Na konci obce Čížov podél bývalé tzv. signální silnice byla v roce 1990 na základě dohody tehdejší Správy chráněné krajinné oblasti Podyjí s ministerstvem vnitra a tehdejší brigádou Pohraniční stráže ve Znojmě část železné opony ponechána jako památník. V roce 2015 se na místo vrátila i druhá linie zátarasů, kterou Správa Národního parku Podyjí zrekonstruovala z původního materiálu – ostnatého drátu a dřevěných sloupů.

Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Viz též Kadolec. Památník železné opony a Nové Údolí. Replika železné opony.

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů.

Pomník je věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven František Plichta (1906–1995), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), odsouzený na 25 let a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na deset let, Josef Rösner (*1912) na třináct let, Jan Krahulík (*1908) na dva roky a Josef Trchalík (*1921) na osm let.

Pamětní deska obětem komunismu na místě sochy V. I. Lenina demontované 25. září 1990 byla odhalena 3. června 1993. Iniciovala ji Konfederace politických vězňů ve spolupráci se zástupci města a okresního úřadu, ODS, KDU-ČSL, KAN a ODA, vyrobila kamenosochařská firma Ivanka Haukvicová a spol.

Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté.

Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi.

Deska věnovaná dvěma obětem totalitních režimů z řad duchovenstva, Janu Číhalovi, kaplanu v Bučovicích, a místnímu faráři Metoději Nebojsovi, byla odhalena 19. června 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a zdejší římskokatolické farnosti. Deska z červeného terazza nese zlatý rytý rovnoramenný kříž a znak obce Křižanovice.

Metoděj Nebojsa (1906–1982) od února 1942 až do svého zatčení vedl farnost v Křižanovicích, kde v letech 1945 a 1946 vykonával i funkci předsedy místního národního výboru. 12. května 1951 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem k trestu odnětí svobody na pět let. Po propuštění v září 1954 pracoval jako pomocný dělník v Brně. Od konce 60. let mohl jako pomocný kněz vypomáhat v moravských farnostech, naposledy v kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Zemřel 8. října 1982 a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově. V roce 2016 byly jeho ostatky z iniciativy křižanovické farnosti exhumovány a uloženy na zdejším hřbitově.

Spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace, byla 4. května 2005 na průčelí Katolického domu odhalena pamětní deska páteru Václavu Drbolovi, oběti komunistické justice.

Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.

Viz též Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II.

Pamětní deska s reliéfem byla odhalena 28. října 1990 z iniciativy zástupců místního Sokola. Deska, jejímž autorem je akademický sochař Josef Úprka, byla za přítomnosti nejbližší rodiny, členů Sokola a představitelů obce Lipov umístěna na budově základní školy, od roku 2005 Základní školy a mateřské školy Jaromíra Hlubíka. Po rekonstrukci budovy v roce 2008 byla deska přemístěna do vestibulu.

Jaromír Hlubík (1905–1958) pocházel z Loukova u Bystřice pod Hostýnem, v Lipově začal učit roku 1930 a patřil zde také k organizátorům společenského života v obci a k místním sokolům. Po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje, pomáhal zajišťovat ilegální přechody hranic dobrovolníků odcházejících do zahraničních jednotek. Po prozrazení byl sám nucen odejít, zúčastnil se bojů o Tobruk a o Dukelský průsmyk. Po válce se Jaromír Hlubík vrátil k učitelské kariéře. Po únoru 1948 byl jako uznávaná osobnost z politických důvodů pronásledován, zbaven učitelského místa v Lipově. Přes protesty místních obyvatel, kteří na jeho podporu zorganizovali podpisovou akci, byl přeložen do Velké nad Veličkou, ovšem i odtud musel po nějaké době odejít. Poté pracoval v národním podniku Fruta Kunovice. Zemřel náhle na srdeční infarkt 17. října 1958.

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka.

Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.

V Dolních Bojanovicích se v prostředí skautského Junáka a katolického Orla zformovala po únoru 1948 skupina mladých lidí, kteří jako výraz nesouhlasu s novým režimem prováděli drobné sabotáže místním komunistickým funkcionářům. Situace se změnila s příchodem Jaroslava Vetejšky (1926–1950) z Hodonína, který na jaře 1949 zběhl z vojenské služby a na podzim téhož roku se vrátil na Hodonínsko jako kurýr francouzské tajné služby se zpravodajskými úkoly – členové skupiny jemu a dalším dvěma osobám pomohli v srpnu překročit ilegálně hranice do Rakouska. Pod Vetejškovým velením skupina v prosinci 1949 vyloupila sklad Lidových milicí v hodonínské cihelně, odkud si odnesla zbraně a písemnosti. Obdobné akce skupina plánovala také v případě uhelných dolů v Dubňanech a Československých naftových závodů v Hodoníně. Pak se ale pozornost skupiny upnula k osobě poručíka Státní bezpečnosti Aloise Dyčky (1905–1950), který působil v naftových závodech v rámci speciálního útvaru. Dyčka měl v kraji pověst kolaboranta s Němci, poválečného agilního vykonavatele postihů na základě retribučních dekretů a po únoru 1948 agenta-provokatéra Státní bezpečnosti, jenž přiměl k účasti na protistátní činnosti mnoho lidí, kteří pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Jaroslav Vetejška členům skupiny sdělil, že jeho úkolem je Dyčku unést do zahraničí, což se však s velkou pravděpodobností nezakládalo na pravdě. 4. ledna 1950 Vetejška společně s Antonínem Buškem (1932–1998) sledovali Dyčku k jeho bytu v Hodoníně, kde došlo ke přestřelce – Dyčka byl čtyřmi výstřely usmrcen, Vetejška utrpěl střelnou ránu do čelisti. Následovalo zatýkání, jež postihlo i faráře Jaromíra Pořízka. Zatčení byli převezeni k výslechům do Uherského Hradiště. U soudu farář Pořízek odmítal proti němu vznesená obvinění, což poněkud narušovalo režii celého procesu před tzv. organizovanou veřejností, již tvořili především dělníci z hodonínského naftového závodu. Soud vynesl jen jeden absolutní trest (A. Bušek byl nezletilý), dvě doživotí a další mnohaleté tresty. Jaroslav Vetejška byl popraven 6. září 1950 v Praze na Pankráci. Pavel Hubačka (*1920, odsouzen na 30 let) svědčil v kauze nezákonných vyšetřovacích metod Státní bezpečnosti v 50. letech [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva.

Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Viz též Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi.

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra.

František Štambacher (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. K jeho zatčení došlo v souvislosti s činností dvou ilegálních skupin operujících na Moravě. Jednu z nich představoval okruh bývalých moravských poslanců v čele s Ing. Aloisem Janáčkem (tzv. výbor), jenž se jako obdobná pražská skupina (tzv. ústředí), ve které působili Ing. arch. Jaroslav Cuhra [viz Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi] a JUDr. Vojtěch Jandečka [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], zabývala myšlenkou vytvoření neoficiální struktury bývalých lidoveckých představitelů nezkompromitovaných působením v „obrozené“ ČSL. Druhá skupina, označovaná jako Modrý štít, organizovala pomoc perzekvovaných osobám, včetně útěků za hranice. I ta vznikla v prostředí předúnorových stoupenců strany lidové. František Štambacher (někdy též Štambachr) podle všeho spolupracoval s oběma skupinami jen volně. Byl zatčen v lednu 1949 a v procesu konaném 25.–28. října před Státním soudem Brno odsouzen za vlastizradu na dvacet let (Ing. Janáček, odsouzený znova v roce 1961, na doživotí). Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci květnové amnestie. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.