Posts Tagged ‘Uherské Hradiště’

Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům

Čtvrtek, 22 července, 2021

Bronzovou pamětní desku odhalili její autor, akademický sochař Zdeněk Tománek, a politická vězeňkyně dr. Vlasta Černá. Slavnostní akt se uskutečnil 4. října 2019 v rámci oslav 80. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která dnes v budově tzv. Franklovky sídlí.

Krajská velitelství Státní bezpečnosti vznikla na základě nového krajského územního členění od 1. 1. 1949. Velitelství pro gottwaldovský (dnes zlínský) kraj dočasně sídlilo v Uherském Hradišti, kde také výjimkou ze zákona nadále působil krajský soud s věznicí. Krajské velitelství StB se reorganizovalo ze zdejší oblastní úřadovny StB (1945–1948). Po jeho přemístění do Gottwaldova v roce 1952 zůstalo v Uherském Hradišti oddělení StB pro vyšetřování protistátních trestních činů s příslušným vězeňským strážným oddílem, které sídlilo v justičním paláci. V budově se odehrávalo nezákonné trýznění, jímž je uherskohradišťská Státní bezpečnost neblaze proslulá, používáním tzv. elektrických bot [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Ořechov. Pomník Jaroslavu Němcovi

Čtvrtek, 4 července, 2019

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu.

Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu

Sobota, 22 září, 2018

Bronzová pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Otmar Oliva, byla odhalena na budově základní školy 28. října 2017 zástupci Zlínského kraje, Klubu výsadkových veteránů, Konfederace politických vězňů a posvětil ji kaplan Generálního štábu Armády ČR Jaroslav Kníchal. Je věnována hrdinovi protinacistického a protikomunistického odboje Františku Bogatajovi a všem bojovníkům proti nacismu a komunismu.

František Bogataj (1913–1999) se jako voják z povolání zapojil do protinacistického odboje. Po odchodu do exilu a absolvování výcviku pro plnění zvláštních úkolů v Anglii byl v dubnu 1944 vysazen v rámci operace Carbon na území protektorátu. Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou. Po únoru 1948 byl vyřazen z činné služby, v září z armády propuštěn, v říjnu odešel opět do exilu, kde navázal spojení s generálem Františkem Moravcem. Svou ilegální zpravodajskou síť založil – stejně jako za protektorátu – na Uherskohradišťsku, prostřednictvím svého bratra Josefa Bogataje (1905–1970), k němuž vysílal kurýry. Působení kurýrů (Štěpána Gavendy a Miloše Zemánka [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) bylo nakonec odhaleno a po jejich zatčení v srpnu 1949 následovala vlna zatýkání i jejich spolupracovníků. Soudní proces se dvěma skupinami obviněných, který po mnoha měsících vyšetřovací vazby začal 2. března 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil Josefa Bogataje na doživotí. Podmínečně byl propuštěn v roce 1963. Jeho bratr František žil až do ukončení činnosti zpravodajských skupin v Mnichově a na konci 50. let odjel do Spojených států amerických. V roce 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika a o rok později byl povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel v St. Germain (Wisconsin) v roce 1999.

Viz též Uherský Ostroh. Pamětní deska Františku Bogatajovi.

Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi

Pátek, 28 října, 2016

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981.

19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Neděle, 4 října, 2015

Autorem pamětního místa je sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří jej bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy spolu s pamětní deskou slavnostně odhalil starosta města Jan Hradil 26. září 2012.

Jan Haluza (1914–2011) se narodil ve Šternově (dnes Újezd u Brna), za války pracoval v baťovské exportní společnosti a v Atletickém klubu Baťa Zlín trénoval učně Baťovy školy práce, včetně Emila Zátopka. Po válce se podílel na obnově katolické tělocvičné organizace Orel a vstoupil do Československé strany lidové a stal se i členem jejího ústředního výboru. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportáž letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování ilegální organizace, která měla plánovat násilný zvrat režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář ČSL z Uherského Hradiště Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti, kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl v roce 1954 propuštěn. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví a trvale se se svou ženou Věrou usadil v Pozlovicích [viz Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým]. V roce 1968 se Jan Haluza jako předseda zlínské pobočky K 231 aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů a činný byl také v Konfederaci politických vězňů po roce 1989.

Praha 4. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti.

V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

 

 

Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Pátek, 15 března, 2013

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010.

Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.

 

Návojná. Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Sobota, 19 ledna, 2013

Tři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. Vytvořil ho a na návrší asi kilometr nad obcí instaloval restaurátor a malíř Petr Káňa (*1959 v Návojné) za podpory farnosti Nedašov, obce Návojná a dalších donátorů.

Kříž je věnován památce události z 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova bránili příslušníkům Státní bezpečnosti v zatčení jejich kněze Františka Půčka. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se do obce sjely jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově vyslýcháni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. V následném procesu 25.–27. května 1949 v Uherském Hradišti bylo odsouzeno patnáct obžalovaných.

František Půček (18951968) se narodil v obci Hýsly u Kyjova. Po vysvěcení na kněze v roce 1918 působil jako kaplan na mnoha místech Moravy a Slovenska. V roce 1934 byl ustanoven duchovním správcem farnosti Nedašov. Během svého pětadvacetiletého působení v místě založil tělovýchovnou jednotu Orel, dechovou kapelu, inicioval postavení kaple v Nedašově Lhotě. Oblíbený, činorodý kněz v kázáních otevřeně komentoval poúnorovou politickou situaci a po přečtení pastýřského listu československých biskupů byl vyšetřován Státní policií. V souvislosti s událostmi z 21. ledna 1949 byl pater Půček odsouzen na dva roky, které odpykával v jáchymovských uranových dolech. Ač před jeho propuštěním z vězení 17. ledna 1951 StB rozhodla o zákazu pobytu v Nedašově, do farnosti se vrátil již téhož roku a působil zde až do roku 1959, kdy se rozhodl odejít do penze. Dožil v charitním domově v Lukově, kde 21. září 1968 zemřel. Pochován byl na hřbitově v Nedašově.

Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana.

Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“

O absolutních trestech se rozhodovalo v tzv. bezpečnostních pětkách; v rozhodování o výši trestu pro jednotlivé členy Světlany nelze hledat jasnou logiku, v každém případě však za přitěžující okolnost byly považovány ozbrojený odpor při zatýkání, významnost postavení v odbojové organizaci, třídní původ, chování při soudním přelíčení (nevypovídání podle vyšetřovacích protokolů, neprojevení lítosti). Přitěžující okolností se paradoxně mohla stát i spolupráce se Státní bezpečností (případ Karla Zámečníka [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]). Ačkoli Světlana disponovala množstvím zbraní, používala je téměř výhradně v případech individuální obrany při zatýkání. Výjimku v tomto ohledu tvoří tzv. Šimarova skupina (označovaná také jako Světlana-Jeseník), která se rozhodla po odchodu do ilegality v souvislosti se zatýkací akcí v březnu 1949 vykonávat „partyzánskou spravedlnost“ na agilních komunistech. Strážmistr SNB Bohumil Hýl, kterého při pokusu o zatčení zastřelil Jaromír Vrba, se stal jedinou obětí na straně režimu. Použití zbraně při zatýkání přispělo v mnoha případech k vynesení absolutního trestu (týkalo se i bratrů Daňků či Karla Zámečníka).

Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín.

Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Štěpán Gavenda (1920–1954) se stal jedním z nejúspěšnějších kurýrů, za hranice odešel již v dubnu 1948 poté, co byl vyšetřován ohledně napomáhání neodsunutým Němcům při přechodu hranic . Od podzimu 1948, kdy již absolvoval několik převaděčských akcí, se stal kurýrem pracujícím pro americkou zpravodajskou službu, resp. pro zpravodajskou exilovou službu mjr. Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Spolu s Milošem Zemánkem (*1924) vytvořili v Československu síť spolupracovníků a převedli přes šedesát uprchlíků. Po zatčení 1. srpna 1949 byli v červnu 1950 odsouzeni Státním soudem na doživotí. V lednu 1952 Gavenda spolu s dalšími pěti vězni (jedním z nich byl Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi]) uprchl z věznice v Leopoldově a kromě jednoho se všem podařilo překročit hranice. Gavenda se přes vysoké riziko rozhodl v práci kurýra pokračovat. Poté, co byl 1. listopadu 1952 zadržen východoněmeckými orgány a vydán do Československa, jej 15. dubna 1954 Krajský soud v Uherském Hradišti odsoudil k trestu smrti. Štěpán Gavenda byl popraven 28. června 1954 v Praze na Pankráci.

Záviš Kalandra (1902–1950) byl souzen v procesu s Miladou Horákovou jako vůdce smyšlené trockistické skupiny a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi].

Jan Křižan (1915–1951) z Valašského Meziříčí byl odsouzen v procesu v Mikulově 12.–14. prosince 1950 a popraven 14. června 1951 v Brně [viz Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi].

Antonín Janošík (1926–1950), Rudolf Lenhard (1918–1950), František Mana (1910–1950) a Alois Šimara (1921–1950) byli členy organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], popravení v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Ferdinand Brindza (1926–1958), člen Světlany, odsouzen na patnáct let, zemřel ve vězení. Josef Leskovjan (1907–1951), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti pět dní po svém zatčení. Karel Štrbík (1900–1950), člen Světlany, zemřel v nemocnici v Uherském Hradišti tři měsíce po zatčení. Alois Pohůnek (1914–1949), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v den zatčení [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi]. Jan Skřipka (1895–1957), člen Světlany, zemřel ve věznici Mírov. Oldřich Pajdla (1911–1954), člen Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské], odsouzen na jedenáct let, zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Jan Janoušek (1900–1954) zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Josef Plánka (1930–1951), student vsetínského gymnázia, zemřel při útěku z jáchymovských pracovních táborů. Zdeněk Šipula (1931–1952), zatčen v dubnu 1951, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v březnu 1952.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru