Pamětní deska obětem komunismu z červeného terrazza byla na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) odhalena 27. června 2008 z iniciativy místní organizace Občanské demokratické strany. Vyrobil ji kameník Pavel Šoulák. V roce 2012 k ní přibyla deska dedikovaná Záviši Kalandrovi [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi].
Pamětní deska na historické budově Národního muzea byla odhalena jeho ředitelem Michalem Lukešem 21. srpna 2018 u příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bronzovou desku podle návrhu arch. Zdeňka Žilky realizoval Daniel Nagajda z ateliéru Viapublicita. Text odkazuje na stopy po střelách vypálených sovětskými vojáky 21. srpna 1968, které byly během poslední rekonstrukce budovy na fasádě ponechány. Devastace fasády, sochařské výzdoby a poškozených depozitářů a sbírkových předmětů si vyžádala jejich generální opravu již v letech 1970–1972.
Kolem 23. hodiny 20. srpna 1968 překročily na mnoha místech hranice Československa jednotky sovětské armády a dalších států Varšavské smlouvy. Dlouho zvažovaná a vlastně i dlouho očekávaná intervence začala. Jejím cílem bylo zastavit politické a společenské změny, jež v Československu proběhly v předcházejících měsících, obnovit všestrannou kontrolu KSČ nad situací v zemi a docílit ovládnutí vedení KSČ funkcionáři, kteří takovou politiku chtěli prosazovat. Vojenských cílů intervence bylo celkem bez problémů dosaženo, naopak politický scénář intervence se naprosto zhroutil. Podle něj měli bezprostředně před počátkem invaze ovládnout vedení KSČ ti jeho členové, kteří na přípravě intervence spolupracovali, opanovat ve prospěch interventů klíčové části státního aparátu a zajistit, aby intervence byla vedením KSČ i ústavními orgány legitimizována. K neúspěchu tohoto plánu velmi přispěla spontánní a rozhodná, byť nenásilná protiintervenční rezistence veřejnosti, médií [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace; Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968], společenských organizací a po určitou dobu i většiny KSČ.
Od ranních hodin 21. srpna docházelo k četným případům usmrcení československých občanů cizími vojáky, ať už to byl výsledek zásahů proti protestujícím Čechům a Slovákům, nebo bezohlednosti a neopatrnosti interventů. Viz též Brno-Líšeň. Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi; Bučovice. Pamětní deska Ilje Sušánkové; Desná. Pamětní deska Dagmar Škavové a Marii Vodákové; Jičín. Pomník obětem intervence 1968; Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze; Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy; Praha 1. Pamětní deska Marii Charouskové; Praha 4. Pamětní deska Karlu Pariškovi a Karlu Němcovi; Praha 10. Pamětní deska Antonínu Abrahamovi; Praha 10. Pamětní deska Emilu Horčíkovi; Praha 10. Pamětní deska Pavlu Davídkovi; Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi.
V Praze po celý den probíhaly srážky kolem budovy rozhlasu na Vinohradské třídě [viz Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968], ale centrem odporu bylo i okolí budovy Národního muzea. V prvních dnech intervence byla většinou horní část Václavského náměstí zaplněna lidmi, socha sv. Václava byla opatřena vlajkami a protiintervenčními nápisy. I po pacifikaci celonárodního odporu po podpisu Moskevského protokolu zůstal prostor před Národním muzeem místem piety na paměť obětí intervence i politických protestů. Prostor před Národním muzeem byl epicentrem protirežimních protestů ve dnech prvního (1969), ale i dvacátého (1988) a dvacátého prvního (1989) výročí srpnové intervence.
21. srpna ostřelovaly sovětské tanky z ne úplně jasných důvodů kulomety průčelí Národního muzea. Stopy po kulkách na fasádě muzea zůstaly mlčenlivou, normalizačnímu režimu nepříjemnou a přes všechnu snahu neodstranitelnou připomínkou intervence.
Pamětní deska místnímu rodákovi Jaroslavu Peteříkovi byla instalována z iniciativy historika Lukáše Kopeckého 6. března 2014 u příležitosti šedesáti let od jeho popravy v pankrácké věznici. Deska byla odhalena na jeho rodném domě za účasti starosty města Klatov Rudolfa Salvetra, členů Konfederace politických vězňů a Sokola, syna Jaroslava Peteříka a rodinných příslušníků, místních obyvatel a účastníků historické konference o třetím odboji, která se konala v Klatovech a v jejímž rámci odhalení proběhlo. Autorem návrhu desky je Josef Babůrek, současný majitel usedlosti, realizovalo ji Kamenictví Toledo Klatovy Miroslava Strnada.
