pankráckou věznicí. K vytvoření expozice došlo na základě podnětu předsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimíra Stiboříka. Zpracování projektu realizoval Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Součástí pietního místa je bronzová plastika Jiřího Sozanského s názvem Šedesátý devátý – pocta Janu Palachovi, která vznikla v letech 2007–2008. Od roku 1933 sídlil v Justičním paláci, postaveném v letech 1929–1933, krajský trestní soud a sousední vězeňské zařízení bylo věznicí tohoto soudu až do roku 1948. V období německé nacistické okupace v letech 1939–1945 sloužil justiční komplex i věznice německému soudu a gestapu a ve věznici se popravovalo gilotinou. Po osvobození Československa v roce 1945 zde byli souzeni nacističtí váleční zločinci a kolaboranti. V letech 1948–1952 byl palác sídlem státního soudu a státní prokuratury, který zahájil svou činnost 25. října 1948. Ve velké porotní síni se konaly politické soudní procesy s osobami obžalovanými z protistátní činnosti. Rozsudky smrti oběšením se vykonávaly v pankrácké věznici. Mezi četnými popravenými byli například politička Milada Horáková, novinář Záviš Kalandra, nadstrážmistr SNB Jan Buchal, právník Oldřich Pecl, Václav Švéda,  Zbyněk Janata či jedenáct komunistických funkcionářů z politického procesu s Rudolfem Slánským. Od roku 1952 sídlil v justičním paláci Nejvyšší soud a generální prokuratura a od roku 1970 Nejvyšší soud ČSSR a Nejvyšší soud ČSR, který mimo jiné přezkoumával rozsudky trestu smrti, které byly nadále vykonávány v pankrácké věznici. Poprava posledního politického vězně se konala v roce 1960 [viz též Praha 4. Památník Pankrác].

Prohlédnout detail
Praha 4. Památník Pankrác

Praha 4 Památník Pankrác

Památník Pankrác zřízený v prostoru tzv. sekyrárny, kde od dubna 1943 do dubna 1945 probíhaly popravy během nacistické okupace, byl odhalen v roce 1965. V letech 1994–1995 byla jeho expozice z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu Dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu přebudována a doplněna o připomínku obětem třídní justice za komunistického režimu. Nový Památník byl odhalen v roce 1996. Jeho centrální místo – Pietní síň – prezentuje dokumentaci justičních obětí popravených za trestné činy proti republice v letech 1949–1960, jejichž jména jsou uvedena na pamětním panelu. Autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen, obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákonem č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákonem č. 86/1950 Sb., resp. zákonem č. 140/1961 Sb.) i výkon trestu smrti oběšením za tzv. protistátní činnost a trestné činy proti republice v letech 1949–1960. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště), v letech 1954–1968 bylo pankrácké popraviště jediným místem výkonu trestu smrti pro celou Československou republiku (v roce 1968 bylo zřízeno další v Ilavě a později v  Bratislavě na Slovensku). V 80. letech zde byli vězněni zastánci lidských práv, včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska Františku Kriegelovi

Praha 4 Pamětní deska Františku Kriegelovi

Bronzová deska s lipovou ratolestí a nápisem byla odhalena 3. prosince 1990 let tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem na budově pavilonu A4 Thomayerovy nemocnice a je dedikována Františku Kriegelovi, lékaři a politikovi. MUDr. František Kriegel (1908–1979) v letech 1966 až 1970 vedl III. interní oddělení krčské nemocnice [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Kriegelovi].

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekce

Praha 4 Pamětní deska Jazzové sekce

Pamětní deska byla za účasti vojenského atašé velvyslanectví USA odhalena v květnu 2004 z iniciativy redaktora Petra Burdy a za podpory Městské části Praha 4. Připomíná podíl nezávislé iniciativy Jazzové sekce a pracovníků americké diplomacie na politických změnách v Československu v 80. letech. Zároveň představuje obnovení pamětního místa, které zde tehdy bylo zbudováno Jazzovou sekcí jako upomínka na zasazení stromů Kurtem Vonnegutem a Johnem Updikem. V roce 2013 byla mosazná deska odcizena. V říjnu 2015 obdržela městská část podnět, aby odkoupila zprivatizovaný pozemek, kde vyrostly stromy amerických spisovatelů, a aby pamětní místo bylo znovu obnoveno. Nezávislá iniciativa Jazzová sekce uspořádala v květnu 1985 na neudržované stráni nedaleko domu, jejž si pronajímala, happening, kterého se kromě Kurta Vonneguta zúčastnilo několik pracovníků americké ambasády v Praze. Vysázení stromů slavným spisovatelem bylo připomenuto mosaznou deskou usazenou na žulovém podstavci. Nápis, který navrhl předseda Jazzové sekce Karel Srp, upozorňoval, že místo bylo osázeno na počest 40. výročí osvobození republiky a 40. výročí vzniku OSN. Na jaře 1986 vysadil další strom spisovatel John Updike. Jazzová sekce následně obdržela vyrozumění, že obojí (výsadba stromů i zřízení pomníku) je místním národním výborem považováno za „nedovolenou činnost“. Mosazná deska byla v létě 1986 Státní bezpečností odstraněna a po uvěznění výboru Jazzové sekce 2. září 1986 byl na podzim odvezen i žulový podstavec. Na odstranění připomínky reagoval jak Kurt Vonnegut protestními články v The New York Times, tak člen Jazzové sekce Jaroslav Tuček emailovou cedulí s textem „Hanba tomu, jenž ho odstranil“, která byla vzápětí také odstraněna.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Praha 4 Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš. Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Vrcholem jeho vojenského působení bylo velení květnovému povstání v Praze v roce 1945. Podpisem dohody o příměří z 8. května 1945 mezi Českou národní radou a velením německých okupačních vojsk se stal nedůvěryhodnou osobou pro sovětské kruhy, které žádaly československou vládu, aby byl spolu s dalšími aktéry zmíněné dohody odstraněn z veřejných funkcí v Praze. Požadavek se vztahoval také mj. na majora Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], Josefa Smrkovského [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Smrkovskému] a Josefa Kotrlého [viz Bludov. Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému] a nepříznivě ovlivnil další kariérní postup těchto čelných představitelů Pražského povstání v poválečném období. Generál Kultvašr byl např. odeslán v létě 1945 na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda zvítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska obětem invaze v roce 1968

Praha 4 Pamětní deska obětem invaze v roce 1968

Šedá mramorová deska se zlatým nápisem a s menší černou mramorovou deskou s rytými portréty obou obětí invaze roku 1968 byla odhalena zástupci městské části Praha 4 v roce 1991 na místě původní desky z roku 1968, odstraněné na počátku normalizace. Grafické a typografické zpracování pamětní desky je dílem akademického malíře Svatoslava Krotkého. Večer 24. srpna se oba nezletilí chlapci vraceli z centra Prahy domů do okrajové čtvrti Braník. Zastavili dodávku, jejíž řidič jim nabídl odvoz. V Podolí zahájila ale sovětská hlídka na automobil palbu. Údajně proto, že na výzvu nezastavil – automobil byl ovšem zasažen zepředu, podle hlášení Veřejné bezpečnosti celkem čtyřmi průstřely. Zasaženi byli všichni cestující. Oba chlapci byli na místě mrtví. Řidič Karel Šárka byl postřelen na rukou, sanitku si přitom musel zavolat sám z nedaleké restaurace. Sovětští vojáci umožnili sanitce příjezd na místo incidentu až po hodině. Řidič přežil s těžkými zraněními.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu

Praha 4 Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu MENE TEKEL 28. února 2015 ve veřejných prostorách u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů KPV, zástupců hl. města Prahy, Klubu Dr. Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti. Pamětní deska nejen symbolicky připomíná všechny zde popravené muže a ženy v letech 1943–1945 a v letech 1949–1960, ale konkrétně zmiňuje JUDr. Miladu Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a příslušníky Sboru vězeňské stráže Čeňka Petelíka [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a Jana Horáčka [viz Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi] popravené komunistickým režimem.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky

Praha 4 Pamětní deska u skautské Lípy republiky

U příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa byla 28. října 2018 u Lípy republiky z roku 1968 u kostela sv. Anežky České instalována na tuto událost upomínající pamětní deska, vsazená do šestitunového kamene z jihočeské Blatné. Akce proběhla z iniciativy Ing. Jana Fischera za podpory členů organizace Junák – český skaut, Městské části Praha 4, farnosti při kostele sv. Anežky České a spořilovských obyvatel. Iniciátory zasazení lípy k padesátému výročí republiky, které se uskutečnilo 19. listopadu 1968, byli skautští vedoucí bratři Vernerové. Původní připravená, ale neinstalovaná deska byla po dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Zdeněk Verner-Boy (1930–2003) spolu se svým bratrem Daliborem-Bobem (1927–2004) založili v říjnu 1967 při spořilovské základní škole Jižní 41. turistický oddíl, který byl po znovuobnovení organizace Junák v březnu 1968 jako 41. skautský oddíl součástí střediska Inka. Po sloučení Junáka s pionýrskou organizací v roce 1970 působil oddíl pod hlavičkou Československého svazu ochrany přírody (TIS).

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní kámen u Lípy 17. listopadu

Praha 4 Pamětní kámen u Lípy 17. listopadu

U příležitosti sedmdesátého a dvacátého výročí událostí 17. listopadu 1939 a 1989 byla v parčíku u Základní školy T. G. Masaryka v pražských Modřanech zasazena Lípa svobody a k ní instalován pamětní kámen. Vzpomínkové akce se zúčastnili představitelé Městské části Praha 12 Petr Hána a Zlatuše Rybářová, zástupci zájmových organizací, škol a občané. Lípa byla zasazena (po poškození nahrazena v roce 2013 novým stromem) poblíž lipové aleje, kterou v Modřanech zasadili v roce 1940 na památku studentů a studentských funkcionářů popravených 17. listopadu 1939, a později instalované desky, jež tuto událost připomíná. Obdobně jako v Pardubicích [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939–1989] se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích

Praha 4 Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích

Pietní místa na bývalých pankráckých popravištích uctívají památku zde popravených politických vězňů za trestné činy proti republice v letech 1949–1960. Byla vytvořena na autentických místech – bývalém popravčím dvorku za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice. Doplňují pietu Památníku Pankrác [viz Praha 4. Památník Pankrác] instalovaného v prostoru tzv. sekyrárny, kde od dubna 1943 do dubna 1945 probíhaly popravy během nacistické okupace. Pietní místo na levém popravčím dvorku bylo slavnostně odhaleno 27. června 1992, pietně upravená popravčí cela v roce 1998. Obě připomínky vznikly z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu Dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu. Existence popravišť mezi lety 1948–1954 ve dvou oddělených popravčích dvorcích za vězeňskou nemocnicí byla definitivně potvrzena objevením základů jedné ze dvou šibenic v roce 1992. Fragment prkna šibenice byl pracovníky Archeologického ústavu ČSAV vytažen, odborně ošetřen a později uložen do vitríny v Památníku. Nad bývalou šibenicí byl vztyčen dřevěný kříž s trnovou korunou, jehož autorem je Jiří Vrba, a do prostoru bývalých betonových základů vložena tabulka s datem popravy JUDr. Milady Horákové. Po zrušení venkovních popravišť v roce 1954 byla v suterénu budovy pankrácké věznice vybudována popravčí cela, v níž se exekuce prováděly až do roku 1989.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pomník Miladě Horákové a 234 popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Praha 4 Pomník Miladě Horákové a 234 popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Pomník, jehož vznik iniciovala Česká strana národně socialistická spolu s Masarykovou demokratickou stranou a Klubem Milady Horákové, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007, které je pomník jmenovitě dedikován [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet (konzultovaný s Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu) konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pomník tří odbojů

Praha 4 Pomník tří odbojů

Pomník s fontánou připomínající tok času, zasazený ve svahu dnešního náměstí Generála Karla Kutlvašra, tvoří dvě nad sebou umístěné nádrže. Voda z horní nádrže přepadává přes kolmou desku s nápisem s daty 1914–1918, 1939–1945 a 1948–1989. Po obou stranách fontány je umístěno schodiště. Autory pomníku jsou František Novotný a Jaroslav Suchan a byl odhalen 26. června 1997. Za první republiky zde od roku 1927 stával Památník padlým v první světové válce, v němž byla uložena schránka s prstí z bojiště od Zborova. V 80. letech 20. století byl pomník přestavěn na Památník I. a II. odboje a vyzdoben mj. sousoším Osvobození (rudoarmějec se samopalem) a citáty V. I. Lenina. Po roce 1990 bylo sousoší odstraněno a nahrazeno současným Památníkem tří odbojů.

Prohlédnout detail
Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu)

Praha 5 Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu)

Čestné pohřebiště v areálu hřbitova Motol bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulsem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejší společné pohřebiště bylo v roce 1965 z pankrácké věznice převezeno a tajně uloženo několik desítek uren s ostatky politických vězňů. V letech 1956–1995 místo sloužilo jako společné pohřebiště, jména některých z pohřbených jsou uvedena na horizontálně uložených světlých deskách, většina uren byla uložena bez náhrobku. Pietní místo doplňuje několik symbolických připomínek. U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak Památník obětem komunismu, který tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Autorem díla je Vladislav Mašata. Součástí pietního místa je i deska označující společné pohřebiště a černá žulová deska s nápisem a s obrysem Československé republiky, pod kterým jsou znázorněny ostnaté dráty jako symbol železné opony. Vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Ferdinandu Peroutkovi

Praha 5 Pamětní deska Ferdinandu Peroutkovi

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována  z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka. Ferdinand Peroutka (1895–1978) český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel,  jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. Po roce 1918 kriticky zasáhl do masarykovsko-pekařovské debaty o české otázce a o naší národní povaze. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa nacistickým Německem byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald.  Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl české oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému

Praha 5 Pamětní deska Josefu Škvoreckému

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti nedožitých spisovatelových narozenin 27. září 2012 z iniciativy Jiřího Peňáze a Miroslava Drozda, kteří ji nechali vyrobit, sami nainstalovali i odhalili. Při této příležitosti promluvil Lubomír Dorůžka, Škvoreckého celoživotní přítel. Josef Škvorecký (1924–2012) bydlel v ulici Na Březince číslo 13 na pražském Smíchově v letech 1953–1960, po svatbě v roce 1958 pak i se svou ženou Zdenou Salivarovou. Odtud se přestěhovali do Patočkovy ulice na Praze 6 [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému, Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého]. Po vydání románu Zbabělci v roce 1958 prožíval Škvorecký v bytě na Smíchově období nejistoty, neboť jeho kniha vyvolala ostrou reakci marxistické kritiky, byla stažena z prodeje a vydána s cenzurními úpravami až v roce 1964. V březnu 1959 se konala mimořádná Konference svazu československých spisovatelů, která ukončila krátké období ideologického uvolnění. Škvorecký byl po skandálu okolo Zbabělců nucen odejít z postu zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura do angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury (SNKLU, pozdější Odeon).

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 5 Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně se zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové, Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska obnovenému skautskému středisku

Praha 5 Pamětní deska obnovenému skautskému středisku

Pamětní deska byla odhalena 14. září 2014 na budově skautské klubovny střediska Mawadani a připomíná osobnosti, které se podílely na znovuobnovení činnosti organizace Junák v roce 1968 a 1989. Odhalení proběhlo za přítomnosti členů střediska a pamětníků. Mawadani bylo jedním ze tří nástupnických středisek skautské organizace ministrantů Legio Angelica, kterou v roce 1929 založil a vedl benediktin P. Metod Klement. Již během německé okupace, kdy byla jednotná organizace Junák zrušena, se začal scházet ilegální roverský kmen Klamovka pod vedením Přemysla Muchy-Dóďi (1923–2004). Skautské 58. středisko Mawadani pak bylo založeno v květnu 1945. Po únorovém převratu 1948 došlo k postupné likvidaci Junáka a celá řada skautů a skautek se stala obětí politických procesů. K znovuobnovení organizace došlo během pražského jara v roce 1968 a poté v roce 1989.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní kámen obětem komunismu

Praha 5 Pamětní kámen obětem komunismu

Pamětní místo obětem komunismu tvoří bronzová obdélná deska s rytým textem na přírodním kameni. Návrh na umístění a realizaci památníku předložil 7. června 1993 Petr Dimitrov. Vedení Městské části Praha – Jihozápadní Město rozhodlo o jeho stávající podobě a nechalo zhotovit desku, kámen dodal místní lom v Řeporyjích. Památník byl slavnostně odhalen a posvěcen P. Stanislavem Gorou v květnu 1994 za přítomnosti tehdejšího ministra kultury Pavla Tigrida a zástupců radnice městské části. Financován byl z veřejné sbírky a darů sponzorů.

Prohlédnout detail
Praha 5. Socha Milady Horákové

Praha 5 Socha Milady Horákové

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu JUDr. Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici.

Prohlédnout detail
Praha 6. Hrob Jana Patočky

Praha 6 Hrob Jana Patočky

Prof. Jan Patočka [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi] je vnímán jako první oběť Charty 77, jejíž byl jedním z prvních tří mluvčích (spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem). Zemřel 13. března 1977 v nemocnici, kde byl 4. března hospitalizován po celodenním vyčerpávajícím výslechu. Jeho pohřeb, který se konal 16. března 1977, byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou i hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy a jeho účastníci natáčeni Státní bezpečností. Stal se tichou protirežimní demonstrací.

Prohlédnout detail
Praha 6. Hrob Karla Kryla

Praha 6 Hrob Karla Kryla

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Zádušní mši v kostele sv. Markéty celebroval arciopat Anastáz Opasek.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Jakubu Čermínovi

Praha 6 Pamětní deska Jakubu Čermínovi

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Josef Faltus, byla odhalena 25. ledna 2019 z iniciativy zastupitelstva Městské části Praha 6 na domě, kde JUDr. Jakub Čermín v letech 1960 až 2009 žil. Desku za přítomnosti zástupců politického vedení Prahy 6, členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Čermínovy dcery Markéty Čermínové a veřejnosti požehnal Mons. Petr Piťha. Jakub Čermín (1917–2009) se jako student právnické fakulty zapojil do studentských protestů k výročí vzniku republiky 28. října 1939, při pohřbu Jana Opletala nesl jeho rakev. S dalšími studenty ze Švehlovy koleje byl 17. listopadu zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vrátil v lednu 1942. Po válce dostudoval právnickou fakultu a zastával funkci generálního tajemníka Svazu osvobozených politických vězňů, kde spolupracoval s Miladou Horákovou a dalšími politiky národně socialistické strany. V únoru 1948 byl propuštěn ze zaměstnání a 15. března 1952 byl pro údajnou ilegální spolupráci s M. Horákovou zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na šest let. Vězněn byl ve Valdicích a v Bánské Bystrici. Po propuštění v prosinci 1957 mohl pracovat po dobu deseti let jako pomocný dělník. V roce 1968 byl rehabilitován a pracoval jako ekonom a podnikový právník. V roce 1990 opět vstoupil do Českého svazu protifašistických bojovníků, od roku 1991 byl deset let jeho předsedou. Podílel se na přípravě zákonů týkajících se odškodnění účastníků národního boje za osvobození a na obsahu textu Česko-německé deklarace. Je nositelem řady vyznamenání, v roce 1996 mu udělil prezident Václav Havel Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému

Praha 6 Pamětní deska Josefu Škvoreckému

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014 v den 90. výročí spisovatelova narození na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala Městská část Praha 6, která nechala také upravit park Josefa Škvoreckého dle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š. Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde vychodil obecnou školu a v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce 2. světové války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a  hrál v místní kapele. V roce 1945 začal studovat na Lékařské fakultě UK, po prvním semestru přestoupil na FF UK, kde vystudoval v letech 1946–1949 angličtinu a filozofii a roce 1951 zde získal doktorát filozofie. Po vojně pracoval jako nakladatelský redaktor a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 musel po vydání svého románu Zbabělci z redakce odejít [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 pracoval jako spisovatel z povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a emigroval do Kanady, kde na univerzitě v Torontu pracoval jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva. Zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Praha 6 Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska byla odhalena 19. května 2015 zásluhou Městské části Prahy 6, jejími autory jsou Jan Dvořák a Radko Šťastný. Je umístěna na domě, v němž Karel Lukas (1897–1949) žil u svého bratra po propuštění z armády až do zatčení v březnu 1949. Slavnostního aktu se zúčastnili také synovci František a Karel Lukasovi. [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Praha 6 Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pamětní deska uvnitř věznice na objektu B byla instalována v roce 2004 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. Věznice v Praze Ruzyni byla místem výkonu vyšetřovací vazby mužů a žen ve věznici StB v letech 1949–1968 a výkonu vazby obviněných z trestných činů proti republice v letech 1969–1989.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů

Praha 6 Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů

Pamětní deska z červené leštěné žuly se zlaceným rytým textem a znakem PTP v horní části je umístěna vlevo od vchodu do plaveckého bazénu ve sportovním areálu Juliska. Byla odhalena 29. června 2011 za přítomnosti řady hostů z Kanceláře prezidenta republiky, Armády ČR, ministerstva obrany, městské části Prahy 6, Asociace vojáci společně, Svazu PTP ČR a ASC Dukla. Pamětní desku, kterou vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic, posvětil bývalý člen PTP řeholník P. Jordán Jaromír Vinklárek. Příslušníci PTP se podíleli v letech 1952 až 1954 na výstavbě původně vojenského hotelu Družba (dnes International Praha) v Praze Dejvicích, sportovního areálu Juliska a vojenských bytových domů v ulicích Zelená a Kotěrova [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů

Praha 6 Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů

Deska z šedé leštěné žuly s rytým textem a znakem PTP v horní části je umístěna v atriu pavilonu A Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích. Byla odhalena 18. srpna 2009 náměstkem ministra obrany Františkem Padělkem, ředitelem ÚVN plukovníkem Štefanem Brunclíkem a předsedou Svazu PTP Vladimírem Lopaťukem. Desku posvětil emeritní biskup litoměřický Josef Koukl. Do Pomocných technických praporů (PTP) byli od roku 1950 povoláváni politicky nespolehliví branci či záložníci, kteří pracovali především v hornictví a stavebnictví, například v letech 1952 až 1954 se podíleli na stavbě Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů z řad kněží

Praha 6 Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů z řad kněží

Deska z červené švédské žuly na výšku s rytým zlaceným textem byla instalována dne 14. června 2010. Iniciátorem a autorem textu byl pan Karel Šťáva, sám bývalý příslušník PTP. Desku vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. V rámci opatření proti církvi bylo v červnu 1950 rozhodnuto o povolání bohoslovců, řeholníků a kněží k výkonu prezenční vojenské služby, a to bez ohledu na jejich zdravotní stav nebo jiné formy odkladů. První branci rukovali 5. září 1950 a byli zařazováni do speciálních odloučených rot (dobově nazývaných „kněžských“ či „farářských“), aby nemohli duchovně působit na ostatní vojáky. Po složení přísahy a bez jakéhokoliv výcviku byli odesíláni do stavebnictví a průmyslu stavebních hmot. Jejich pobyt u jednotek PTP výrazně překračoval dvouletý vojenský výcvik [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Praha 6 Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Pamětní deska Slavoji Šádkovi, jenž je považován za první oběť komunistické justice, byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jen několik týdnů po komunistickém převratu, 27. května 1948, byl ve svém bytě zastřelen komunistický a partyzánský funkcionář Augustin Schramm [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Na základě vyšetřovací hypotézy, že jeho smrt souvisí s mocenskými spory mezi bývalými partyzány, se záhy do centra pozornosti dostal Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Sledování této stopy přivedlo vyšetřovatele na vysokoškolského studenta Miloslava Choce (*1925), který se na konci dubna ze zmíněného tábora vrátil. Choc, který byl 2. června v Olomouci zatčen, se ještě týž den k vraždě Schramma přiznal, ve výpovědi uvedl druhého aktéra, i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Týž den byl ve svém bytě zatčen i Slavoj Šádek.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Václavu Černému

Praha 6 Pamětní deska Václavu Černému

Bronzová pamětní deska Václavu Černému, přednímu českému literárnímu vědci a romanistovi, byla odhalena bez větší pozornosti veřejnosti 2. července 2005 z iniciativy Antonína Bělohoubka. Je umístěna poblíž okna pracovny na fasádě domu, ve kterém Václav Černý prožil většinu svého života. Václav Černý (1905–1987) byl v 50. letech komunistickým režimem perzekvován: v roce 1951 musel odejít z Karlovy univerzity, v září 1952 byl obviněn z protistátní činnosti, zatčen a souzen, na jaře 1953 pro nedostatek důkazů osvobozen. Během pražského jara mohl opět pedagogicky působit jako profesor se vrátil na FF UK a obnovil katedru srovnávací a obecné literatury. V období normalizace mohl publikovat pouze v zahraničí. Byl jedním z prvních signatářů občanské iniciativy Charta 77. Je autorem ojedinělých pamětí, které vyšly v exilu, v nichž podává osobité svědectví doby, zejména českého kulturního prostředí [viz Česká Čermná. Pamětní deska Václavu Černému].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Praha 6 Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002. Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 emigroval přes Polsko a SSSR z rozhodnutí komunistické strany do Paříže, kde byl ale ze strany pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] do března 1950 zastával funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen a v následujícím roce odsouzen a popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi

Praha 6 Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým textem byla odhalena na domě, kde žil Zdeněk Urbánek, u příležitosti jeho nedožitých 95. narozenin 21. října 2012. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci Knihovny Václava Havla a přátelé z disentu. Spisovatel, redaktor, překladatel, literární a divadelní kritik Zdeněk Urbánek (1917–2008) patřil mezi významné postavy nezávislého kulturního a intelektuálního života. V letech 1949–1957 působil jako lektor v Československém státním filmu, od 60. let se věnoval výhradně překladům z anglické a americké literatury. V době normalizace vycházely jeho autorské práce v samizdatu a v exilu. V roce 1991 byl Urbánkovi udělen Řád T. G. Masaryka III. stupně. V roce 2003 vydal knižně pod názvem Stránky z deníků deníkové záznamy z let 1986–1999, které zaznamenávají reflexi života v disentu.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Praha 6 Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pamětní deska s textem a reliéfem ostnatého drátu s lipovými listy odhalená 28. října 1991 je věnována generálu Heliodoru Píkovi. Pod ní se nachází druhá deska dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání, jež byla odhalena 28. října 1998. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc byl vězněn. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích 28 důstojníků československé armády (některá jména pamětní deska neuvádí, mj. armádní příslušníky slovenského původu). Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům], Jaromír Nechanský [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], a další (např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana).

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu

Praha 6 Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu

Dvě bronzové pamětní desky připomínají nezákonné odvlékání příslušníků meziválečné emigrace ze zemí sovětského Ruska do trestních koncentračních táborů na Sibiři. Byly odhaleny Výborem „Oni byli první“ s podporou ministerstva kultury v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí. Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám na významnou ruskou a ukrajinskou meziválečnou emigraci. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatýkáni sovětskými bezpečnostními orgány v rámci osvobozování československého území a odvlékáni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce vůči emigrantům ze sovětského Ruska, jež započala za tiché podpory československých komunistů sovětským režimem, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky Ronaldu Reaganovi

Praha 6 Pamětní desky Ronaldu Reaganovi

Pamětní desky v české i anglické podobě byly odhaleny 1. července 2011 v ulici Ronalda Reagana (dříve Zikmunda Wintra), kde se nachází rezidence velvyslance USA. U příležitosti stého výročí narození 40. prezidenta Spojených států amerických je odhalili bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, tehdejší americký velvyslanec v České republice Norman L. Eisen a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková. Ronald Reagan je oceňován jako politik, který svými postoji v době studené války urychlil pád komunistických režimů v Evropě [viz též Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky u pomníku maršála Koněva

Praha 6 Pamětní desky u pomníku maršála Koněva

U zrestaurovaného pomníku maršála Koněva odhalili 21. srpna 2018 představitelé Prahy 6 – starosta Ondřej Kolář a místostarosta Jan Lacina – nové pamětní desky v češtině, ruštině a angličtině, které připomínají maršálův podíl nejen při osvobozování Československa v roce 1945, ale i při potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi v roce 1961 a při okupaci Československa v roce 1968. Pomník sovětského maršála Koněva v nadživotní velikosti byl v Praze-Bubenči odhalen 9. května 1980, umělecky se na něm podíleli akademičtí sochaři Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička. Po roce 1989 se stal opakovaně terčem odmítavých reakcí poukazujících na manipulaci s historickou pamětí (na původní desce bylo uvedeno, že Koněvovy jednotky zachránily Prahu 9. května 1945 před zničením). Proti textu na nových deskách se ohradili velvyslanci Ruské federace a některých států bývalého Sovětského svazu.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Chartě 77

Praha 6 Pomník Chartě 77

Z iniciativy ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry a za podpory zastupitelstva Prahy 6 byl 5. ledna 2017 odhalen prozatímní pomník připomínající vznik Charty 77. Autorem moderní umělecké instalace, kterou tvoří sloup s poštovními schránkami obsahujícími kopie Prohlášení Charty 77, je Martin Brůha, student Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Dne 6. ledna 1977 se v bytě spisovatele Zdeňka Urbánka [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi] sešli Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský, kteří měli osobně doručit Prohlášení Charty 77 s průvodními dopisy Federálnímu shromáždění, československé vládě a Československé tiskové kanceláři a na poště odevzdat dopisy s prohlášením určené prvním signatářům Charty. Státní bezpečnost, která se o plánované akci dozvěděla z odposlechů, vůz s třemi „kurýry“ začala pronásledovat. Po divoké honičce, během které stíhaným podařilo vhodit do poštovní schránky asi čtyřicet obálek, byli u křižovatky ulic Gymnazijní a Velvarská zastaveni a zadrženi se všemi písemnostmi. Státní bezpečnost tak zmařila oficiální doručení textu Charty 77, které mělo předcházet oznámení vzniku nezávislé iniciativy v zahraničí, jež bylo připraveno na druhý den.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Praha 6 Pomník Josefu Beranovi

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana. Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni v rodině učitele [Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi]. Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal v letech 1907–1912 alumnem České koleje v Římě. Po vysvěcení na kněze v roce 1911 pokračoval ve studiu teologie. V letech 1912–1917 působil jako kaplan například ve farnostech Chyše u Žlutic či v Praze, učitel a posléze ředitel ženského učitelského ústavu sv. Anny v Praze. Od roku 1928 vyučoval už jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, kde se v roce 1932 stal mimořádným profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře. Josef Beran byl veřejně znám svými protinacistickými postoji. Zatčen byl 6. června 1942 v době heydrichiády a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračním táboře Dachau. Do Prahy se vrátil koncem května 1945 a navázal na své působení na teologické fakultě, kde byl v dubnu 1946 potvrzen řádným profesorem. 8. prosince 1946 se stal pražským arcibiskupem. Po komunistickém převratu v roce 1948 Josef Beran jako nejvyšší hlava katolické církve v Československu odmítnul podřídit katolickou církev komunistickému režimu. 19. června 1949 o slavnosti Božího Těla, kdy měl být věřícím čten pastýřský list československých biskupů „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, zinscenovala Státní bezpečnost v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti. Arcibiskupu Beranovi byl z důvodu ochrany jeho osoby přidělen ochranný dohled ministerstva vnitra. Tím začala jeho internace, nejprve v pražském arcibiskupském paláci v letech 1949–1951 a posléze v Roželově u Rožmitálu, Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích, Mukařově [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. V roce 1963 došlo z podnětu Svatého stolce k navázání jednání s Československem. Kardinál Beran byl po podepsání slibu věrnosti republice státní mocí penzionován s vyhrazeným pobytem v Mukařově u Říčan [viz Mukařov], odtud byl v roce 1964 převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově]. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní ceremoniál. V Římě se kardinál Beran zapojil do práce 2. vatikánského koncilu. Založil zde také České náboženské středisko Velehrad. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, a papež Pavel VI. proto rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. Je jediným Čechem, kterému se této pocty dostalo. 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal P. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil P. Jan Matějka.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Praha 6 Pomník Rudolfu Pernickému

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů. Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tunisu a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl zatčen 2. listopadu 1948 a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, které odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytíze. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou

Praha 6 Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou

Připomínku odkazující k prvnímu setkání západní diplomacie s československým disentem iniciovalo Velvyslanectví Nizozemského království. Pomník sochaře Dominika Langa v podobě betonového otisku stínu stromu v parku Maxe van der Stoela byl odhalen 1. března 2017. Kromě zástupců nizozemského velvyslanectví se odhalení zúčastnili také první místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, či novinář Dick Verkijk, jenž tehdejší schůzku organizoval. K setkání nizozemského ministra zahraničních věcí Maxe van der Stoela a prvního mluvčí Charty 77 Jana Patočky došlo 1. března 1977 v hotelu Intercontinental v Praze, jen několik týdnů po zveřejnění textu Charty [viz Praha 6. Pomník Chartě 77]. Dva dny po této schůzce, která se stala důležitou morální podporou nové nezávislé iniciativě, byl Jan Patočka [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi] zadržen, celý den vyslýchán Státní bezpečností a následujícího dne hospitalizován. V nemocnici 13. března 1977 zemřel. Podporu československému disentu vyjádřily v následujícím období i další západní politické a kulturní osobnosti [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekce, Praha 1. Busta Françoise Mitterranda].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Willymu Brandtovi

Praha 6 Pomník Willymu Brandtovi

V rámci přejmenování bubenečského parku Ve Struhách na park Willyho Brandta byla za účasti zástupců města a městské části, členů německého velvyslanectví a Petera Brandta 6. října 2011 odhalena kamenná stéla připomínající tohoto německého politika. Autorem pomníku z vyvřeliny gabro s Brandtovým autografem je kameník a sochař Jiří Kubík. Během slavnosti byla odhalena také nová uliční deska a uliční pamětní deska. Willy Brandt (1913–1992), 1949–1957 poslanec Spolkového sněmu, 1957–1966 starosta západního Berlína, 1964–1987 spolkový předseda SPD. Jako ministr zahraničí, jímž se stal v roce 1966, a jako spolkový kancléř (1969–1974) usiloval o zlepšení vztahů SRN se státy východní Evropy, která měla vést k uvolnění napětí v Evropě a také k novému uspořádání poměrů v rozděleném Berlíně (tzv. Ostpolitik).

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Dni politických vězňů

Praha 7 Pamětní deska Dni politických vězňů

Bronzová pamětní deska byla odhalena 27. června 2002 a nahradila prozatímní desku a plaketu Milady Horákové, instalovanou na tomto místě 27. června 2000 zásluhou Městské části Praha 7 a na podnět Klubu Milady Horákové. 27. červen, den popravy Milady Horákové [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byl v roce 2000 vyhlášen (zákonem č. 245/2000 Sb.) jako významný den České republiky a připomínán jako Den památky obětí komunistického režimu.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Praha 7 Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika, a zástupci Městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. JUDr. Jaroslav Borkovec (*1906) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze, kde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Jeho bratrem byl významný pražský kriminalista. Po vzniku protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a vězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři. Na přelomu let 1948/1949 byl osloven mjr. Květoslavem Prokešem, zda by se nechtěl zapojit do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání (jako kritik politického exilu údajně koncipoval programy nových stran).

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Karlu Krylovi

Praha 7 Pamětní deska Karlu Krylovi

Obdélníková deska na výšku z leštěné žuly s rytým portrétem a textem byla odhalena 21. května 2012 jako připomínka básníkovy hudby a životní filozofie. K iniciátorům instalace desky patřil mimo jiné zpěvák Ivan Hlas. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Praha 7 Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českých bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezídia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z vězněných bývalých příslušníků SNB Karel Bažant. V roce 2016 byla rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR a zatím není zpřístupněna. Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, s komunistickou politikou loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let působilo stále mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala nutně postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali v případě zatčení jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli jako i v jiných případech zčásti zcela vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu poúnorového období.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Praha 7 Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Pamětní deska z tmavého mramoru se zlaceným písmem vznikla z iniciativy zastupitele městské části Praha 7 Ari Liebermana (DEU). Za účasti představitelů Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 2001. Vladivoj Tomek je považován za posledního popraveného politického vězně. Příběh ilegální skupiny, jejíž byl ústřední postavou, je neobvyklý tím, jak dlouho její činnost unikala pozornosti bezpečnostních orgánů. Skupina se zformovala ze spolužáků reálného gymnázia v Praze 7 a členů pražských skautských oddílů. Po letákových akcích jako projevech politického nesouhlasu typických pro studentské prostředí se na počátku 50. let rozhodla vystupňovat své aktivity a připravit se na ozbrojený odpor. Fáze shromažďování zbraní vyvrcholila přepadením vojenské hlídky v prosinci 1952, při němž aktéři ozbrojené akce smrtelně zranili vojína Jaroslava Šmatlavu [viz Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi]. Po přechodném útlumu činnosti (bezprostředně po útoku z obavy před prozrazením, poté ukončením studia a odchodem na vojnu) obnovili členové kontakty na počátku roku 1956. Maďarské události je inspirovaly k přípravě nakonec nerealizovaného plánu ozbrojeného vystoupení, které by podnítilo širší protirežimní protesty. Až do svého zatčení na přelomu let 1959 a 1960 skupina údajně plánovala bombové útoky na budovy národních výborů a stranických sekretariátů, na vládní činitele během veřejných manifestací apod. Zda všechny tyto plány, které figurovaly v obžalovacích spisech, měly reálné pozadí, nebo byly na zatčených vynuceny během vyšetřování, nelze (jako v mnoha dalších případech) spolehlivě objasnit. V každém případě však prokuratura zdůrazňovala, že plánované akty měly být (stejně jako maďarské události) zneužitím společenského vývoje po XX. sjezdu KSSS. Deset členů stanulo ve dnech 11.–16. července 1960 před Městským soudem v Praze. Osm z nich – Vladivoj Tomek, Ladislav Balík, Vladimír Straka, Vladimír Sůva, Ladislav Tonar, Ivo Klempíř, Bohuslav Kučera a Václav Bernát – bylo odsouzeno za velezradu, první čtyři jmenovaní, kteří se zúčastnili přepadení v roce 1952, také za vraždu (Tomek, Balík), resp. loupež (Straka, Sůva). Jaroslava Horáčka a Milana Matějů soud uznal vinnými z napomáhání k velezradě (posledně jmenovaný byl v roce 2014 uznán za účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb.). Vladivoj Tomek jako vůdce skupiny a iniciátor akcí byl odsouzen k trestu smrti a popraven 17. listopadu ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)

Praha 8 Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 identifikovaných politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostního odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední Pomník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001. Ukládání ostatků do hromadných hrobů probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Spočinuly zde ostatky popravených politických vězňů, vězňů, kteří zemřeli ve výkonu trestu či ve vyšetřovací vazbě, i dětí narozených vězeňkyním (tzv. dětský hřbitov). Součástí pohřebiště jsou i Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové a Praha 8. Kříž Josefa Toufara.

Prohlédnout detail
Praha 8. Kříž Josefa Toufara

Praha 8 Kříž Josefa Toufara

Pamětní místo je součástí Čestného pohřebiště politických vězňů. K prvnímu označení uložení Toufarových ostatků v místě hromadného anonymního pohřebiště došlo z iniciativy příbuzných na jaře 1990, kdy zde umístili kamennou desku. V polovině devadesátých let nad ní vztyčil na paměť umučeného faráře polní litinový kříž s nápisem Ladislav Kott . Dne 14. listopadu 2014 byly z hromadného hrobu vyzdviženy ostatky kněze Josefa Toufara (1902–1950), který zde byl pohřben 28. února 1950 pod falešným jménem v šachtě XVI, č. 19 [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)]. Exhumace ostatků byla součástí procesu blahořečení P. Josefa Toufara. Projekt inicioval Miloš Doležal a podpořila ho opakovaná žádost rodiny a číhošťských farníků o exhumaci (v letech 1968 a 1992), katolická církev a Magistrát hl. města Prahy. Uložení ostatků proběhlo 12. července 2015 v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové

Praha 8 Symbolický hrob Zdeny Mašínové

Symbolický hrob Zdeny Mašínové nechala v roce 1994 zhotovit její dcera, Zdena Mašínová ml. Hrubě opracovaná mramorová deska se zlaceným nápisem je umístěna v části tzv. dětského hřbitova a je součástí úpravy Čestného pohřebiště politických vězňů [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)]. Zdena Mašínová (1907–1956), manželka generála Josefa Mašína [viz Poděbrady.Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové],  byla zatčena v roce 1953 a odsouzena na dvacet pět let. Zemřela v roce 1956 ve věznici v Pardubicích a byla anonymně pohřbena v jedné ze šachet hromadných hrobů mezi ostatky dětí narozených a zemřelých v 50. letech v pankrácké věznici.

Prohlédnout detail
Praha 9.  Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům

Praha 9 Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty obviněnými z velezrady a špionáže byla odhalena v říjnu 2008 v  nově pojmenované ulici v Praze Hloubětíně za účasti rodiny a přátel. Bohumil Modrý byl spolu s dalšími jedenácti členy hokejové reprezentace v březnu 1950 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu („protistátní skupina Modrý a spol.“) v říjnu 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty]. Bohumil Modrý ovšem mezi hokejovou reprezentací nebyl, neboť po šampionátu ve Stockholmu zvažoval ukončení sportovní kariéry a pobýval před plánovaným odletem hokejistů do Londýna na mistrovství světa mimo Prahu. B. Modrý byl postaven do čela skupiny, obviněn z podněcování k emigraci a poškozování zájmů republiky a odsouzen k 15 letům za velezradu a špionáž. Trest si odpykával ve věznici Bory a po potvrzení výše trestu Nejvyšším soudem v prosinci 1950, pracoval pět let v uranových dolech. V roce 1959, kdy se hokejový šampionát konal v Praze, projevil zájem o setkání s ním kouč sovětské reprezentace. Bohumil Modrý zemřel na následky věznění v 47 letech v roce 1963.

Prohlédnout detail
Praha 9. Horní Počernice. Pamětní deska na premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera

Praha 9 Horní Počernice. Pamětní deska na premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera

V Horních Počernicích byla 13. listopadu 2014 odhalena pamětní deska připomínající premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera, která se konala 1. listopadu 1975 v sále hostince U Čelikovských. Pamětní deska, kterou navrhl architekt Bořek Šípek, je umístěna na novém rezidenčním bytovém domě. Slavnosti se zúčastnil režisér tehdejšího nastudování Andrej Krob. Václav Havel [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] se jako dramatik etabloval v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi]. Premiéra Žebrácké opery byla v polovině 70. let jediným veřejně odehraným představením hry v době normalizace a její režisér, někteří účinkující i diváci po odehraném představení neunikli represím ze strany Státní bezpečnosti. Zákazy normalizačního režimu vedly ke vzniku neoficiální druhé kultury [viz Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe, Praha 2. Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi, Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi].

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi

Praha 9 Pamětní deska Františku Štverákovi

Kamenná deska s textem je umístěna na boční stěně hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny. Římskokatolický kněz František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Po válce pracoval jako arcibiskupský vikář a notář arcibiskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Po Labi nechal dopravit 670 zvonů do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Dva zvony také získal pro kostel sv. Ludmily na Chvalech. Jednání o dalších téměř dvou tisícovkách zvonů a dvanácti stech tunách zvonoviny vázla na byrokratických přístupech úřadů, kterým udělal definitivní konec únorový převrat v roce 1948. Pater Štverák byl poté obviněn, že chtěl v souvislosti s touto akcí emigrovat do Německa, v roce 1949 byl zatčen Státní bezpečností, odsouzen a uvězněn.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi

Praha 9 Pamětní deska Jozefu Macejovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jozef Macej (*1905) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, když se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (*1909) a Karel Strmiska (*1910) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů s policejním pozadím. Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků popraveni 8. srpna 1952. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Praha 9 Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika, a příbuzní Karla Strmiska. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Strmiska (*1910) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (*1909) a Jozefem Macejem (*1909) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů s policejním pozadím. Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka za stranu lidovou, jenž měl kontakty na vinořskou faru. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran – návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ) budou i nadále postupovat samostatně a individuálně se navzájem informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968

Praha 9 Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968

U příležitosti 80 let skautingu a 25. výročí obnovení jeho činnosti ve Kbelích byla 7. května 2016 na zahradě u zdravotního střediska instalována pamětní deska s textem a s dobovou fotografií, upomínající na sázení Lípy svobody v říjnu 1968 skauty z oddílu Albatros ze střediska Maják a na obnovení skautské činnosti během pražského jara v roce 1968. Desku odhalil hudebník Jiří Suchý, člen místního skautského katolického oddílu v letech 1943–1948. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody] byla na mnoha místech v letech 1968 a 1969 iniciována a realizována členy obnovené skautské organizace Junák.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru