Posts Tagged ‘Hranice’

Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi

Středa, 10 července, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu z iniciativy starosty města Tomáše Jirsy v prosinci 2017 na budově sídla bývalého Státního statku Hluboká nad Vltavou.

Jiří Maňák (1916–1992) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a Vojenské letecké učiliště v Prostějově. Z protektorátu odešel v červnu 1939 a po vypuknutí války byl přijat k francouzskému letectvu. Po pádu Francie působil v Británii v řadách RAF, v květnu 1943 byl jmenován velitelem 198. perutě. Válku přežil v německém zajetí, po nouzovém přistání letadla u belgicko-nizozemského pobřeží v srpnu 1943. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti štábního kapitána a vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). Po válce byl povýšen na majora letectva, působil v Praze-Letňanech ve vojenském leteckém výzkumu. Z armády odešel v květnu 1948 do civilního letectví. V listopadu 1950 byl zatčen kvůli údajnému vyzrazení vojenského tajemství a do června 1951 držen ve vazbě a vyslýchán. Po osvobozovacím rozsudku nastoupil jako pomocný dělník ve Státním statku Hluboká nad Vltavou, kde působil do roku 1962 (naposledy jako ekonom). Po částečné rehabilitaci a obnovení pilotní kvalifikace nastoupil v roce 1964 k Československým aeroliniím, odkud v rámci normalizačních prověrek odešel v prosinci 1971 do nuceného důchodu. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Ivančice. Pamětní deska Miloši Knorrovi

Pátek, 28 června, 2019

Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček.

Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi

Středa, 29 května, 2019

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952), kapitán Václav Ženíšek (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Josef Kučera absolvoval roční studium na vojenské akademii v Hranicích, v květnu 1945 byl opět povolán k činné službě a od roku 1946 sloužil ve vojenské posádce v Plzni. V říjnu 1949 byl povýšen na štábního kapitána. Josef Kučera byl zatčen krátce po zatčení Václava Ženíška, s nímž se dlouhodobě znal, a vyslýchán pro podezření z plánování vojenského převratu. Byl postaven do čela druhého procesu, který se konal 23. června 1952 a v němž bylo souzeno celkem pět důstojníků činných ve vojenské službě. Josef Kučera byl odsouzen na doživotí a eskortován do Valdic a posléze na Mírov. Na žádost prokurátora byl trest št. kpt. Kučerovi v odvolacím řízení konaném 5. září zpřísněn na absolutní. Byl popraven 14. listopadu 1952 v Praze na Pankráci, den po vykonaných exekucích na plk. Svobodovi a kpt. Ženíškovi, kteří byli odsouzeni 15.–17. května 1952. Josef Kučera byl plně rehabilitován v roce 1990 a o rok později povýšen in memoriam na plukovníka.

Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Kapitán Václav Ženíšek (1917–1952), štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Václav Ženíšek se narodil v Plzni, vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a v armádě působil až do německé okupace. Zúčastnil se osvobozování města na sklonku války, poté až do prosince 1945 působil v jednotkách Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA) jako důstojník a tlumočník a při své práci byl přirozeně v častém kontaktu s příslušníky americké armády. Tyto okolnosti významně zapříčinily rychlé ukončení jeho kariéry po únoru 1948 – z činné služby byl třicetiletý kapitán poslán do výslužby již v listopadu. Podezření z možného naverbování západními zpravodajskými službami jistě přispělo i k tomu, že byl Václav Ženíšek v listopadu 1950 zatčen a zahrnut do vykonstruované protistátní skupiny obviněné ze špionáže a plánování ozbrojeného povstání. Spolu s kpt. Ženíškem byl zatčen také plukovník Ladislav Svoboda, činný v armádní službě od roku 1919 a vyznamenaný za zásluhy v domácím odboji. K vojenské posádce v Plzni nastoupil v květnu 1945 krátce po svém osvobození (za odbojovou činnost byl vězněn od dubna 1944) a do výslužby byl vyřazen v červnu 1948. Jako osoba s nejvyšší hodností byl postaven do čela skupiny. Proces, v němž byli souzeni spolu s dalšími dvanácti osobami, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Plk. Svobodu a kpt. Ženíška státní soud uznal vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství a odsoudil je k trestu smrti. Po zamítnutí opravných prostředků byli popraveni v pankrácké věznici 13. listopadu 1952. Václav Ženíšek byl plně rehabilitován v roce 1991, Ladislav Svoboda o rok později. Prezident Václav Havel je in memoriam povýšil na plukovníka, resp. generálmajora.

Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů.

Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů.

Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Sobota, 7 října, 2017

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku.

Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pondělí, 17 října, 2016

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Skalice u České Lípy. Pomník Vilému Sacherovi

Sobota, 8 října, 2016

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech.

Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru