Posts Tagged ‘Nestával Josef’

Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Úterý, 4 prosince, 2018

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002.

Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 legálně do exilu. JUDr. Vojtěch Jandečka byl v souvislosti s organizací ilegálních struktur Československé strany lidové a pro styky s jejími představiteli v emigraci zatčen již v lednu 1949 a 1. července státním soudem odsouzen za velezradu na dvacet let. Ve výkonu trestu odmítl vypovídat k Miladě Horákové, zatčené na konci září 1949. Byl propuštěn v rámci květnové amnestie 1960, avšak již v červnu 1961 byl znovu zatčen a obviněn, že ještě během věznění a po propuštění pokračoval v trestné činnosti. Ačkoli Vojtěch Jandečka veškerá obvinění během vyšetřování i před soudem odmítl, byl v hlavním procesu s „ilegální křesťanskodemokratickou stranou“ (celkem se jednalo o osm procesů s třemi desítkami osob) odsouzen na čtyři roky a následně i k výkonu zbytku předešlého trestu. (K procesům s KDS viz též Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi.) Z vězení byl ze zdravotních důvodů propuštěn v roce 1965. V roce 1969 byl v první soudní instanci rehabilitován, ale rozsudek byl zrušen a vrácen k novému projednání. Zemřel 28. července 1973.

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim násilně zlikvidoval kláštery a mužské řeholní řády v tzv. akci K, jejich příslušníky internoval v trestaneckých táborech a řadu čelných představitelů řádů odsoudil v politických procesech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Tento osud postihl také řádový dům salesiánů ve Vinoři. Metoděj Hasilík (1913–1991), Augustin Holík (1919–1996) a František Mikulík (1913–2002) byli internováni v klášteře v Želivě a zbaveni státního souhlasu k výkonu kněžské služby.

Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Středa, 13 července, 2011

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935.

JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Proces s Miladou Horákovou, resp. s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, je označován za největší politický proces v komunistickém Československu a navazovaly na něj desítky dalších následných procesů po celé republice. Soudní líčení, doprovázené masivní propagandistickou kampaní, se konalo 31. května až 8. června 1950 v Praze a bylo v něm z trestných činů velezrady a vyzvědačství obžalováno 13 osob: osm bývalých národněsocialistických funkcionářů (poslankyně Milada Horáková, Františka Zemínová a Antonie Kleinerová, dále František Přeučil, Josef Nestával, Jiří Hejda, Oldřich Pecl a Jan Buchal), představitelé sociální demokracie (Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr) a strany lidové (Bedřich Hostička, Jiří Křížek) a z komunistické strany vyloučený „trockista“, intelektuál Záviš Kalandra. Obžaloba byla vystavěna na vykonstruované existenci tzv. odbojového Direktoria (odvíjející se od Státní bezpečností zachycené schůzky ve Vinoři), které ve spojení se „zrádnou emigrací“ připravovalo nový politický převrat a kalkulovalo s novým válečným konfliktem. Státním soudem byli k smrti odsouzeni Milada Horáková, Jan Buchal [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí], Oldřich Pecl [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi] a Záviš Kalandra [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi]. Antonie Kleinerová, Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi], František Přeučil a Jiří Hejda [viz Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi] byli odsouzeni na doživotí. Zbylé tresty se pohybovaly v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře. Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci.

Těla popravených byla zpopelněna ve strašnickém krematoriu a urny byly uloženy v místním depozitáři [viz Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové], odkud byly v říjnu 1953 převezeny (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do tzv. společného pohřebiště na motolském hřbitově [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů], zatímco další osud ostatků Milady Horákové a Záviše Kalandry zůstává neznámý [viz též Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů]. K plné rehabilitaci všech odsouzených došlo až po listopadu 1989, kdy bylo možné otevřít i otázku soudního stíhání osob, které se na justičních nezákonnostech procesu podílely. V roce 2008 byla Senátem vrchního soudu v Praze odsouzena jediná žijící osoba, tzv. dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Společenská rehabilitace Milady Horákové byla dovršena v roce 2000 uzákoněním Dne památky obětí komunistického režimu, jenž spadá na den její justiční vraždy. Milada Horáková je vnímána jako symbol komunistické represe [viz též Česká Lípa. Pomník Miladě Horákové; Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové; Plzeň. Busta Milady Horákové; Praha 1. Busta Milady Horákové; Teplice. Pomník Miladě Horákové aj.].