Téma
Věznění

Pamětní deska z hnědé leštěné žuly se zlatým nápisem umístěná na symbolickou kovovou vězeňskou mříž byla odhalena 28. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově bývalé věznice na Cejlu. Jejím autorem je Hubert Jungmann a je věnována československým politickým vězňům vězněným a popraveným zde po únoru 1948. Nedlouho po odhalení byla polita hnědou barvou, její oprava byla provedena v roce 2011. Některé zde vězněné a popravené připomněla v roce 2015 v brněnské pasáži Alfa výstava Tváře Cejlu uspořádaná Občanským sdružením Paměť, které se angažuje v projektu zřídit v prostorách bývalé věznice připomínku politických vězňů v podobě stálé expozice. Věznice krajského soudu na Cejlu byla v letech 1948–1952 také spádovou věznicí Státního soudu Brno a místem výkonu absolutních trestů [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V 50. letech prošly touto věznicí, zrušenou v ruce 1956, stovky politických vězňů odsouzených za trestné činy proti státu (velezrada ad.) či proti vnější a vnitřní bezpečnosti státu (vyzvědačství, sabotáž ad.).

Pamětní deska, jejímž autorem je Hubert Jungmann, byla na budově bývalého Krajského velitelství Státní bezpečnosti odhalena 28. března 1993 (ve stejný den jako pamětní deska stejné podoby na budově věznice na Cejlu [viz Brno-Zábrdovice. Pamětní deska politickým vězňům]). Obě  iniciovala Konfederace politických vězňů. Kromě zdejšího sídla Krajského velitelství Státní bezpečnosti Brno sloužily jako místo výkonu vyšetřovací vazby v letech 1948–1952 také budova v Orlí ulici v Brně a zvláštní oddělení okresní soudní věznice ve Znojmě [viz Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům].

Kamenná pamětní deska s reliéfem zamřížovaného okna, jejímž autorem je sochař Ivan Tlášek, byla odhalena předsedou pobočky Konfederace politických vězňů Františkem Poulou 5. května 1995 na ohradní zdi vazební věznice, bývalého justičního paláce.

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo. V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

Autorem pamětní desky politickým vězňům totalitních režimů, která byla odhalena 8. května 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově Krajského soudu a vazební věznice v Hradci Králové, je akademický sochař Jaroslav Bartoš.

Stálá expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1964 byla instalována v jáchymovském muzeu v roce 1998 Muzeem třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V letech 2001 až 2004 byla expozice rozšířena a dnes je součástí expozice Jáchymov v zrcadle času v Muzeu Královská mincovna Jáchymov spadajícího pod správu Krajského muzea v Karlových Varech.

Naučná stezka Jáchymovské peklo připomínající život politických vězňů z pracovních táborů při uranových dolech v okolí Jáchymova byla otevřena v roce 2001. Na jejím vzniku se podílel Hornický spolek Barbora Jáchymov, Klub českých turistů, Úřad města Jáchymov, Úřad města Karlovy Vary a Konfederace politických vězňů. Stezka byla obnovena a rozšířena díky aktivitě občanského sdružení Političtí vězni.cz. a slavnostně odhalena 27. června 2015 v Den památky obětí komunistického režimu za přítomnosti bývalých politických vězňů Hany Truncové, Zdeňka Mandrholce a Františka Wiendla. Stezka měřící 8,5 km vede po žluté značce běžného turistického značení, tvoří ji 17 informačních tabulí. Začíná před kostelem sv. Jáchyma u památníku obětem komunismu [viz Jáchymov. Křížová cesta ke svobodě (pomník Brána svobody a pamětní kameny)], pokračuje okolo místního muzea [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961], po dřevěných schodech k dolu Svornost. Dalšími informačními zastaveními jsou mj. tábory Nikolaj, Rovnost a Eliáš, kde stojí šestimetrový kříž a mohyla na památku skautů vězněných v pracovních táborech [viz Jáchymov. Kříž a mohyla]. Mimo stezku leží bývalé tábory Mariánská, Vršek, Bratrství, ale ty jsou dostupné po turistických nebo cyklistických stezkách.

