Posts Tagged ‘Vsetín’

Vsetín. Pamětní deska Bohumilu Peroutkovi

Pondělí, 4 února, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler.

RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.

S postupnou demontáží politiky pražského jara se těžko smiřoval. K 28. říjnu 1969 napsal do okresních novin Nové Valašsko podle všeho záměrně otevřeně kritický článek obsahující v době nastupující normalizace již opět značně odvážné formulace (např. „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu. … Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu.“). Text, který vyšel 22. října, nezůstal bez povšimnutí. Peroutka byl pozván na okresní výbor KSČ, kde mu přítomní funkcionáři hrozili ztrátou zaměstnání a obdobnými postihy vůči redakci novin. Skutečnost, že článek existenčně ohrozí nejen jeho, ale i další spolupracovníky (Peroutka byl členem redakční rady Nového Valašska), jej dovedla k protestnímu činu. Ve výroční den 28. října se na svém pracovišti ve vsetínském zámku obalil térovým papírem, polil petrolejem a zapálil. Z nádvoří jej odvezla sanitka do zdejší nemocnice, kde po dvou dnech zemřel. V dopise na rozloučenou, který se po letech našel v archivu ministerstva vnitra, vsetínský intelektuál napsal: „Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, snad postačí pomoci věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.“

Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

Středa, 7 října, 2015

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Pátek, 15 března, 2013

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010.

Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.

 

Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana.

Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“

O absolutních trestech se rozhodovalo v tzv. bezpečnostních pětkách; v rozhodování o výši trestu pro jednotlivé členy Světlany nelze hledat jasnou logiku, v každém případě však za přitěžující okolnost byly považovány ozbrojený odpor při zatýkání, významnost postavení v odbojové organizaci, třídní původ, chování při soudním přelíčení (nevypovídání podle vyšetřovacích protokolů, neprojevení lítosti). Přitěžující okolností se paradoxně mohla stát i spolupráce se Státní bezpečností (případ Karla Zámečníka [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]). Ačkoli Světlana disponovala množstvím zbraní, používala je téměř výhradně v případech individuální obrany při zatýkání. Výjimku v tomto ohledu tvoří tzv. Šimarova skupina (označovaná také jako Světlana-Jeseník), která se rozhodla po odchodu do ilegality v souvislosti se zatýkací akcí v březnu 1949 vykonávat „partyzánskou spravedlnost“ na agilních komunistech. Strážmistr SNB Bohumil Hýl, kterého při pokusu o zatčení zastřelil Jaromír Vrba, se stal jedinou obětí na straně režimu. Použití zbraně při zatýkání přispělo v mnoha případech k vynesení absolutního trestu (týkalo se i bratrů Daňků či Karla Zámečníka).

Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín.

Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Štěpán Gavenda (1920–1954) se stal jedním z nejúspěšnějších kurýrů, za hranice odešel již v dubnu 1948 poté, co byl vyšetřován ohledně napomáhání neodsunutým Němcům při přechodu hranic . Od podzimu 1948, kdy již absolvoval několik převaděčských akcí, se stal kurýrem pracujícím pro americkou zpravodajskou službu, resp. pro zpravodajskou exilovou službu mjr. Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Spolu s Milošem Zemánkem (*1924) vytvořili v Československu síť spolupracovníků a převedli přes šedesát uprchlíků. Po zatčení 1. srpna 1949 byli v červnu 1950 odsouzeni Státním soudem na doživotí. V lednu 1952 Gavenda spolu s dalšími pěti vězni (jedním z nich byl Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi]) uprchl z věznice v Leopoldově a kromě jednoho se všem podařilo překročit hranice. Gavenda se přes vysoké riziko rozhodl v práci kurýra pokračovat. Poté, co byl 1. listopadu 1952 zadržen východoněmeckými orgány a vydán do Československa, jej 15. dubna 1954 Krajský soud v Uherském Hradišti odsoudil k trestu smrti. Štěpán Gavenda byl popraven 28. června 1954 v Praze na Pankráci.

Záviš Kalandra (1902–1950) byl souzen v procesu s Miladou Horákovou jako vůdce smyšlené trockistické skupiny a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi].

Jan Křižan (1915–1951) z Valašského Meziříčí byl odsouzen v procesu v Mikulově 12.–14. prosince 1950 a popraven 14. června 1951 v Brně [viz Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi].

Antonín Janošík (1926–1950), Rudolf Lenhard (1918–1950), František Mana (1910–1950) a Alois Šimara (1921–1950) byli členy organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], popravení v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Ferdinand Brindza (1926–1958), člen Světlany, odsouzen na patnáct let, zemřel ve vězení. Josef Leskovjan (1907–1951), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti pět dní po svém zatčení. Karel Štrbík (1900–1950), člen Světlany, zemřel v nemocnici v Uherském Hradišti tři měsíce po zatčení. Alois Pohůnek (1914–1949), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v den zatčení [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi]. Jan Skřipka (1895–1957), člen Světlany, zemřel ve věznici Mírov. Oldřich Pajdla (1911–1954), člen Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské], odsouzen na jedenáct let, zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Jan Janoušek (1900–1954) zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Josef Plánka (1930–1951), student vsetínského gymnázia, zemřel při útěku z jáchymovských pracovních táborů. Zdeněk Šipula (1931–1952), zatčen v dubnu 1951, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v březnu 1952.

Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání.

Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Po roce 1948 bylo v Uherském Hradišti vykonáno pět poprav členů Světlany [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana; Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989, Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], a to 24. října 1950 (Janošík, Lenhard, Mana) a 27. dubna 1951 (Šimara, Zámečník). Další odbojáři ze Světlany byli popraveni v Brně (bratři Daňkové a Jaromír Vrba), členové Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] v Praze na Pankráci (Bakala, Čuba, Pospíšil, Rajnoch, Sacher). Pomník dále připomíná odsouzené k trestu smrti v regionálních politických procesech – ve Vsetíně (Ludvík Fajkus [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]), v Hodoníně (Jaroslav Vetejška [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]), v Kyjově (František Dvořák, viz dále) a v Uherském Hradišti (Tomáš Rumíšek, viz dále).

Odbojová činnost skupiny BOZ-38, kterou v Hodoníně a okolí zformoval bývalý strážmistr protektorátního četnictva a vojenský zběh František Dvořák (1923–1950), se soustřeďovala především na vlastní ozbrojování. Za tímto účelem plánovala (a v několika případech i realizovala) útoky na stanice Sboru národní bezpečnosti. K vrcholnému a spektakulárnímu protirežimnímu vystoupení došlo 19. června 1949 ve vesnici Archlebov, kde Dvořák a další členové skupiny vyhlásili místním rozhlasem „stanné právo“ (akce se zúčastnili v armádních uniformách) a nakrátko zajali místního předsedu KSČ, jemuž strhli stranický odznak a o akci pořídili zápis do stranické legitimace. Brzy poté byla skupina infiltrována Státní bezpečností, mj. Jaroslavem Turečkem, který stejně jako v případě Světlany sehrál úlohu agenta francouzské tajné služby, a údajně také Aloisem Dyčkou [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Při provokační akci (mělo jít o pumovou destrukci muniční továrny na Vsetínsku) byli členové skupiny zatčeni a vyšetřováni v Uherském Hradišti. Soud s 15 obviněnými proběhl v neveřejném procesu 26.–30. června 1950. Státní soud Brno v něm vynesl absolutní trest pro Františka Dvořáka, který byl vykonán 14. října 1950 v Brně.

29. března 1949 byl v obci Javorník zastřelen místní učitel, předseda KSČ a místopředseda místního národního výboru Jan Benada (1910–1949). V souvislosti s vraždou byli mj. vyšetřováni Tomáš Rumíšek (1923–1953) a Josef Švardala (*1908), kteří byli agilním funkcionářem existenčně ohrožováni. Benada měl ovšem spory i s dalšími obyvateli obce. Vykonával funkci národního správce palírny, která byla po únoru 1948 Švardalovi znárodněna, a prosazoval, aby kovárna Tomáše Rumíška byla zabrána pro opravnu traktorů, oběma živnostníkům údajně hrozil, že budou přikázáni do pracovních táborů. Všichni vyšetřovaní byli postupně pro nedostatek důkazů propuštěni. V srpnu 1950 Švardala s manželkou a dvěma syny unesli aerotaxi na lince Piešťany–Karlovy Vary do západního Německa a emigrovali. S cílem dovést vyšetřování do úspěšného konce byl v roce 1951 na stále podezřelého Rumíška nasazen tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Tomu se podařilo z Rumíška vylákat doznání k vraždě a přivést ho na myšlenku utéct za hranice. Rumíšek před fingovaným přechodem, při němž byl v červenci 1952 zatčen, sepsal svou „protistátní činnost“, aby byl „emigrací přijat“. Krajský soud v Uherském Hradišti jej v lednu 1953 odsoudil za velezradu a vraždu k trestu smrti, neboť ji posuzoval jako tzv. politickou vraždu funkcionáře, jenž v obci prosazoval socialistické hospodaření. Po zamítnutí odvolání byl trest vykonán 6. května 1953 v Praze na Pankráci.