Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec.

Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi; Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi; Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi; Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi; Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi; Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi; Nová Paka. Pamětní deska Otakaru Hrubému; Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému; Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa; Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi; Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi; Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi; Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi (do databáze zařazujeme jen pamětní místa, která poúnorovou perzekuci či vynucený exil letců RAF připomínají).

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci.

Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.