Jaroslav Peteřík (1923–1954) se narodil v rolnické rodině, po maturitě na gymnáziu v Klatovech (1942) byl nuceně nasazen v Praze. Po válce pracoval v rodinném hospodářství a poté v JZD. Prostřednictvím klatovského politika Josefa Ševčíka (1906–1961), v letech 1946–1948 poslance za národní socialisty, se zapojil do ilegální činnosti (J. Ševčík pomáhal utéct do exilu ministru Hubertu Ripkovi a poté také odešel za hranice). V roce 1951 Peteřík absolvoval školení CIC a provozoval vysílací stanici. Skupina spolupracovníků byla vyzrazena až v roce 1953, při pokusu Josefa Kozlíka (1904–1954) odejít za hranice, zatčena a 17. prosince 1953 odsouzena. V procesu padly za velezradu a vyzvědačství dva rozsudky smrti pro oba hlavní aktéry, Jaroslava Peteříka a Josefa Kozlíka, které byly vykonány 20. února 1954 v Praze na Pankráci.
Bronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner.
Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.
Československý Orel (založen roku 1909) sdružující katolicky orientovanou mládež představoval po Sokolu druhou nejvýznamnější tělovýchovnou organizaci v Československu. Po únoru 1948 byl rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty začleněn do takzvané sjednocené československé tělovýchovy a 15. června 1950 úředně zrušen výnosem ministerstva národní bezpečnosti. Činnost Orla se přesunula do exilu, kde byla v listopadu 1949 v Bavorsku ustavena Svatováclavská župa Československého Orla v exilu. Pokus o obnovení činnosti v roce 1968 v době pražského jara zmařil vývoj po srpnové okupaci, obnoven byl až v roce 1990.
Černá pamětní deska byla z iniciativy rodiny odhalena v roce 1992 u příležitosti šedesátého výročí postavení domu.
Pamětní deska připomínající revoltu plzeňských občanů byla odhalena z iniciativy zastupitelstva města v roce 1992 v přízemí budovy plzeňské radnice.
Radnice na ústředním plzeňském náměstí byla 1. června 1953 dočasně obsazena demonstranty protestujícími proti měnové reformě [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953].
Mosazná pamětní deska byla odhalena v červnu 2017 z iniciativy bývalých žáků výtvarníka Karla Syky. Pamětní desku umístěnou v budově základní umělecké školy navrhli akademický sochař František Bálek a Pavel Botka.
Výtvarník Karel Syka (*1949) vystudoval výtvarnou výchovu na plzeňské pedagogické fakultě, kde se v průběhu pražského jara jako studentský aktivista zapojil do činnosti studentské akademické rady. Během normalizace působil jako propagační výtvarník a zejména jako výtvarný pedagog, učil na základní umělecké škole. Za své kritické postoje vůči komunistickému režimu podpořené perzekucí rodiny v padesátých letech byl pronásledován Státní bezpečností. V listopadu 1989 se podílel na tvorbě letáků a plakátů a pod záštitou Občanského fóra pořádal různé kulturní aktivity.
Pamětní deska byla odhalena 4. dubna 2019 v brněnské pasáži Alfa z iniciativy organizace Sokol Brno I v rámci projektu Poslední adresa, který do ČR uvedl ruský publicista Sergej Parchomenko. Autorem desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili zástupci paměťových institucí, které na projektu spolupracují, členové organizace Sokol, příbuzní, Robotkův spoluvězeň Cyril Michalica a veřejnost.
Podplukovník generálního štábu Josef Robotka (1906–1952), účastník druhého odboje, byl v květnu 1950 odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti a v listopadu 1952 popraven [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi].
Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku.
Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.
Nápis na pomníku dále připomíná věznění Miloslava Matouška (1921–1990), ředitele školy v sousedních Bílkovicích, odsouzeného na 25 let, a jeho bratrance Jaroslava Matouška (1924–1998), ředitele školy na Hrádku, odsouzeného k 20 letům ve veřejném procesu konaném ve Vlašimi Státním soudem v roce 1950. Oba byli propuštěni na amnestii v roce 1960. Na 20 let odnětí svobody byl odsouzen místní obchodník Alois Kukla (1916–1984), z vězení byl propuštěn po 12 letech.
Radošovický rodák P. Alois Jaroslav Moc OFM (1918–1995) působil po přijetí řeholních slibů a vysvěcení ve františkánském klášteře v Hostinném. V roce 1949 byl za práci s mládeží a přečtení pastýřského listu zatčen a 10. ledna 1950 odsouzen Státním soudem za pobuřování proti republice na sedm let. Trest odpykával ve věznicích Praha-Ruzyně, Praha-Pankrác, Mladá Boleslav, Mírov a ve Valdicích. Od roku 1956 žil v Praze, kde se zapojil do činnosti podzemní církve. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal během pražského jara a působil jako výpomocný duchovní v Praze-Michli při kostele sv. Františka. V rámci celostátní bezpečnostní akce namířené proti skrytým františkánským domům byl s dalšími řeholníky a terciáři 27. března 1983 zatčen a ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni strávil tři měsíce. Následně byl zbaven státního souhlasu, ale i nadále se věnoval duchovní péči o terciáře.
Deska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša.
Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.
