Posts Tagged ‘Hodonín’

Hodonín. Pamětní deska Valtru Komárkovi

Pátek, 28 září, 2018

Kameninovou pamětní desku věnovanou Valtru Komárkovi odhalil 6. října 2017 na budově hodonínského městského úřadu tehdejší předseda české vlády Bohuslav Sobotka za účasti představitelů města. Deska byla pořízena z iniciativy předsednictva české sociální demokracie a o její umístění se vedly politické i občanské spory.

Valtr Komárek (1930–2013) vystudoval Ekonomický institut v Moskvě. Jako ekonomický poradce působil nejen ve vysokých stranických strukturách v Československu ale i na Kubě. Během pražského jara se podílel na přípravě ekonomických reforem v hospodářské radě předsednictva vlády. Od roku 1978 působil v Československé akademii věd, v Ekonomickém ústavu a poté jako ředitel samostatně ustaveného Prognostického ústavu. Angažoval se v Občanském fóru a 10. prosince 1989 se stal prvním místopředsedou tzv. vlády národního porozumění (vládní post zastával do června 1990). V roce 1991 vstoupil do sociální demokracie (za kterou uspěl ve volbách do Federálního shromáždění v roce 1992) a o deset let později se stal jejím čestným předsedou.

Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání.

Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Po roce 1948 bylo v Uherském Hradišti vykonáno pět poprav členů Světlany [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana; Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989, Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], a to 24. října 1950 (Janošík, Lenhard, Mana) a 27. dubna 1951 (Šimara, Zámečník). Další odbojáři ze Světlany byli popraveni v Brně (bratři Daňkové a Jaromír Vrba), členové Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] v Praze na Pankráci (Bakala, Čuba, Pospíšil, Rajnoch, Sacher). Pomník dále připomíná odsouzené k trestu smrti v regionálních politických procesech – ve Vsetíně (Ludvík Fajkus [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]), v Hodoníně (Jaroslav Vetejška [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]), v Kyjově (František Dvořák, viz dále) a v Uherském Hradišti (Tomáš Rumíšek, viz dále).

Odbojová činnost skupiny BOZ-38, kterou v Hodoníně a okolí zformoval bývalý strážmistr protektorátního četnictva a vojenský zběh František Dvořák (1923–1950), se soustřeďovala především na vlastní ozbrojování. Za tímto účelem plánovala (a v několika případech i realizovala) útoky na stanice Sboru národní bezpečnosti. K vrcholnému a spektakulárnímu protirežimnímu vystoupení došlo 19. června 1949 ve vesnici Archlebov, kde Dvořák a další členové skupiny vyhlásili místním rozhlasem „stanné právo“ (akce se zúčastnili v armádních uniformách) a nakrátko zajali místního předsedu KSČ, jemuž strhli stranický odznak a o akci pořídili zápis do stranické legitimace. Brzy poté byla skupina infiltrována Státní bezpečností, mj. Jaroslavem Turečkem, který stejně jako v případě Světlany sehrál úlohu agenta francouzské tajné služby, a údajně také Aloisem Dyčkou [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Při provokační akci (mělo jít o pumovou destrukci muniční továrny na Vsetínsku) byli členové skupiny zatčeni a vyšetřováni v Uherském Hradišti. Soud s 15 obviněnými proběhl v neveřejném procesu 26.–30. června 1950. Státní soud Brno v něm vynesl absolutní trest pro Františka Dvořáka, který byl vykonán 14. října 1950 v Brně.

29. března 1949 byl v obci Javorník zastřelen místní učitel, předseda KSČ a místopředseda místního národního výboru Jan Benada (1910–1949). V souvislosti s vraždou byli mj. vyšetřováni Tomáš Rumíšek (1923–1953) a Josef Švardala (*1908), kteří byli agilním funkcionářem existenčně ohrožováni. Benada měl ovšem spory i s dalšími obyvateli obce. Vykonával funkci národního správce palírny, která byla po únoru 1948 Švardalovi znárodněna, a prosazoval, aby kovárna Tomáše Rumíška byla zabrána pro opravnu traktorů, oběma živnostníkům údajně hrozil, že budou přikázáni do pracovních táborů. Všichni vyšetřovaní byli postupně pro nedostatek důkazů propuštěni. V srpnu 1950 Švardala s manželkou a dvěma syny unesli aerotaxi na lince Piešťany–Karlovy Vary do západního Německa a emigrovali. S cílem dovést vyšetřování do úspěšného konce byl v roce 1951 na stále podezřelého Rumíška nasazen tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Tomu se podařilo z Rumíška vylákat doznání k vraždě a přivést ho na myšlenku utéct za hranice. Rumíšek před fingovaným přechodem, při němž byl v červenci 1952 zatčen, sepsal svou „protistátní činnost“, aby byl „emigrací přijat“. Krajský soud v Uherském Hradišti jej v lednu 1953 odsoudil za velezradu a vraždu k trestu smrti, neboť ji posuzoval jako tzv. politickou vraždu funkcionáře, jenž v obci prosazoval socialistické hospodaření. Po zamítnutí odvolání byl trest vykonán 6. května 1953 v Praze na Pankráci.

Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Úterý, 19 července, 2011

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka.

Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.

V Dolních Bojanovicích se v prostředí skautského Junáka a katolického Orla zformovala po únoru 1948 skupina mladých lidí, kteří jako výraz nesouhlasu s novým režimem prováděli drobné sabotáže místním komunistickým funkcionářům. Situace se změnila s příchodem Jaroslava Vetejšky (1926–1950) z Hodonína, který na jaře 1949 zběhl z vojenské služby a na podzim téhož roku se vrátil na Hodonínsko jako kurýr francouzské tajné služby se zpravodajskými úkoly – členové skupiny jemu a dalším dvěma osobám pomohli v srpnu překročit ilegálně hranice do Rakouska. Pod Vetejškovým velením skupina v prosinci 1949 vyloupila sklad Lidových milicí v hodonínské cihelně, odkud si odnesla zbraně a písemnosti. Obdobné akce skupina plánovala také v případě uhelných dolů v Dubňanech a Československých naftových závodů v Hodoníně. Pak se ale pozornost skupiny upnula k osobě poručíka Státní bezpečnosti Aloise Dyčky (1905–1950), který působil v naftových závodech v rámci speciálního útvaru. Dyčka měl v kraji pověst kolaboranta s Němci, poválečného agilního vykonavatele postihů na základě retribučních dekretů a po únoru 1948 agenta-provokatéra Státní bezpečnosti, jenž přiměl k účasti na protistátní činnosti mnoho lidí, kteří pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Jaroslav Vetejška členům skupiny sdělil, že jeho úkolem je Dyčku unést do zahraničí, což se však s velkou pravděpodobností nezakládalo na pravdě. 4. ledna 1950 Vetejška společně s Antonínem Buškem (1932–1998) sledovali Dyčku k jeho bytu v Hodoníně, kde došlo ke přestřelce – Dyčka byl čtyřmi výstřely usmrcen, Vetejška utrpěl střelnou ránu do čelisti. Následovalo zatýkání, jež postihlo i faráře Jaromíra Pořízka. Zatčení byli převezeni k výslechům do Uherského Hradiště. U soudu farář Pořízek odmítal proti němu vznesená obvinění, což poněkud narušovalo režii celého procesu před tzv. organizovanou veřejností, již tvořili především dělníci z hodonínského naftového závodu. Soud vynesl jen jeden absolutní trest (A. Bušek byl nezletilý), dvě doživotí a další mnohaleté tresty. Jaroslav Vetejška byl popraven 6. září 1950 v Praze na Pankráci. Pavel Hubačka (*1920, odsouzen na 30 let) svědčil v kauze nezákonných vyšetřovacích metod Státní bezpečnosti v 50. letech [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru