Posts Tagged ‘Valdice’
Sobota, 7 října, 2017
Černou náhrobní desku upomínající věznění na Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Zásluhou místních farníků a přátel byla umístěna v roce 1990 na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován.
Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, v Kozlovicích sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. Byl aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Byl zatčen a Státním soudem v září 1950 odsouzen k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti. Plný souhlas získal v roce 1958, kdy nastoupil do farnosti v Želechovicích nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během politického uvolnění v době pražského jara podporoval obnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.
Tags: Dubina Stanislav, Kozlovice, Mírov, Moravec, Olomouc, Praha, Praha-Pankrác, Pustka Jan, Rtyně v Podkrkonoší, Valdice, Vizovice, Želechovice nad Dřevnicí
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Moravskoslezský | No Comments »
Sobota, 7 října, 2017
Z iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva.
Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Byl souzen v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi], a za údajnou velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky 24. ledna 1951 odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 H. J. Tyl zažádal o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.
Tags: Bítov, Bohuslavice (Olomouc), Cakov, Herbst Karel, Jáchymov, Jarolímek Bohuslav, Leopoldov, Lobkowicz Filip Zdeněk, Mariánské Lázně, Mírov, Nová Říše, Oliva Otmar, Pejř Josef, Plzeň-Bory, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Příbram, Štverák František, Teplá, Tyl Heřman Josef, Valdice, Vilémov (Olomouc)
Posted in Církve, náboženské přesvědčení, Olomoucký | No Comments »
Neděle, 14 srpna, 2016
Expozice Z historie věznice Valdice, 1857–2007 byla slavnostně otevřena 30. června 2008. Na jejím vzniku se podíleli pracovníci Věznice Valdice a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, scénář stálé výstavy připravili Aleš Kýr, Alena Kafková a Roman John. Prostory klášterního kostela sv. Josefa, kde je expozice umístěna, jsou otevřeny veřejnosti jen při mimořádných výročích.
Období let 1948–1989 jsou věnovány tři výstavní části: Obnova čs. vězeňství (1945–1952), Československé vězeňství podle sovětského vzoru (1953–1965) a Reforma československého vězeňství (1965–1989). Tematizují např. osud faráře Josefa Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], či věznění duchovních izolovaných v tzv. kněžském oddělení. Z normalizačního období přibližují podmínky zdejšího věznění disidentů, kteří byli umísťováni na tzv. třetí oddělení s nejpřísnějším režimem.
Tags: John Roman, Kafková Alena, Kýr Aleš, Toufar Josef, Valdice
Posted in Královéhradecký, Muzea a expozice, Věznění | No Comments »
Čtvrtek, 29 října, 2015
Moderní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014.
V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Tags: Dušek Otakar, Palach Jan, Praha 2, Praha-Nové Město, Toufar Josef, Valdice
Posted in 1969, 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Praha, Pražské jaro, invaze | No Comments »
Úterý, 27 října, 2015
Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev.
Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.
14. listopadu 2014 byly Toufarovy ostatky vyzdviženy z hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově v Praze [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Exhumace je součástí procesu blahořečení, k němuž dala 24. dubna 2013 souhlas Česká biskupská konference.
Viz též Číhošť. Expozice Josef Toufar; Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi; Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara (zaniklý); Ledeč nad Sázavou. Pomník Josefu Toufarovi; Praha 8. Kříž Josefa Toufara; Příbram. Kříž Josefa Toufara.
Tags: Arnolec, Chotěboř, Číhošť, Doležal Miloš, Drtina Luboš, Havlíčkův Brod, Hradec Králové, Janda Martin, Machalka Augustin, Nová Říše, Praha-Ďáblice, Schmidt Norbert, Tajovský Vít Bohumil, Toufar Josef, Valdice, Zahrádka, Želiv
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Vysočina | No Comments »
Neděle, 25 října, 2015
Busta, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, byla odhalena 11. srpna 1990, u příležitosti 120. výročí narození Mons. Jana Šrámka. Byla umístěna na jeho rodném domě (dnes obecní úřad) z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov.
Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi], v roce 1909 byl jedním z iniciátorů a celoživotním předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do roku 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci klášterů a řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde František Hála v srpnu 1952 zemřel. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Janu Šrámkovi in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Tags: Brno, Chvostek Leopold, Grygov, Hála František, Havel Václav, Hořínek Karel, Nová Říše, Pepřík Erich, Roželov pod Třemšínem, Šrámek Jan, Valdice, Velehrad, Velký Týnec
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Olomoucký, Politická opozice, Únor 1948 | No Comments »
Neděle, 18 října, 2015
Pomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína.
Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.
Viz též Košice. Busta Anastáze Opaska.
Tags: Hanzík Stanislav, Kolín, Leopoldov, Opasek Anastáz, Pojezdný Josef Michael, Praha-Břevnov, Praha-Ruzyně, Rakušan Vít, Řím, Rohr, Valdice, Vatikán, Vídeň, Žilina
Posted in Církve, náboženské přesvědčení, Exil a emigrace, Politické procesy, Středočeský | No Comments »
Neděle, 11 října, 2015
Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů.
Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.
Tags: Bareš Václav, Holý Matouš, Humpolec, Jirous Ivan Martin, Kratochvíl Karel, Neomytková Jarmila, Praha, Valdice, Wonka Pavel, Zoubek Jan
Posted in Disent a underground, Intelektuálové v opozici, Normalizace, Vysočina | No Comments »
Středa, 7 října, 2015
V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.
Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.
Tags: Dachau, Francova Lhota, Helikar Josef, Itálie, Jan Pavel II. (Wojtyła Karol), Korejs Jaromír, Leopoldov, Litoměřice, Mauthausen, Pavel VI., Pekárek Josef, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Radvanov, Tábor, Terezín, Trochta Štěpán, Valdice, Vsetín
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Pamětní místa před rokem 1989, Ústecký | No Comments »
Neděle, 4 října, 2015
Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí.
František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.
Tags: Brno, Dačice, Jugoslávie, Leopoldov, Lublaň, Mírov, Plzeň-Bory, Praha, Praha-Pankrác, Řím, Slovinsko, tábor Bytíz, Valdice, Valena František, Valenová Danica
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Jihočeský, Politické procesy | No Comments »