Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur.

Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

V září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení.

V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.

Z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda.

Tomáš Beránek (1897–1954) [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi] sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950.

Viz též Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989.

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky.

Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce nakrátko vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu v prosinci 1950 [viz Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů]) umučen při tzv. udřepování. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Busta básníka Jana Zahradníčka s nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Vlček, byla odhalena 17. ledna 1991 na básníkově rodném domě v Mastníku z iniciativy tehdejšího Okresního úřadu v Třebíči.

Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl v 50. letech odsouzen ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Pamětní deska a boží muka postavená v roce 1992 podle návrhu architekta Jana Konečného připomínají místo, kde při převozu do třebíčské nemocnice zemřel básník Jan Zahradníček. Pamětní místo vzniklo z iniciativy rodinné přítelkyně Hedviky Ševčíkové a Laického sdružení bratří a sester sv. Dominika v Brně.

Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Kamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena v říjnu 2013 z iniciativy místních členů Českého svazu bojovníků za svobodu. Instalování desky proběhlo v rámci revitalizace pamětního místa a úpravy jeho okolí, které financovalo město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav.

Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti na žulovém podstavci, jejímž autorem byl akademický sochař Břetislav Benda, byla odhalena před budovou okresního soudu a finančních úřadů 7. března 1937. Z nařízení německé správy byl pomník 21. července 1940 stržen a socha roztavena pro válečné účely. V roce 1945 byla uspořádána sbírka na opětovné postavení pomníku. Kopie sochy, kterou za podpory Břetislava Bendy vytvořila místní kovolitecká firma Josefa Haszpry, byla odhalena na původním místě 10. května 1947. Pomník byl znovu odstraněn v listopadu 1956, socha nejdříve odvezena do suterénu brandýského zámku, později přemístěna do budovy za místní radnicí. K další obnově pomníku došlo během pražského jara 1968, po komplikacích byl odhalen 27. října 1968 na novém místě před vchodem do budovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Zde pomník stál až do 11. července 1973, kdy byla z rozhodnutí městského národního výboru socha stržena a původní žulový podstavec rozřezán. Na konci roku 1989 byla socha TGM nalezena ve sklepích nelahozeveského zámku a po renovaci prozatímně odhalena 28. října 1990 v prostorách městského muzea. Na nově zhotovený žulový podstavec a původní místo se vrátila v září 1993.

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981.

19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Pamětní desku pilotu RAF Oldřichu Doležalovi odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka.

Oldřich Doležal (1912–1983) pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka s Janem Baťou odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil O. Doležal do zahraniční československé armády a až do konce války sloužil u Britského královského letectva. V Československu po demobilizaci v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné) a odtud přešel v březnu 1948 k Československým aeroliniím. Politické restrikce komunistického režimu namířené proti bývalým letcům vedly Oldřicha Doležala k rozhodnutí odejít s rodinou do exilu. Spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF naplánovali a úspěšně uskutečnili synchronizovaný úlet tří civilních letadel na vnitrostátních linkách mířících z Bratislavy, Ostravy a z Brna do Prahy. Na palubách letadel se nacházeli kromě sedmi letců RAF a jejich rodin i náhodní cestující, z nichž většina se poté, co stroje 24. března 1950 přistály na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova, rozhodla vrátit do Československa. Oldřich Doležal pilotoval letadlo z Bratislavy, jeho žena a syn cestovali linkou z Ostravy [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi].

Tzv. úlet tří dakot měl za následek nejen přijetí řady technických opatření s cílem zamezit dalším obdobným akcím, ale i propuštění pěti desítek bývalých příslušníků RAF zaměstnaných v ČSA. Největší hromadný letecký útěk z komunistického Československa byl vzápětí s patřičným ideologickým protizápadním vyzněním zpracován literárně i filmově (Únos, režie Kadár–Klos). Oldřich Doležal létal i v exilu pro civilní letecké společnosti, působil také jako spolupracovník exilové informační agentury Free Czechoslovakia Information Service. Zemřel v listopadu 1983 a je pochován v sekci válečných veteránů RAF vojenského hřbitova v Brookwoodu. V září 1991 byl u příležitosti společenské rehabilitace československých letců sloužících v Královském letectvu povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka československého letectva.

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].