Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010.

V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951.

Josef Zíka (Zika, 1920–1951) působil od roku 1945 jako hajný na Pleši v polesí Hvozd u Bělé nad Radbuzou. Výbornou znalost terénu, své styky s místními lesníky a hajnými a také s odsunutými Němci z regionu, z nichž někteří se usadili v blízkosti hranice, využíval údajně již po válce při pašování zboží, než se po únoru 1948 zapojil také do převádění politických uprchlíků. Josef Zíka byl pro podezření z převaděčství zadržen již v listopadu 1948. Při eskortování k výslechu využil poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s britskou zpravodajskou službou.
Podruhé se v centru zvýšeného zájmu StB ocitl poté, co v červenci 1950 ilegálně opustili republiku dva letečtí instruktoři Svatopluk Pokorný (*1923) a Rudolf Teichmann (*1925), kteří malým civilním letadlem odletěli z Kralup nad Vltavou a přistáli v západním Německu, kde požádali o politický azyl. Vyšetřováním se zjistilo, že uprchlíci prostřednictvím Zíky začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace v oblasti letectví. Brzy byli zatčeni instruktor civilního létání z Kralup n. V. Jaroslav Runt (*1922) a lesník z Karlovy Huti Oldřich Krupka (*1922), kteří působili jako Zíkovy spojky. Ohroženi byli i další Zíkovi spolupracovníci, těm se však podařilo před zatčením utéct za hranice (bratr Oldřicha Krupky František, hajní Václav Topinka a Václav Odvody).
S cílem dopadnout Zíku byla bezpečnostními orgány rozvinuta akce Šumava, v jejímž rámci byly mj. průběžně sledovány osoby podezřelé, že Zíkovi pomáhají. V případu figurovalo několik informátorů, mezi nimi také u hranic bydlící odsunutý Němec („agent Blix“), s nímž se Zíka znal. Na počátku roku 1951 spěla akce Šumava k vyvrcholení, neboť shromažďování dílčích poznatků se postupně změnilo v detailní znalost Zíkových přechodů (v té době přecházel hranice dvakrát do měsíce) a kontaktů (místní velitelství StB konstatovalo, že s ním spolupracují de facto všichni lesníci z horšovskotýnského polesí, a v síti podezření z tajného napomáhání přechodům uvízl také mjr. Josef Herián, velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích). Na základě informací získaných za finanční odměnu od agenta Blixe byla 14. března pod vedením oddílu Státní bezpečnosti v Horšovském Týně v okolí osady Václav u Pleše zahájena ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti.
Josef Zíka byl usmrcen v přestřelce, aniž by sám některého z příslušníků Pohraniční stráže zasáhl. Jeho tělo bylo odvezeno na útvar PS na Pleši k ohledání a dokumentaci. O dalším osudu jeho ostatků se archivní prameny nezmiňují; je možné, že byly zakopány na místním hřbitově, jak uváděli někteří vojáci vykonávající tehdy u pohraničního útvaru základní vojenskou službu. Rodina o smrti nebyla informována. Akce Šumava se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla.

František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová.

Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.

Deska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta.

Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] po propuštění z internačního kláštera v Želivě pracoval v letech 1955 až 1962 v cementárně a vápence ve Štramberku.

Památku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce rozhodlo trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

P. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] působil ve farnosti ve Velkém Ořechově v letech 1950 a 1951. Jeho zdejší pastorační činnost ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská.

Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 A. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy.

Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti nedožitých spisovatelových narozenin 27. září 2012 z iniciativy Jiřího Peňáse a Miroslava Drozda, kteří ji dali vyrobit, sami nainstalovali i odhalili. Při této příležitosti promluvil Lubomír Dorůžka, Škvoreckého celoživotní přítel.

Josef Škvorecký (1924–2012), spisovatel, překladatel a exilový nakladatel [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému], se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého]. V ulici Na Březince na pražském Smíchově bydlel v letech 1953–1960, po svatbě v roce 1958 pak i se svou ženou Zdenou Salivarovou (*1933). Škvoreckého román Zbabělci (1958) vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, byl stažen z prodeje a vydán v roce 1964 v částečně přepracované podobě.

Pomník tvoří černá skleněná deska s bílým písmem upevněná na neopracovaném kameni, na jehož vrcholu je umístěna červená pěticípá hvězda.

Strážmistr Jaroslav Kysilka (1924–1949) pracoval u Sboru národní bezpečnosti od roku 1945, v roce 1949 byl přidělen k pohraničnímu útvaru roty Palič u Chebu. 21. dubna 1949 (mimo službu na hranici) perlustroval nedaleko obce dva dělníky – Jána Šponiara (1927–1949) a Karla Procházku, které se rozhodl zadržet. Ján Šponiar jej v nestřežené chvíli postřelil ukrytou zbraní a oba mladíci se dali na útěk. Po následné přestřelce Jaroslav Kysilka vykrvácel a rovněž zraněný Šponiar se zastřelil. Karel Procházka byl zatčen druhého dne v obci Loket. Zda oba civilisté chtěli utéci za hranice, je vzhledem k počínání Karla Procházky nejasné, v každém případě se však nejednalo o agenty cizí rozvědky, jak zmiňuje nápis na pomníku.