Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy.

Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Bronzový odlitek díla českého výtvarníka Davida Černého se nachází v zahradě Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, originál byl zapůjčen do sbírek Fóra pro soudobé dějiny v Lipsku. Socha Quo vadis byla odhalena v únoru 2002 a po pěti letech, 9. května 2007, byla za přítomnosti tisku a autora přesunuta v rámci zahrady na současné místo, viditelné ze strany petřínských zahrad.

Plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je originální připomínkou událostí z podzimu roku 1989, kdy se budova Velvyslanectví Spolkové republiky Německo stala dočasným azylem pro občany z NDR [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR].

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“

Zeď obklopující zahradu Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů zůstává místem ke svobodnému vyjádření a setkávání veřejnosti. V roce 2008 zmizela ze zdi, jež se výtvarně stále proměňuje, charakteristická busta zpěváka. Z iniciativy výtvarníka Pavla Šťastného, autora loga Občanského fóra, Lennonovu zeď na jaře 2019 pomalovala skupina mladých českých i zahraničních výtvarníků, aby v roce 30. výročí pádu komunistického režimu opět připomínala původní poselství.

Tradice psaní po malostranských zdech pravděpodobně vznikla nejprve na zahradní zdi domu herce Jana Wericha, který na Kampě bydlel. Lidé mu na zeď jeho zahrady psali různé vzkazy, ale i ukázky vlastní tvorby. Oprýskané zdi na Kampě se od 60. let staly i místem výtvarných happeningů několika českých výtvarníků. Nejznámější se stala zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, v sedmdesátých letech označovaná jako zeď nářků, později známá jako zeď Johna Lennona. V polovině prosince 1980 zde kdosi v reakci na zastřelení Johna Lennona vytvořil jeho památníček. Využil prázdnou kamennou desku, která v minulosti zřejmě sloužila jako součást veřejného vodovodu a napsal na ni křídou nápis Za Johna Lennona a nad ním nakreslil kříž. Na místě brzy přibyly svíčky, květiny, fotografie a kresba zastřeleného zpěváka. Policie pomníček zlikvidovala, vzápětí však byl obnoven. Vzniklo tak kultovní místo, které přitahovalo nejenom fanoušky Johna Lennona. Nápisy na zdi byly mnohokrát přemalovány, vždy se však objevily nové. Setkání u zdi postupně přerůstala v protirežimní vystoupení, proti kterým pravidelně zasahovala policie.

Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi a Smrk. Mohyla Johna Lennona.

Pomník situovaný ve svahu Petřína v ose mostu Legií se po odhalení 22. května 2002 stal ústřední pražskou připomínkou obětí komunistického režimu. Autory pomníku, který tvoří bronzové stylizované lidské postavy kráčející po betonových schodech, jsou ak. sochař Olbram Zoubek a architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel. Realizaci soch provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Sedm soch, které se postupně stávají torzem, symbolizuje dehumanizaci a destrukci perzekvovaných politických odpůrců režimu. Na prvním schodu jsou čtyři symetricky umístěné kovové desky zapuštěné do úrovně schodu s nápisem. V ose schodů se vine zapuštěný kovový pásek s nápisem opakujícím nápis na deskách. Vlevo u horní části schodů stojí podstavec s dvěma deskami. Jedna ze soch byla v roce 2003 poškozena výbuchem, který způsobil neznámý pachatel.

Pomníku sokolům, jehož autorem je sochař Josef Nálepa, dominuje socha raněného sokola symbolizující účast členů České obce sokolské ve třech odbojích a násilné zákazy této organizace. Odhalil jej 24. října 2002 tehdejší starosta Sokola Miloslav Pleskač společně s iniciátorem myšlenky na jeho zbudování Janem Přidalem.

Perzekuce Sokola, jehož činnost byla pro své demokratické principy zakázána již během první i druhé světové války (1915 a 1941), nastala krátce po převzetí moci komunisty. Spolková organizace s širokou členskou základnou (v době tříleté obnovy po nacistickém rozpuštění měla přes milion členů) a pěstovanou tradicí odkazující na zapojení sokolů do prvního a druhého odboje představovala pro komunistický režim značnou potenciální hrozbu. Významným impulzem k eliminaci Sokola v jeho tradiční podobě a k perzekuci jeho představitelů byly zejména XI. všesokolský slet (19.–27. června) a vystoupení sokolské obce  při pohřbu prezidenta Beneše (8. září), jedny z posledních masových demonstrací nekomunisticky smýšlející veřejnosti v roce 1948 [viz Brno-Černovice. Pamětní deska Albertu Havlíkovi; Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi; Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi; Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi].

Československá obec sokolská byla jako všechny další masové organizace po únoru 1948 podrobena „očistě“ od „politické reakce“ a 1. ledna 1949 byly zrušeny sokolské župy, jež představovaly základní články struktury ČOS a také ohniska rezistence vůči „vyakčňování“ svých členů a funkcionářů a ingerenci státu do sokolských záležitostí. Prostřednictvím Sokola, jehož ústředí bylo ovládnuto komunisty již v březnu 1948, byl zahájen proces sjednocování a zánik jiných dosud samostatných tělovýchovných spolků. V červenci 1949 byla sokolská organizace podřízena státu (zákonem o státní péči o tělesnou výchovu a sport) a na základě další zákonné úpravy upravující organizaci tělovýchovy v roce 1952 formálně zanikla. Definitivní přisvojení sokolských tradic komunistickým režimem přišlo v roce 1955 s uspořádáním První celostátní spartakiády.

Sokolské hnutí se ve své původní podobě podařilo zachovat díky Ústředí československého sokolstva v zahraničí, na jehož činnosti se podílely osobnosti, které po únoru 1948 odešly do emigrace, jako náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 Marie Provazníková či starosta ČOS z let 1945–1948 JUDr. Antonín Hřebík [viz Řevnice. Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi].

O obnovu Sokola se pokusili činovníci z bývalých jednot a žup během pražského jara, když 5. května 1968 na zasedání v Praze na Žofíně založili přípravný výbor pro obnovu sokolské organizace. Jejich snahu zastavil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná normalizace. K obnově ČOS došlo na sjezdu 7. ledna 1990.

Viz též Český Brod. Pamětní deska sokolům; Mladá Boleslav. Pamětní deska sokolským obětem nacismu a komunismu; Praha 10. Památník sokolům.

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš.

Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

V původní podobě bylo pamětní místo z inciativy předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta a předsedy Pražského akademického klubu 48 Zdeňka Boháče odhaleno 25. února 2003, u příležitosti 55. výročí únorových událostí roku 1948. Následnou revitalizaci veřejného prostoru kolem pamětních desek umístěných na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad inicioval rektor ČVUT, navrhl Ateliér KAVA a financovala Městská část Praha 1. Z rampy byla sňata anglickojazyčná deska, jež byla k původní přidána později, odstraněn živý plot a na uvolněné místo bylo instalováno pět mramorových schodů a nová pamětní deska s česko-anglickým nápisem. Nová podoba byla veřejnosti odhalena 25. února 2019 během pietního shromáždění, která se zde každoročně konají.

Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi. První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům] směrem na Pražský hrad, aby rovněž podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen.

Mramorová deska se zlatým písmem upomíná na oběť okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a je umístěna na nízkém mramorovém hranolu. Místo bylo obnoveno 16. prosince 1989.

Marie Charousková (1942–1968), studentka ČVUT a matka dvouletého syna, se ráno 26. srpna 1968 vypravila na fakultu konzultovat svou diplomovou práci (titul Ing. jí byl udělen posmrtně v listopadu 1968). Asi v 8 hodin byla na stanici tramvaje na Klárově zasažena dvěma střelami, které bez jakéhokoli zjevného důvodu vypálil sovětský voják. Svým zraněním po převozu do nemocnice podlehla.

Pomníček na její památku byl v parku na Klárově umístěn už na podzim 1968. V roce 1969 byl odstraněn nápis a poté i celé pietní místo. Absurdita smrti Marie Charouskové podtrhuje tragičnost jejího případu. Možná právě proto bývá vnímán jako jeden ze symbolů obětí srpnové intervence. V roce 1993 místo navštívil v doprovodu Václava Havla prezident Ruské federace Boris Jelcin a jako výraz omluvy za intervenci zde položil  květiny.

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida a Semily. Busta Pavla Tigrida.