Pamětní deska na budově školy, kterou Viktor Popelka navštěvoval, byla odhalena z iniciativy Marie Dočkalové a obce Laškov 8. května 2015 u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války. Desku odhalil Victor Marshall, syn Viktora Popelky, a starosta obce Ladislav Jedlička, žehnání provedl P. Janusz Lomzik.

Viktor Popelka (1918–1971) byl jako amatérský letec v roce 1938 odveden do československého letectva. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde také působil u letectva, a po pádu Francie byl evakuován do Británie. V řadách Britského královského letectva bojoval od roku 1940 až do konce války. V Československu po demobilizaci na jaře 1946 nastoupil k Československým aeroliniím. Po komunistickém převratu se spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF zúčastnil koordinovaného únosu tří civilních letadel na vnitrostátních linkách, která 24. března 1950 startovala z Bratislavy, Brna a Ostravy a přistála na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Viktor Popelka s manželkou cestovali letadlem z Ostravy, které pilotoval Ladislav Světlík [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi], během letu ozbrojení piloti pacifikovali zbytek posádky. V. Popelka pak v letech 1952 až 1957 znovu sloužil v britském letectvu.

Viz též Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi.

Čestný hrob generálporučíka Karla Palečka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012.

Karel Paleček (1896–1962), legionář, působil od 30. let v ústřední zpravodajské službě československé armády. Se skupinou zpravodajců odletěl v předvečer německé okupace do Londýna, kde později jako velitel jedné ze zpravodajských skupin organizoval výcvik a nasazení parašutistů. Po válce působil v hlavním štábu armády, pro niž měl vybudovat výsadkové vojsko. 19. listopadu 1949 byl generál Paleček zatčen a obviněn ze spolčení za účelem zvratu politických poměrů, jehož se měl dopustit zejména v době, kdy velel tzv. likvidační skupině – ta formálně v říjnu 1945 uzavřela činnost výsadkových skupin za války. Spolu s dalšími zatčenými byl vyslýchán v tzv. domečku a odsouzen Státním soudem v neveřejném procesu 14. a 15. prosince 1950 na devět let. Byl vězněn v Plzni na Borech a v Leopoldově, odkud byl v květnu 1952 propuštěn na základě osvobozovacího rozsudku Nejvyššího soudu v rámci odvolacího řízení. (Nejvyšší soud tím demonstroval nezákonné praktiky vedení obranného zpravodajství a některých vyšetřovatelů, kteří mezitím byli sami zatčeni.) Karel Paleček zemřel 12. března 1962 a původně byl pohřben v Praze. V roce 1992 byl povýšen na generálporučíka in memoriam.

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař a řezbář Jan Zemánek, byla odhalena z iniciativy Klubu rodáků a přátel města Nový Jičín na budově fary 7. září 2018. Za účasti zástupců města, římskokatolické farnosti a veřejnosti ji posvětil P. Alois Peroutka.

Nový Jičín byl prvním kněžským působištěm Msgre Jana Šrámka (1870–1956), kněze a politika, jenž byl od března 1948 až do konce života držen komunistickým režimem v internaci [viz Grygov. Pomník Janu Šrámkovi].

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě.

Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.

Viz též Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi.

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici.

Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Zdeněk Bechyně (1905–1974 ) byl v letech 1945–1948 členem krajského vedení sociální demokracie v Karlových Varech a náhradníkem ústředního výkonného výboru; odpůrce Fierlingerovy prokomunistické politiky. V březnu 1949 byl poprvé zatčen a v září téhož roku propuštěn. Znovu zatčen byl v červnu 1950 a v roce 1951 odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům vězení; propuštěn byl až v červnu 1964. V době pražského jara 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 byl zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi činnost přípravného výboru ukončil. Na jaře 1969 se v Londýně setkal s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD. Do své smrti žil v ústraní v Mariánských Lázních.

František Čoupek (1893–1972) začal po roce 1920 působit v sociálně demokratické straně a jejích odborech, posléze byl zvolen členem krajského stranického vedení v Brně. Za německé okupace byl vězněn. Po válce až do roku 1948 byl předsedou brněnského krajského výkonného výboru a současně členem ústředního výkonného výboru strany; byl odpůrcem Fierlingerovy linie. V době únorové krize 1948 byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V roce 1953 byl zatčen a v procesu s brněnskými sociálními demokraty v dubnu 1955 jako hlava protistátní skupiny odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v prosinci 1963. Na jaře 1968 se zapojil do úsilí o obnovu Čs. sociální demokracie a byl zvolen do pětičlenného přípravného výboru strany. Po srpnové sovětské invazi 1968 odešel do ústraní.

Přemysl Janýr (1926–1998) byl od roku 1945 členem sociální demokracie a 1945–1948 předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise mládeže ČSSD. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení, v roce 1955 byl podmíněně propuštěn. V roce 1965 byl rehabilitován a poté působil jako novinář. Na jaře a v létě 1968 patřil k protagonistům úsilí o obnovu sociální demokracie, stal se členem přípravného výboru a účastnil se všech jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Pracoval jako funkcionář exilové ČSSD, ve Vídni vydával občasník Korespondence, podporoval československý disent, publikoval v exilovém tisku. Koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení ČSSD a jejího tisku.

Josef Munzar (1904–1971) byl od roku 1926 členem a funkcionářem sociálně demokratické strany a jejích odborů. Po únorovém převratu 1948 byl zbaven funkcí a propuštěn ze zaměstnání. Na přelomu 40. a 50. let udržoval styky se sociálně demokratickou opozicí proti komunistickému režimu, rozšiřoval protistátní letáky a údajně navázal spojení s exilovou ČSSD. V lednu 1954 byl zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen ve velkém procesu s „pravicovými“ sociálními demokraty k sedmnácti letům vězení; v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se aktivně podílel na pokusu o obnovení činnosti sociální demokracie a stal se jedním z pěti členů jejího ústředního přípravného výboru.

Zdeněk Peška (1900–1970) působil jako profesor ústavního práva na Právnické fakultě UK v Praze a předseda Sdružení sociálně demokratických právníků. Během druhé světové války byl vězněn. Po únorovém převratu 1948 se podílel na protikomunistické rezistenci. V roce 1949 byl zatčen a následující rok v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k 25 letům vězení [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se účastnil diskuzí někdejších funkcionářů sociální demokracie o možnosti obnovy strany, k níž se stavěl dosti skepticky, a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu.

Josef Veverka (1903–1971) byl od roku 1920 členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, posléze redaktorem jejího tisku. Během protektorátu byl dvakrát vězněn. Po únoru 1948 byl zbaven všech funkcí, propuštěn z redakce Stráže severu a vyloučen z ČSSD. V září 1949 byl nejprve internován v pracovním táboře, poté zatčen a v červnu 1950 v procesu se sociálními demokraty odsouzen ke dvanácti letům vězení, v listopadu 1954 v novém procesu na doživotí (trest později změněn na dvacet jedna let vězení). Propuštěn byl až v lednu 1964 po intervenci britské Labour Party. V době pražského jara 1968 se stal členem přípravného výboru pro obnovení činnosti ČSSD a předsedou liberecké odbočky sdružení K 231.

Pomník k uctění studentských demonstrací v roce 1939 a 1989 byl odhalen 16. listopadu ve výročním roce 1999. Betonový monolit, který se nachází vedle budovy Univerzitní knihovny, nese z jedné strany nápis s názvem univerzity a z druhé její znak a text připomínaných událostí. Autorem pomníku je pardubický výtvarník Josef Procházka, bronzové písmo zhotovil a osadil výtvarník a umělecký kovář Josef Brychnáč. Pamětní místo vzniklo z iniciativy tehdejšího rektora Univerzity Pardubice Oldřicha Pytely jako součást dostavby společného objektu univerzitní knihovny a auly a označení univerzitního areálu.

Dne 28. října 1939 se v okupované Praze konala demonstrace k výročí vzniku Československa, při níž byl smrtelně postřelen student Jan Opletal (1915–1939), a veřejný průvod doprovázející jeho ostatky 15. listopadu vyústil v nové a ještě silnější protesty. 17. listopadu 1939 nacistická okupační správa v reakci na předchozí dění uzavřela všechny české vysoké školy, devět studentských vůdců bylo zatčeno a popraveno, 1 200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Na památku těchto událostí byl 17. listopad v roce 1942 v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.

Tento den se oficiálně připomínal i v komunistickém Československu. V roce 1989, u příležitosti 50. výročí, připravili pražští zástupci studentských kruhů pochod k uctění památky Jana Opletala. Oficiální studentská manifestace, která přilákala mnoho dalších účastníků, začala na pražském Albertově [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] a postupně získala jasný protirežimní charakter. Na Národní třídě byla zastavena pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a účastníci surově zbiti [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989]. Brutalita zákroku vedla k celospolečenskému odporu, stávkovému hnutí a založení Občanského fóra. K pražským vysokoškolským studentům, stávkujícím od pondělního rána 20. listopadu, se ještě tentýž den odpoledne přidali pardubičtí vysokoškoláci. Následující den vstoupili do stávky i studenti pardubického gymnázia. Převážně studenti byli rovněž iniciátory demonstrací, které se v Pardubicích konaly v průběhu celého následujícího týdne před Východočeským divadlem.

Pamětní deska z černé švédské žuly s gravírovaným portrétem Rudolfa Lukaštíka byla odhalena na budově přerovské sokolovny 25. listopadu 2000 z iniciativy Dagmar Lukaštíkové a místní sokolské obce. Finančně na ni přispěla Severomoravská energetika, a.s., vyrobila ji kamenická firma Jaroslava Pavelky podle jeho návrhu. Slavnostního odhalení se zúčastnila rodina, starosta Přerova Jindřich Valouch, sokolové, projev přednesla bývalá náčelnice sokolské župy Ludmila Chytilová.

Rudolf Lukaštík (1894–1979) se narodil v Beňově [viz Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi]. Jako aktivní člen sokolského hnutí byl v roce 1939 zvolen starostou Sokolské župy Středomoravské. Za války působil v exilové vládě v Londýně jako sekční šéf ministerstva vnitra a jako představitel zahraniční sokolské župy. Inicioval vznik sokolské jednotky u 310. bombardovací perutě RAF a u pozemního vojska v Africe. Po návratu do vlasti v roce 1945 se stal opět voleným starostou sokolské župy na střední Moravě, v této funkci se podílel na organizaci vystoupení členů župy na XI. všesokolském sletu v Praze v červnu 1948. V prosinci 1948 byl okresním akčním výborem Národní fronty zbaven funkce i členství v Sokole. 16. května 1949 byl zatčen Státní bezpečností a převezen do olomoucké vyšetřovací vazby. Ačkoli jej nejdříve okresní soud (listopad 1949) a poté i krajský soud (1950) zprostil obvinění (šlo o neoznámení trestného činu), byl stále držen ve vězení. Krátce po propuštění byl v červenci 1950 trestní komisí Krajského národního výboru v Olomouci přikázán na dva roky do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně (v únoru 1951) propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1954, obviněn z průmyslové špionáže a velezrady a souzen v procesu s bývalými brněnskými funkcionáři a členy sociální demokracie. Ústřední postavou procesu konaného 20.–23. července 1955 před krajským soudem měl být pravděpodobně generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, který ve prospěch R. Lukaštíka svědčil v jeho prvních dvou procesech a který v březnu 1954 zemřel na infarkt. Rudolf Lukaštík, odsouzený na deset let, si trest odpykával ve věznicích Valdice a Leopoldov. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Během pražského jara se podílel na dočasné obnově Sokola v Přerově. Zemřel 21. ledna 1979.

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku.

Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty obviněnými z velezrady a špionáže byla odhalena v říjnu 2008 v nově pojmenované ulici v Praze-Hloubětíně za účasti rodiny a přátel.

Bohumil Modrý (1916–1963) byl spolu s dalšími jedenácti členy hokejové reprezentace v březnu 1950 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu („protistátní skupina Modrý a spol.“) v říjnu 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty]. B. Modrý byl postaven do čela údajné protistátní skupiny, obviněn z podněcování k emigraci a poškozování zájmů republiky a odsouzen k 15 letům za velezradu a špionáž. Trest si odpykával ve věznici Bory a po potvrzení výše trestu Nejvyšším soudem v prosinci 1950 pracoval pět let v uranových dolech. Bohumil Modrý zemřel na následky věznění v 47 letech v roce 1963.