Posts Tagged ‘Praha-Vinohrady’

Svídnice. Pamětní deska Marii Elišce Pretschnerové

Pondělí, 24 září, 2018

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru.

Marie Eliška Pretschnerová (1911–1993), členka Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF), složila řeholní sliby v roce 1932. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1949, kdy bylo zestátněno. V rámci internace a tzv. centralizace ženských řeholí v roce 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] školské sestry nuceně pobývaly v Krnově, poté působily v nemocnicích, ústavech, především v ústavu pro mentálně postižené děti a mládež ve Slatiňanech. Sestra Pretschnerová byla v roce 1954 zvolena představenou kongregace. V letech 1969 až 1983 pobývala v Římě, kde byla v roce 1970 zvolena generální představenou celé kongregace. Po návratu do Československa se zapojila do práce ve prospěch řeholních společností. Zemřela v květnu 1993 v Charitním domově v Hoješíně a je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech.

Praha 10. Hrob Václava Havla

Pondělí, 24 září, 2018

Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově, kam byly ostatky Václava Havla uloženy během neveřejného obřadu 4. ledna 2012, se stala pamětním místem, kde si veřejnost i zahraniční státní delegace připomínají jeho osobnost.

Václav Havel (5. říjen 1936 – 18. prosinec 2011) se v 60. letech, kdy působil v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi], a v době pražského jara zapojil do společenskopolitických aktivit spisovatelské obce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Liberci, kde pro krajské studio Československé televize psal politické komentáře [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. V roce 1969 se podílel na formulaci prohlášení Deset bodů a spolu s dalšími intelektuály je podepsal a o tři roky později s dalšími 35 spisovateli podepsal petici za amnestii pro politické vězně. V roce 1975 [viz též Praha 9. Pamětní deska premiéře hry Václava Havla Žebrácká opera] napsal dopis Gustávu Husákovi, jenž se spolu se Zprávou o třetím českém hudebním obrození Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] ze stejného roku řadí mezi stěžejní texty předznamenávající vznik občanské opozice proti normalizačnímu režimu.

Václav Havel se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77 [viz Praha 6. Pomník Chartě 77] a o rok později spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za protirežimní aktivity byl dvakrát vězněn, poprvé v letech 1979–1983 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka; Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi], podruhé v roce 1989, kdy byl již vnímán jako neoficiální vůdce opozičního hnutí a kdy jeho zatčení vyvolalo silnou vlnu protestů ve světě i v Československu, včetně nominace na Nobelovu cenu míru.

V listopadu 1989 stál v čele Občanského fóra a vedl vyjednávání s představiteli režimu o nenásilném převzetí moci. 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem republiky. Prezidentskou funkci vykonával v letech 1989–1992 a po rozdělení federace znovu v letech 1993–1998 a 1998–2003.

Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na své chalupě v Hrádečku u Trutnova. 20. a 21. prosince 2011 byla rakev s jeho ostatky vystavena v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce], odkud vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb [viz též Praha 1. Srdce pro Václava Havla; Litomyšl. Srdce pro Václava Havla].

Viz též Chotíkov. Socha Václava Havla; Karlovy Vary. Busta Václava HavlaLetovice. Busta Václava HavlaLitoměřice. Busta Václava HavlaPlzeň. Busta Václava Havla; Praha 1. Busta Václava Havla; Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi II. aj.

Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Pondělí, 10 října, 2016

Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna.

Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).

Vyšetřování vraždy Augustina Schramma [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného] i procesy, ke kterým v její souvislosti došlo, byly z velké části zmanipulované a Chocova původní výpověď ji umožnila přímo spojit s emigrací. Celkem bylo v hlavním a čtyřech následných procesech odsouzeno přes 80 osob. Proces s Chocem a dalšími 14 obžalovanými (z toho devět v nepřítomnosti) vedl nově ustavený Státní soud. Hlavní líčení v soudní budově na Pankráci probíhalo od 3. do 25. listopadu 1948. K nejvyššímu trestu bylo kromě Choce a Šádka odsouzeno v nepřítomnosti i šest činitelů tzv. Českého komitétu v exilu. Josef Vávra-Stařík byl na podzim 1949 unesen z Vídně do Československa, dlouhodobě vyšetřován, a ačkoli nikdy podíl na vraždě Schramma nepřiznal, byl 27. srpna 1953 popraven.

Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi

Středa, 28 října, 2015

Pamětní desku jedné ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi] odhalil 21. srpna 2015 na fasádě hotelu Beránek iniciátor projektu Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec. Součástí desky je betonový plastický reliéf dlažby, který chybějící kostkou symbolizuje zmařený lidský život.

Bohumil Siřínek (1955–1969), čtrnáctiletý žák základní školy v Mladoticích u Písku byl na pražském Tylově náměstí 21. srpna 1969 kolem deváté hodiny večer postřelen do břicha neznámým pachatelem z řad Lidových milicí. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, která se snažila prorazit improvizované barikády obrněnými transportéry. V prostoru nasazení příslušníci Lidových milicí opakovaně stříleli ostrými náboji, což mělo za následek několik raněných. Postřelený Bohumil Siřínek byl z Tylova náměstí přenesen do nemocnice v Londýnské ulici, kde 24. srpna zemřel. K nalezení a potrestání pachatelů nedošlo ani při obnoveném vyšetřování v 90. letech.

 

Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi

Čtvrtek, 26 září, 2013

Pamětní deska P. Janu Nepomuku Štikarovi byla odhalena 24. června 2013 na portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže. Za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů ji požehnal P. Josef Čermák.

Jan Nepomuk Štikar (1891–1960) složil řeholní sliby františkánů v roce 1913 a o rok později byl vysvěcen na kněze. Od roku 1929 působil jako farář u Panny Marie Sněžné v Praze (1929–1950) a angažoval se i v organizování duchovní hudby. Po záboru klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] strávil několik měsíců v tzv. centralizovaných klášterech v Oseku a v Bohosudově. Po propuštění musel opustit Prahu a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960. V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 a je pohřben v Praze na Vinohradech.

Praha 10. Památník sokolům

Středa, 13 července, 2011

Mramorový pomník je symbolickou připomínkou účasti členů České obce sokolské ve třech odbojích. Na horizontálním břevnu je umístěn zlacený nápis a pod ním stylizované písmeno S. Pomník se nachází při hlavním vstupu na hřbitov u krematoria Strašnice.

Sokolské hnutí ve své tradiční podobě bylo po únoru 1948 až do formálního zrušení Československé obce sokolské v roce 1952 komunistickým režimem potlačováno. Řada jejích členů odešla do exilu či byla perzekvována [viz Praha 1. Pomník sokolům].

Praha 10. Památník československým skautům a skautkám

Středa, 13 července, 2011

Pomník je věnován památce československých skautů a skautek, kteří padli na bojištích obou světových válek nebo se stali oběťmi nacistické či komunistické zvůle. Autorem je malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Pechar. Slavnostní odhalení pomníku před strašnickým krematoriem se konalo 10. května 2003.

Skautské hnutí se v pozdějším Československu zásluhou A. B. Svojsíka rozšířilo pod názvem Junák (založen 1914). Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Odmítání skautingu komunistickým režimem bylo vedeno argumenty, že je třídně buržoazní, záměrně vyzdvihuje anglosaskou kulturu a obecně představuje „agenturu imperialismu v dětském hnutí“. I po oficiálním zrušení mnohé skautské oddíly pracovaly ilegálně za velmi složitých podmínek, často s velkým rizikem perzekuce vůdců i jednotlivých členů. Celá řada skautů a skautek podílejících se na různorodé protirežimní činnosti (rozšiřování tiskovin, pomoc politicky perzekvovaným osobám, např. při odchodu za hranice, apod.) se stala obětí politických procesů, mnozí členové hnutí byli odsouzeni k vysokým trestům a v některých případech umučeni nebo popraveni. Činnost hnutí byla skryta pod aktivitami jiných, příbuzných organizací (např. Klubu českých turistů) a svobodné české skautské hnutí významně působilo i v exilu.