Sedmimetrový dřevěný kříž se skautskou lilií a nápisem a postupně vršenou kamennou mohylou byl na paměť vězňů komunistického režimu vztyčen 30. května 1992. Vysvětil jej P. František Krásenský za přítomnosti oldskautů z Karlových Varů a skautů z Jáchymova. Iniciátorem stavby prvního kříže byl Kamil Růžička, kromě něho se na realizaci podíleli další členové karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů I. Slavíček, V. Sedláček, S. Jirčík, A. Růžičková, J. Goldmann, L. Blann. O připomínku pečuje skautské středisko Arnika Jáchymov. Aktuální kříž, vztyčený v září 2013, je v pořadí již třetí. Pamětní místo je součástí naučné stezky Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo]. Pamětní místo stojí ve středu území, na kterém se nacházely dva trestanecké pracovní tábory – Eliáš I, který byl zřízen z bývalého tábora pro německé válečné zajatce v červenci 1949 a uzavřen o rok později, a Eliáš II (zřízen 1950, uzavřen 1959).

Křížová cesta ke svobodě dedikovaná vězňům uranových dolů vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů, byla odhalena 25. května 1996 ministrem vnitra ČR Janem Rumlem, starostou Jáchymova a posvěcena opatem B. V. Tajovským a převorem Hugo Pitelem. Političtí vězni se zde každoročně setkávají v rámci vzpomínkové akce Jáchymovské peklo. Ústřední pískovcová plastika nazvaná Brána svobody zpodobňuje na straně obrácené do náměstí reliéf mříže, klesající mužskou postavu a nápis 1948–89, na odvrácené straně je postava ženská. Na ni navazuje řada pamětních kamenů s názvy a symboly bývalých vězeňských pracovních táborů na Jáchymovsku: Barbora (trny), Bratrství (okovy), Eliáš (mříže), L-Elko [Vykmanov II] (Jidášův měšec), Mariánská (růže), Nikolaj (spoutané ruce), Rovnost (vánoční zvoneček), Svornost (prameny a slzy), Vykmanov [I] (ostnatý drát), Hornoslavkovsku: Ležnice (květiny), Prokop (oprátka), Svatopluk (řetěz), 12 [XII] (svíce) a Příbramsku: Bytíz (koule s řetězem), Vojna (lipová větvička). Autorem pamětního místa je sochař Roman Podrázský. Pamětní místo je součástí naučné stezky s názvem Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo].

Původní pamětní místo symbolicky dedikované neznámému politickému vězni bylo vytvořeno městskou organizací Československé strany lidové v Ostrově z podnětu federálního mistra vnitra Richarda Sachra, který Jáchymov navštívil 16. května 1990. Místo bylo vysvěceno 31. května 1990 P. Františkem Krásenským a následně byla sloužena mše za oběti z řad politických vězňů v jáchymovských uranových táborech nucených prací v kostele sv. Jáchyma. Symbolický hrob politických vězňů byl později z iniciativy Konfederace politických vězňů upraven do dnešní podoby.

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla. František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.

Deska z leštěné žuly s nápisem a rytou lidskou postavou stojící před ostnatými dráty umístěná na budově obecního úřadu v Korozlukách z iniciativy Okresního úřadu v Mostě byla odhalena v roce 1994 zástupci Konfederace politických vězňů. Tábor v Sedlci (dnes součást obce Korozluky) byl jedním z pracovních útvarů věznice Plzeň-Bory. V místním (dnes opuštěném) lomu pro těžbu křemenců pracovali do roku 1954 vězni pro Mostecké keramické závody, n. p.

Památník Vojna byl vybudován z rozhodnutí vlády ČR v roce 1999 jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál bývalého vězeňského tábora při uranovém dole Vojna vyhlášen kulturní památkou a 18. května 2005 po rekonstrukci otevřen veřejnosti. Spravuje jej Hornické muzeum Příbram. Památník zpřístupňuje zrekonstruované objekty, mj. korekci, tzv. bunkr, ošetřovnu, kulturní dům či ubytovací prostory. V budově bývalého velitelství je umístěna expozice přibližující dějiny komunistické perzekuce po únoru 1948, na níž se podílela Konfederace politických vězňů ČR a Muzeum třetího odboje [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V roce 2007 zde byly instalovány plastiky akademického malíře Jiřího Sozanského převezené z areálu věznice ve Valdicích [viz Valdice. Pomník obětem komunismu a politickým vězňům].

Pamětní desky obětem komunismu byly odhaleny 26. června 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Desky z tmavého terrazza s rytým a pozlaceným písmem jsou umístěny protilehle ve vestibulu budovy okresního soudu (bývalého krajského soudu).

Pamětní deska obětem komunistické zvůle byla odhalena 15. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů pod záštitou Okresního úřadu Litoměřice a Městského úřadu Lovosice.

Pamětní deska politickým vězňům na vstupním objektu do věznice byla odhalena ke Dni lidských práv 9. prosince 1994 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. Věznice Mírov byla v období komunistického režimu místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb., zák. č. 140/1961 Sb.).

Symbolická připomínka Jánose Esterházyho byla odhalena v roce 1998 z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Nachází se na bývalém vězeňském hřbitově v Mírově, který byl v roce 2005 revitalizován a dedikován politickým vězňům. Hrabě János Esterházy (1901–1957), významný politik maďarských menšinových stran v meziválečném Československu, byl v mírovské věznici vězněn od roku 1953 a zemřel zde v roce 1957 [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Pomník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule. Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.

Pamětní místo věnované Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám vzniklo z iniciativy Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, Věznice Heřmanice, Antikvariátu a klubu Fiducia a občanského sdružení Pant. Slavnostního odhalení 5. října 2016 se mj. zúčastnili tisková mluvčí věznice Martina Lompová, básník Petr Hruška a jeho bratr, literární vědec Pavel Hruška, kteří přečetli úryvek z dopisu Václava Havla, jenž se vztahuje k jeho pobytu v Heřmanicích. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Ostrava-Heřmanice od ledna 1980 do července 1981, kdy byl převezen do věznice Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi].

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Pamětní deska byla odhalena 29. května 1993 Konfederací politických vězňů. Věž smrti se stala v roce 2008 národní kulturní památkou, je jedním ze symbolů utrpení politických vězňů v uranových dolech. Tábor Vykmanov s krycím označením L byl založen v únoru 1951 jako pracoviště, kde se v tzv. Rudé věži či Věži smrti drtila a třídila uranová ruda vytěžená v jednotlivých jáchymovských dolech. Zde se také připravovaly dopravní transporty do Sovětského svazu: tzv. čistou rudou se plnily plechové barely, méně kvalitní se volně nakládala na vagony. Práce v drtírně patřila ke zdravotně nejrizikovějším, vězni – mezi nimi mnoho duchovních či odsouzených k trestům v rámci výkonu trestu (např. tzv. útěkáři) – zde přicházeli do bezprostředního styku s radioaktivním prachem. Tábor byl zrušen v květnu 1956.

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera. Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

Bílá mramorová deska se zlatým nápisem věnovaná politickým vězňům byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 29. května 1993. Výstavbu nového moderního města ve stylu socialistického realismu související s intenzivním rozvojem těžby uranové rudy prováděli odsouzení internovaní ve vězeňském táboře Vykmanov I (C), jenž byl zřízen k březnu 1949 [viz též Ostrov. Památník obětem násilí].

Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu. Věznice v Pardubicích byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody žen odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.). V letech 1949–1951 zde byli také internováni muži i ženy v táboru nucené práce [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Čeněk Petelík (1917–1950) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu. Podezření na takové aktivity údajně panovalo mezi nejvyššími politickými představiteli justice (patrně i na základě zatčení a odsouzení příslušníka SVS Jaroslava Flemra [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]), pravděpodobně se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset. Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. Tzv. borský proces se konal 11. a 12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák, věznění od roku 1949 za pokus o opuštění republiky (B. Deči), resp. za autorství a distribuci protirežimních tiskovin (dr. Pražák). Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

Pamětní deska se nachází u vchodu do administrativní budovy uvnitř věznice. Byla odhalena u příležitosti Dne lidských práv v prosinci 1995 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. Věznice v Plzni-Borech byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 pro trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Kamenná deska se zlatým písmem umístěná na zdi v Kapucínské ulici byla odhalena po roce 1989. Připomíná nelidské zacházení s politickými odpůrci komunistického režimu v tzv. domečku. Jednopatrová budova, která se nachází uvnitř areálu bývalého vojenského soudu a věznice na Hradčanech uzavřených v roce 1955, byla v letech 1948–1952 využívána ministerstvem národní obrany, kde byli příslušníky obranného zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) vyšetřováni českoslovenští armádní důstojníci. Později zde sídlila neoficiální část rozvědky ministerstva vnitra zabezpečující činnost osob s falešnou identitou v zahraničí.

Expozice připomíná zejména historii budovy spojenou s pankráckou věznicí. Expozice byla vytvořena na základě podnětu předsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimíra Stiboříka. Zpracování projektu realizoval Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Součástí pietního místa je bronzová plastika Jiřího Sozanského Šedesátý devátý – pocta Janu Palachovi, která vznikla v letech 2007–2008. Od roku 1933 sídlil v novém Justičním paláci krajský trestní soud a sousední vězeňské zařízení bylo věznicí tohoto soudu až do roku 1948. V období okupace v letech 1939–1945 sloužil justiční komplex i věznice německému soudu a gestapu, po válce zde byli souzeni váleční zločinci a kolaboranti. V letech 1948–1952 byl palác sídlem Státního soudu a státní prokuratury. Ve velké porotní síni se konaly politické soudní procesy s osobami obžalovanými z protistátní činnosti. Rozsudky smrti oběšením se vykonávaly v pankrácké věznici. Od roku 1952 sídlil v Justičním paláci Nejvyšší soud a generální prokuratura a od roku 1970 Nejvyšší soud ČSSR a Nejvyšší soud ČSR, který mimo jiné přezkoumával rozsudky trestu smrti, jež byly nadále vykonávány v pankrácké věznici. Poprava posledního politického vězně se konala v roce 1960 [viz též Praha 4. Památník Pankrác].

Památník Pankrác zřízený v prostoru tzv. sekyrárny, kde během nacistické okupace od dubna 1943 do dubna 1945 probíhaly popravy, byl odhalen v roce 1965. V letech 1994–1995 byla jeho expozice z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu přebudována a doplněna o připomínku obětí třídní justice za komunistického režimu. Nový památník byl odhalen v roce 1996. Jeho centrální místo – Pietní síň – prezentuje dokumentaci justičních obětí popravených za trestné činy proti republice v letech 1949–1960, jejichž jména jsou uvedena na pamětním panelu. Autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Viz též Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích.

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti. V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

Pietní místa na bývalých pankráckých popravištích uctívají památku politických vězňů popravených zde za trestné činy proti republice v letech 1949–1960. Byla vytvořena na autentických místech – bývalém popravčím dvorku za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice. Doplňují pietu památníku Pankrác, instalovaného v prostoru tzv. sekyrárny. Pietní místo na levém popravčím dvorku bylo slavnostně odhaleno 27. června 1992, nad bývalou šibenicí byl vztyčen dřevěný kříž s trnovou korunou, jehož autorem je Jiří Vrba, a do prostoru bývalých betonových základů byla vložena tabulka s datem popravy JUDr. Milady Horákové. Popravčí cela byla pietně upravena v roce 1998. Obě připomínky vznikly z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu Dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu. Existence popravišť mezi lety 1948–1954 ve dvou oddělených popravčích dvorcích za vězeňskou nemocnicí byla definitivně potvrzena objevením základů jedné ze dvou šibenic v roce 1992. Fragment prkna šibenice byl pracovníky Archeologického ústavu ČSAV vytažen, odborně ošetřen a později uložen do vitríny v památníku [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po zrušení venkovních popravišť v roce 1954 byla v suterénu budovy pankrácké věznice vybudována popravčí cela, v níž se exekuce prováděly až do roku 1989.

Pamětní deska byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1992 z iniciativy JUDr. Zdeňka Karabce, náčelníka správy SNV ČSR (od 1993 generálního ředitele Vězeňské služby ČR), Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. V roce 1949 objekt Zemské donucovací pracovny převzalo velitelství Státní bezpečnosti a bylo zde zřízeno vězeňské oddělení oblastní úřadovny Státní bezpečnosti Praha. Po roce 1953 ve věznici sídlila Správa vyšetřování ministerstva vnitra a Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, StB a vojenská kontrarozvědka využívaly vyčleněné prostory i v 70. letech a 80. letech. Věznice v Praze-Ruzyni sloužila také jako místo vyšetřovací vazby a vazby mužů a žen za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.), resp. proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Muzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992. Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen odsouzených z politických důvodů ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005  se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].

Památník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz. V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 21. května 2005 obcí Svatý Jan pod Skalou, sdružením Svatojánská společnost a Konfederací politických vězňů. V bývalém benediktýnském klášteře ve Svatém Janu pod Skalou byl na podzim 1949 zřízen tábor nucených prací [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací], zatímco šest místních řeholníků bylo přestěhováno do místního mlýna (a v rámci likvidace řeholních domů byli v dubnu 1950 internováni v Želivě a Oseku). Především mladí muži přikázaní do svatojanského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách v Králově Dvoře. Tábor, jenž sloužil jako také jako sběrný, byl zrušen již po roce trvání k 31. prosinci 1950. V letech 1951–1955 klášter sloužil jako věznice, mj. pro nemocné, invalidní a starší odsouzené ženy, poté jako škola ministerstva vnitra, v 80. letech pak jako archiv centrální evidence obyvatel. V roce 1991 byl navrácen církvi.

Deska z lesklého kovu s nápisem, obtočená ostnatým drátem, byla odhalena 17. listopadu 2009 v místech, kde se nacházely objekty vězeňského zemědělského tábora. Jejím iniciátorem byl bývalý politický vězeň Ladislav Nykl (1944–2016). Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází. Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází, fotografie z odhalení poskytl Žatecký deník. V roce 1958 vzniklo na Žatecku několik tzv. zemědělských pracovních táborů, které fungovaly jako pobočky ústředního tábora při uranových dolech. V souvislosti s utlumováním těžby uranové rudy do nich byli postupně přemísťováni vězni z Jáchymovska. Kromě Sýrovic byly založeny také v obcích Nové Sedlo, Poláky a Drahonice, kde se odsouzení podíleli na produkci řepy či chmele. Po roce 1961 byly provozovány jako samostatné vězeňské útvary; Sýrovice byly uzavřeny v roce 1968.

Bronzovou pamětní desku odhalili její autor, akademický sochař Zdeněk Tománek, a politická vězeňkyně dr. Vlasta Černá. Slavnostní akt se uskutečnil 4. října 2019 v rámci oslav 80. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která dnes v budově tzv. Franklovky sídlí. Krajská velitelství Státní bezpečnosti vznikla na základě nového krajského územního členění od 1. 1. 1949. Velitelství pro gottwaldovský (dnes zlínský) kraj dočasně sídlilo v Uherském Hradišti, kde také výjimkou ze zákona nadále působil krajský soud s věznicí. Krajské velitelství StB se reorganizovalo ze zdejší oblastní úřadovny StB (1945–1948). Po jeho přemístění do Gottwaldova v roce 1952 zůstalo v Uherském Hradišti oddělení StB pro vyšetřování protistátních trestních činů s příslušným vězeňským strážným oddílem, které sídlilo v justičním paláci. V budově se odehrávalo nezákonné trýznění, jímž je uherskohradišťská Státní bezpečnost neblaze proslulá, používáním tzv. elektrických bot [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Expozice Z historie věznice Valdice, 1857–2007 byla slavnostně otevřena 30. června 2008. Na jejím vzniku se podíleli pracovníci Věznice Valdice a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, scénář stálé výstavy připravili Aleš Kýr, Alena Kafková a Roman John. Prostory klášterního kostela sv. Josefa, kde je expozice umístěna, jsou otevřeny veřejnosti jen při mimořádných výročích. Období let 1948–1989 jsou věnovány tři výstavní části: Obnova čs. vězeňství (1945–1952), Československé vězeňství podle sovětského vzoru (1953–1965) a Reforma československého vězeňství (1965–1989). Tematizují např. osud faráře Josefa Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], či věznění duchovních izolovaných v tzv. kněžském oddělení. Z normalizačního období přibližují podmínky zdejšího věznění disidentů, kteří byli umísťováni na tzv. třetí oddělení s nejpřísnějším režimem.

Pamětní deska upomínající na kněze Josefa Toufara a další politické vězně komunistického režimu byla odhalena z iniciativy zaměstnanců Věznice Valdice Pavla Kuřátka a Pavla Zvolánka 19. září 2018 za účasti královehradeckého biskupa Josefa Kajneka, předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého, senátorů, zástupců Vězeňské služby a města Jičín. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Pamětní deska z černého granitu byla zřízena z iniciativy předsedy Sdružení bývalých politických vězňů Stanislava Stránského. Zhotovila ji firma Františka Hausdorfa a úhradu zajistilo Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Slavnostního odhalení, které proběhlo 10. prosince 1996 u příležitosti Dne lidských práv, se zúčastnili bývalí političtí vězni, vedení Generálního ředitelství VS ČR a Věznice Valdice. Věznice ve Valdicích, bývalém kartuziánském klášteře, byla v letech 1948–1950 místem výkonu vazby za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.), výkonu vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v letech 1950–1968 a výkonu vazby mužů odsouzených pro trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Pamětní deska byla zřízena z podnětu dvou bývalých zaměstnanců Národní banky československé a politických vězňů Ladislava Novotného a Františka Vránka. Desku z černého granitu vyrobila firma Františka Hausdorfa, finanční prostředky poskytla České národní banka. Deska byla odhalena za přítomnosti viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, vrchního ředitele ČNB Romana Leszcynského, generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Malého, ředitele Věznice Valdice Karla Kocourka a zástupců Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu 11. září 1996, u příležitosti 70. výročí založení NBČS a k uctění památky tří desítek odsouzených zaměstnanců banky, z nichž více než deset bylo vězněno ve Valdicích. Politická perzekuce komunistického režimu vůči tzv. buržoazním odborníkům zasáhla také československé národohospodáře v řídících pozicích československé ekonomiky, postihla i řadu ekonomů-komunistů a marxistů nebo těch, kteří se k marxistickým principům hospodářského řízení státu přihlásili. Jejich odsouzením – zpravidla za velezradu a špionáž – byly vysvětlovány hospodářské obtíže státu v poúnorovém období.

Pomník obětem komunismu a politickým vězňům od malíře Jiřího Sozanského byl v prostoru před vstupem do věznice slavnostně odhalen 27. června 2009 u příležitosti Dne obětí komunistického režimu za přítomnosti zástupců Ministerstva kultury ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bývalých politických vězňů. Expresivně pojatý pomník znázorňující spoutaného vězně a na něj útočícího psa realizovala umělecká slévárna HVH v Horní Kalné a Kovovýroba Evžena Hrubého. První připomínkou politických vězňů z valdické věznice byl Památník obětem totality v podobě osmi železobetonových plastik, které uvnitř objektu v segmentových vycházkových dvorcích bývalého třetího oddělení instaloval 19. října 1990 ve spolupráci s vězni akademický malíř Jiří Sozanský. Tento soubor byl v roce 2007 kvůli rozšiřování nápravného zařízení demontován a část artefaktů reinstalována v Památníku Vojna u Příbrami [viz Lešetice. Památník Vojna]. Stávající pomník je výsledkem spolupráce autora s Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR k uctění památky všech politických vězňů komunistického režimu.

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.

Pamětní desku z černého terrazza umístěnou na zdi věznice ve Znojmě inicioval Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka. Ten se podílel na koncepci textu desky a výběru úryvku ze slavné básně Znamení moci. Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] byl ve zdejší věznici držen ve vyšetřovací vazbě [viz též Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům]. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval v básnické tvorbě.

Pamětní deska ze švédské žuly s motivem rukou na ostnatých drátech autora Luboše Tomka byla odhalena na ohradní zdi věznice 8. května 2009 z iniciativy Sdružení bývalých politických vězňů a Vězeňské služby ČR. Okresní soudní věznice ve Znojmě, resp. její zvláštní oddělení, sloužila v letech 1948–1952 jako místo výkonu vyšetřovací vazby Krajského velitelství Státní bezpečnosti Brno, neboť obě vyšetřovací vazby v Orlí a v Příční ulici v Brně [viz Brno-Zábrdovice. Pamětní deska politickým vězňům II] byly kapacitně nevyhovující.