Pomník, který tvoří černá kovová deska umístěná na kameni, byl odhalen před rokem 1989. Pamětní místo ohraničené nízkým dřevěným plotem je přístupné po kamenných schodech ze silnice.

Rudolf (Rudouš) Kočí (1930–1949) se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti v září 1948. Dne 7. prosince 1949 byl na hlídce společně s Františkem Hávou (*1929), který k SNB vstoupil rovněž na podzim 1948. Na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem zaznamenali stopy ve sněhu vedoucí do lesa a dostihli skupinu uprchlíků, které převáděl Josef Hasil [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi]. Při přestřelce s převaděčem byli oba členové hlídky postřeleni. Rudolf Kočí zemřel namístě, František Háva zranění přežil a do roku 1954 dále sloužil u SNB.

Viz též České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu.

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Kovová tabulka na kameni, který byl pro pomník dopraven z bývalé obce Kamenná Hlava, uváděla jména tří obětí. Pamětní místo se vztahovalo ke dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou dnes připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, došlo ke zrušení pamětního místa. V listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku sňali.

Na kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu.

Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci.

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953.

Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi;  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart.

Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku zmizelých osad a vesnic v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou.

Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Po roce 1945 zaniklo v pohraničních oblastech asi tři tisíce obcí v důsledku odsunu německého obyvatelstva, který zásadním způsobem změnil sociální, kulturní i ekonomický charakter českého pohraničí. V tomto kontextu se jeho proměny po roce 1948 mohou jevit jako nevýznamné. Program osidlování Němci opuštěného pohraničí pokračoval i po nástupu komunistického režimu a od počátku 50. let stát řízeně likvidoval opuštěná chátrající stavení. Většina demoličních prací proběhla na přelomu roku 1959 a 1960, kdy bylo armádou a Pohraniční stráží zbouráno asi 35 tisíc budov. V roce 1951 byla v souvislosti s budováním železné opony zřízena v pohraničí dvě pásma – tzv. zakázané, z něhož byli vysídleni všichni obyvatelé (asi 2500 osob), a hraniční, zasahující asi 12–15 km od hranic do vnitrozemí. Z hraničního pásma bylo v 50. letech vysídleno dalších přibližně 1600 „politicky nespolehlivých“ osob. V obou pásmech se Pohraniční stráž stala rozhodující složkou státu s pravomocí prověřovat a kontrolovat civilní obyvatelstvo. Odsun Němců a budování železné opony ztížil již tak nesnadné životní podmínky v pohraničních oblastech. Zánik tradičních sociálních vazeb a způsobu života, nedostatek pracovních příležitostí, špatná dostupnost škol a další faktory zapříčinily další vylidňování. Územní rozsah hraničního pásma se brzy ukázal z ekonomických důvodů neúnosný. Po dílčích úpravách došlo v roce 1964 ke zrušení zakázaného pásma a k zúžení pásma hraničního (do 3 km od státní hranice), přístupného na zvláštní propustky. Nadále však Pohraniční stráž dozorovala tzv. pásma přístupů, která považovala z hlediska střežení hranice za strategická a jež zasahovala za nově vytyčené hraniční pásmo.

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010.

Rudolf Fuksa (1930–1952), příslušník SNB a PS, byl zatčen jako kurýr a popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Ve veřejně přístupné kapli v obci Dobrá se nachází kříž s trnovou korunou a pamětní dvojjazyčná deska. Iniciátorem vzniku pamětního místa je Daniel Herman, který kříž ze smrkového dřeva vyrobeného Ladislavem Maryškou (je také autorem desky) opatřil originálním ostnatým drátem z původních zábran na česko-bavorské hranici u Českých Žlebů a v roce 1990 posvětil.

Na konci obce Čížov podél bývalé tzv. signální silnice byla v roce 1990 na základě dohody tehdejší Správy chráněné krajinné oblasti Podyjí s ministerstvem vnitra a tehdejší brigádou Pohraniční stráže ve Znojmě část železné opony ponechána jako památník. V roce 2015 se na místo vrátila i druhá linie zátarasů, kterou Správa Národního parku Podyjí zrekonstruovala z původního materiálu – ostnatého drátu a dřevěných sloupů.

Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Viz též Kadolec. Památník železné opony a Nové Údolí. Replika železné opony.

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění.

Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.