Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia.

V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho usmrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Bývalí studenti, včetně duchovního rádce tišnovského Junáka P. Stanislava Ledabyla (1919–1973), byli souzeni Státním soudem v Brně 11.–13. června 1952. Do čela procesu byli účelově postaveni katolický kněz Oto Mádr (1917–2011) a prof. Růžena Vacková (1901–1982), významní představitelé Katolické akce, sdružení integrujícího laiky do činnosti církve. Případ tišnovských studentů s Katolickou akcí nijak nesouvisel, měl ale diskreditovat církev a demonstrovat důsledky výchovy katolických kněží. Režii monstrprocesu odpovídala i pečlivá příprava účasti „organizované“ veřejnosti. Oto Mádr, který se proti vykonstruovanému spojení s případem tišnovských studentů během procesu ohrazoval, byl odsouzen na doživotí a podmínečně propuštěn až v roce 1966, prof. Vacková, odsouzená k 22 letům vězení, ještě o rok později.

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943.

Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin.

Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Komemoruje také Samuela Bibzu, jenž spolu s Ladislavem Nosákem (1916–1950) a Viliamem Žingorem (1912–1950) patřil mezi účastníky slovenského povstání v roce 1944, kteří  byli ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v říjnu 1950 v Bratislavě odsouzeni pro vlastizradu a vyzvědačství k trestu smrti a zde popraveni 18. prosince 1950. (Důvod, proč se Bibzovy ostatky ocitly v brněnském krematoriu, není zcela jasný.) V olomoucké věznici byl 9. listopadu 1951 popraven Václav Otčenášek, jenž patřil ke skupině pěti mladíků, kteří se rozhodli odejít ze země s cílem vstoupit do západních armád. Ve vlaku do Domažlic byli 20. října 1950 kontrolováni hlídkou Sboru národní bezpečnosti a došlo zde k přestřelce. Skupině se podařilo uprchnout, kromě Otčenáška, který se při výskoku z vlaku zranil a byl následně zadržen. Otčenášek byl souzen spolu s dalšími šesti osobami (obviněnými ze spolčování, ozbrojování, napomáhání ad.) Státním soudem Brno ve veřejném procesu v Hranicích v červenci 1951. Za velezradu a pokus o vraždu (úmysl usmrtit člena pohraniční stráže) byl odsouzen k trestu smrti. Poslední jméno patří kurýru Štěpánu Starému, který byl v Brně v červnu 1949 zastřelen při zatýkání. Konfederace politických vězňů na pomníku neuvádí dvě jména – Ladislava Malého, aktéra babických událostí, a člena Světlany Karla Zámečníka pro jejich domnělou, resp. prokázanou spolupráci se Státní bezpečností (Karel Zámečník je ale připomínán na pomníku v Uherském Hradišti).

Pomník je i připomínkou praxe komunistického režimu z 50. let, kdy ostatky popravených politických vězňů byly pohřbívány tajně a na neoznačených místech [viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů a Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zájem o místo posledního spočinutí obětí represí 50. let v Brně vyvolal stručný novinový článek z května 1968, v němž se popisuje uložení 24 uren pracovníky brněnského krematoria do společného hrobu v listopadu 1951 a úmysl K 231 tyto ostatky exhumovat. Podle některých dokumentaristů však šlo o krycí legendu, aby urny, stále tajně uchovávané v krematoriu, bylo možné předat rodinám k pohřbení. Od července 1968 do června následujícího roku bylo 17 schránek s ostatky takto vydáno, v urnovém háji byly poté uloženy zbylé nevyzvednuté (Štěpán Starý podle dokumentace krematoria do této skupiny pohřbů nepatří).

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z iniciativy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny v roce 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce.

Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen místní partyzánské skupiny. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta vyslaného ze Západu s pověřením organizovat odbojovou činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu časem pojali nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka. K zatýkání na základě jeho plného doznání došlo na Olešnicku v únoru 1953, všichni zajištění byli odvezeni do vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti v Brně, kde byli nuceni k doznání i ohledně zcela vykonstruovaných obvinění. Konání veřejného procesu v Olešnici 17.–19. dubna 1953 bylo odůvodněno slabou pozicí KSČ v regionu. Krajský soud Brno v něm odsoudil k trestu smrti Josefa Matouše (jeho jméno se z pochopitelných důvodů na desce neuvádí) a Josefa Krejčího (1891–1953) za navádění k vraždě funkcionáře. Tři dny po vynesení rozsudku byly vystěhovány rodiny některých z dalších odsouzených – Jančovy, Šafaříkovy a Chudobovy. V srpnu (25. a 26.) se v Brně konal druhý proces s dalšími osmi oběťmi Matoušova působení na Olešnicku (František Fučík, Vilém Kozel a jeho synové Vilém, Augustin a Josef, dále Josef Krahulec, František Vojta a Josef Jonáš – všichni pocházeli ze Křtěnova). K nejvyššímu trestu ve výši osmi let vězení byl odsouzen Vilém Kozel st., jenž byl patrně jediný, který Josefa Matouše osobně znal z doby jeho působení v partyzánské skupině. Krátce po druhém procesu, 29. srpna 1953, byly v Praze na Pankráci vykonány absolutní tresty vynesené v prvním procesu.

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice.

Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.

Alois a Jaroslav Melkusovi se zapojili do činnosti odbojové skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, mj. švagr Jaroslava Josef Černohous (1903–1992) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových]. Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem, nadporučíkem StB Františkem Marečkem. Na přelomu dubna a května 1951 byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (P. Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), byli souzeni v třetím nejtvrdším babickém procesu (v chronologické posloupnosti bývá označován jako sedmý), jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích a v němž padly dva rozsudky smrti. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli popraveni 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Viz též Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci.

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem.

Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let.

Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Ústřední postavou „babického případu“ byl Ladislav Malý (1920–1951), který se na Třebíčsku, kde žili jeho rodiče, objevil na počátku roku 1951. Zde kontaktoval svého bývalého spolužáka, administrátora farnosti Rokytnice nad Rokytnou Jana Bulu (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Představil se jako příslušník zahraniční zpravodajské služby (jímž již v této době nebyl) se (smyšleným) pověřením utvořit síť protikomunistického odboje na jihozápadní Moravě, jehož jednou z ústředních akcí mělo být převedení arcibiskupa Josefa Berana přes hranice. Legenda o vysvobození internované hlavy církve i povědomost duchovních o ukrývání Malého místními lidmi mu otevřela dveře mnoha místních far. K Malému, skrývanému hajnými Františkem Kopuletým (1913–1951) a Antonínem Škrdlou (1917–1951), se připojil místní mladík Drahoslav Němec (1931–1951), s nímž Malý podnikl první ozbrojené akce – přepadení komunistických funkcionářů v Heralticích (23. a 24. dubna), během nichž byl postřelen předseda přípravného výboru pro založení JZD Karel Kovář a Drahoslav Němec. Následovalo velké zatýkání, při němž byli zatčeni Gustav Smetana (1907–1953), Jaroslav Melkus (1901–1953) [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi], páter Bula a další. Po zatčení Němce získal Malý další dva spolupracovníky – Antonína Mitysku (1927–1951) a především v kraji respektovaného účastníka partyzánského odboje a člena Smetanovy skupiny Antonína Plichtu st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových], který se již rovněž skrýval a jejichž vzájemný kontakt zprostředkoval babický farář Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly]. Po dalším přepadení v Cidlině (14. června), jehož se zúčastnili Malý s Mityskou a při němž byl postřelen předseda národního výboru František Píša, byl zatčen i farář Drbola. Ani poté, i když pod tíhou situace, neodmítl pomoc další místní duchovní, farář v Horním Újezdu František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], u něhož se skupina několik dní skrývala a poté provedla ještě dvě akce – zapálení zásob slámy třebíčského JZD uskladněné ve stodole v Mikulovicích (26. června) a zastřelení prasete tajemníka KSČ v Horním Újezdu (29. června), jehož se kromě Malého a Mitysky zúčastnil Plichtův syn Stanislav (Plichtova rodina po setkání Antonína st. s manželkou na faře u P. Pařila opustila statek v Šebkovicích a začala se rovněž skrývat).

2. července 1951 Ladislav Malý s Antonínem Mityskou vstoupili do babické školy, kde probíhala schůze členů místního národního výboru, oba Plichtovi synové (Antonín ml., 1929–1951, a Stanislav, 1931–1953) hlídali před školou. Detailní rekonstrukci události, která se odehrála ve škole, nelze konstatovat se stoprocentní jistotou a není ani jednoznačně doloženo, že by skupina zastřelení funkcionářů plánovala. Mohlo jít, jako v jiných případech, o akci zastrašování, jejímž motivem mělo být i odhalení, kdo udal zatčeného babického faráře, a která se zvrtla v zabíjení. S velkou pravděpodobností byl však vývoj událostí takový, jak byl líčen i u soudu: Ladislav Malý zastřelil z pistole po identifikaci předsedu místní KSČ Tomáše Kuchtíka a na jeho výzvu Antonín Mityska vystřelil dávkou ze samopalu na ostatní funkcionáře; ta usmrtila Bohumíra Netoličku a Josefa Roupce, František Bláha byl postřelen, ale přežil. Aktéři přepadení byli druhý den dopadeni v poli v nedalekých Bolíkovicích, kde během přestřelky zemřeli Ladislav Malý a Antonín Plichta ml. Postřelený a ochrnutý Stanislav Plichta a Antonín Mityska byli zatčeni. K dopadení přispěla výpověď zatčeného Antonína Plichty st., který se přepadení nezúčastnil a který úkryt prozradil s nesprávným předpokladem, že tím uchrání od nejhoršího své dva syny.

Události byly režimem zneužity k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím rolníkům a katolickým duchovním. Procesy byly i v době principiálního uplatňování „třídní justice“ exemplárně tvrdé, včetně zcela účelového spojování terorismu s katolickou církví. Vykonané absolutní tresty, řada dalších mnohaletých trestů, tresty propadnutí majetku i násilné vystěhování rodin popravených a odsouzených do jiných okresů republiky v rámci vědomého rozvratu vazeb mezi místními sedláky představovaly celkovou odvetu režimu za násilí spáchané na představitelích kolektivizace vesnice.

Viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Třebíč. Památník obětem komunismu.

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti.

Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Druhý velký proces se v Jihlavě v Dělnickém domě před tzv. organizovanou veřejností konal krátce po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Sedm osob odsouzených k absolutnímu trestu v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951) bylo popraveno 3. srpna a 20. května 1952 pak osmá oběť z druhého babického procesu konaného v Třebíči 13.–15. listopadu 1951 [viz Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi; Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových; Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi].

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů.

František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi.

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů.

Jaroslav Kysela (1932–1950) byl 21. dubna 1950 v Klenčí pod Čerchovem zadržen místní hlídkou SNB při pokusu o útěk za hranice a Okresním soudem v Plzni odsouzen k ročnímu odnětí svobody. V trestně-pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk. Při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB, je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, a opustili tábor, předstírajíce skupinu eskortovaných vězňů (jeden z mladíků byl převlečen do uniformy). Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal 10. a 11. října 1950 v kině v Jáchymově, kde Státní soud vynesl rozsudky ve dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, kteří uprchli 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].