Viz též Břeclav. Památník obětem komunistického režimu; Brno-střed. Pamětní deska Velenu Fanderlikovi; Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989; Jáchymov. Kříž a mohyla; Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů; Lysá hora. Mohyla Ivančena; Plzeň. Pamětní deska obětem z řad Junáka; Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 5. Pamětní deska obnovenému skautskému středisku; Praha 9. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Skuteč. Památník obětem nesvobody; Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera; Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi; Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody.

Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska Miladě Horákové na společném pohřebišti v urnovém háji strašnického krematoria byla odhalena Konfederací politických vězňů na počátku 90. let. Pietní místo se dnes nepoužívá, političtí vězni se k uctění památky Milady Horákové scházejí u jejího později vybudovaného symbolického hrobu na vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Její ostatky byly zpopelněny ve zdejším krematoriu a urna v říjnu 1953 převezena (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. Další osud ostatků Milady Horákové zůstává neznámý. Pamětní deska vznikla na základě tradované informace, že tehdejší ředitel krematoria František Suchý dal urnu tajně uložit ve Strašnicích. František Suchý, který za nacistické okupace tajně pořizoval dokumentaci popravených politických vězňů, byl zatčen v květnu 1952 v souvislosti s protirežimní činností syna Františka (1927–2018) a celá rodina byla 18. listopadu 1952 odsouzena.

Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968

Úterý, 12 července, 2011

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec.

Ovládnout nebo alespoň umlčet československá masová média, především rozhlas a televizi, v okamžiku, kdy začne obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, patřilo k nejdůležitějším bodům scénáře srpnové intervence. Ani jedno se ovšem nepodařilo. Stejně jako jiné části intervenčního plánu politických opatření zcela selhal i pokus znemožnit vysílání jakýchkoli protiokupačních stanovisek a informací. Když asi v 1.30 21. srpna začal Československý rozhlas vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které (sedmi hlasy proti čtyřem) intervenci jednoznačně odmítlo, bylo sice na rozkaz ředitele Ústřední správy spojů a komunikací Karla Hofmanna (který patřil ke spiklencům a na přípravě intervence se podílel) vysílání přerušeno. Opomenutím nebylo ale přerušeno vysílání rozhlasu po drátě a klíčová informace o stanovisku vedení KSČ se tedy dostala do éteru. Snaha vydávat invazi za operaci, která je podnikána na žádost ústavních a stranických orgánů Československa, byla tedy hned od počátku demaskována jako naprostá lež. Od 4.30 potom technici znovu spustili vysílání a rozhlas vysílal na všech normálních frekvencích. V dramatických ranních hodinách potom rozhlas informoval domácí i světovou veřejnost o odmítnutí intervence všemi relevantními ústavními orgány i celou československou veřejností. Vlastně v přímém přenosu referovali redaktoři i o postupu okupačních vojsk k budově rozhlasu a o srážkách před budovou. Kulisu vysílání tvořil hluk střelby z okolí budovy. Kolem deváté hodiny se sovětští vojáci dostali do budovy rozhlasu. Slova redaktorů na rozloučenou a státní hymna vysílaná na pozadí střelby a výbuchů byly jedním z emocionálně nejvypjatějších momentů prvního dne intervence. Ve skutečnosti ale vysílání pokračovalo i po obsazení budovy. Sovětští vojáci se po nějakou dobu nedokázali v labyrintu rozsáhlé budovy orientovat a nebyli schopni identifikovat klíčová pracoviště a (stejně jako němečtí vojáci během pražského povstání v květnu 1945) vysílání zastavit. A především se postupně dařilo zprovoznit improvizovaná náhradní stanoviště [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968]. K vysílání z pražského studia se od rána připojovala další studia z mnoha míst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přes snahu okupantů a kolaborantů svobodné protiintervenční rozhlasové vysílání z řady improvizovaných studií (často za pomoci techniky, kterou poskytla armáda) pokračovalo po celý týden. Až do návratu československé delegace a Dubčekem v čele ze SSSR, kdy jejich působení začalo být regulováno a „normalizováno“ [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. Vedoucí českoslovenští politici se podpisem Moskevského protokolu zavázali pacifikovat protiintervenční odpor veřejnosti včetně médií (nebo spíš médií v prvé řadě). Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 byla svobodná média a především rozhlas nejen klíčovým komponentem odporu proti intervenci, ale v situaci okupované země, kdy působení legálních politických institucí bylo velmi omezené, i organizátorem veřejného života a svérázným, ale účinným politickým aktérem. Nešlo při tom jen o odpor proti intervenci, ale i o zajišťování všestranné informovanosti a také o snahu zabránit opakovaným varováním a působením především na mladé lidi rozsáhlému krveprolití. Rozhodný, odpovědný a střízlivý způsob, jakým se rozhlas obracel na veřejnost, také vnášel do chaotické situace určitý řád a dokonce i jistou naději. Je velmi pravděpodobné, že bez tohoto faktoru by zoufalý, živelný a izolovaný odpor skupin obyvatelstva mohl nabýt podob, jež by si vyžádaly mnohem více obětí. I z tohoto pohledu neoficiální heslo srpnového vysílání, apel „Jsme s vámi, buďte s námi“, jímž se rozhlasoví redaktoři obraceli k veřejnosti, přesně vystihuje roli a význam působení Československého rozhlasu v pohnutém prvním týdnu okupace.

Viz též Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968.

Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968

Úterý, 12 července, 2011

20. srpna 1993 byly u vchodu do budovy Českého rozhlasu z iniciativy jeho tehdejšího ředitele odhaleny dvě bronzové desky připomínající události z 21. srpna 1968: vysílání Československého rozhlasu při invazi a oběti z řad československých občanů, kteří budovu před okupačními vojáky bránili. Místo se stalo ústřední připomínkou obětí srpnové intervence obecně, 21. srpna se zde pravidelně konají vzpomínkové obřady za účasti ústavních činitelů státu a zástupců různých společenských organizací. V roce 2018 byla původní deska sňata a nahrazena novou, doplněnou o dvě jména.

V okolí budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě došlo v první den intervence k nejintenzivnějším srážkám mezi československými občany a sovětskými vojáky. Lidé se snažili bránit sovětským vojákům v přístupu k budově rozhlasu, stavěli barikády, pokoušeli se zapalovat sovětské tanky či jiná vojenská vozidla. I poté, co se sovětským vojákům podařilo budovu rozhlasu obsadit, se vždy znovu shromažďovali na Vinohradské a v přilehlých ulicích. Srážky probíhaly od rána prakticky po celý den. Sovětští vojáci opakovaně stříleli do vzduchu i do lidí, najížděli tanky a obrněnými transportéry do davu, dobývali se – někdy i pomocí střelby – do bytů v okolních domech. Od hořících sovětských vozidel vzplály na Vinohradské dva domy. Okolí budovy rozhlasu je místem, kde zahynulo (popřípadě bylo zraněno a na následky zemřelo později) nejvíc československých občanů. Mířenými i zbloudilými střelami bylo smrtelně zasaženo, pásy tanků rozdrceno, uhořelo či zemřelo následkem výbuchu munice celkem šestnáct lidí. (Jindřich Krahulec, uvedený na původní i nové desce, byl ve skutečnosti zastřelen na Karlově náměstí.) Desítky dalších utrpěly různě vážná zranění.

Viz též Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru