Posts Tagged ‘Karlovy Vary’

Karlovy Vary. Busta Václava Havla

Čtvrtek, 15 listopadu, 2018

Busta byla odhalena 9. července 2017 během Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech za účasti Dagmar Havlové, prezidenta festivalu Jiřího Bartošky a dalších hostů v hotelu Prezident, z iniciativy jeho majitelky a dřívější Havlovy lékařky Milady Sárové. Autorem busty je architekt a sochař Zdeněk Makovský.

Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Středa, 16 října, 2013

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici.

Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Zdeněk Bechyně (1905–1974 ) byl v letech 1945–1948 členem krajského vedení sociální demokracie v Karlových Varech a náhradníkem ústředního výkonného výboru; odpůrce Fierlingerovy prokomunistické politiky. V březnu 1949 byl poprvé zatčen a v září téhož roku propuštěn. Znovu zatčen byl v červnu 1950 a v roce 1951 odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům vězení; propuštěn byl až v červnu 1964. V době pražského jara 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 byl zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi činnost přípravného výboru ukončil. Na jaře 1969 se v Londýně setkal s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD. Do své smrti žil v ústraní v Mariánských Lázních.

František Čoupek (1893–1972) začal po roce 1920 působit v sociálně demokratické straně a jejích odborech, posléze byl zvolen členem krajského stranického vedení v Brně. Za německé okupace byl vězněn. Po válce až do roku 1948 byl předsedou brněnského krajského výkonného výboru a současně členem ústředního výkonného výboru strany; byl odpůrcem Fierlingerovy linie. V době únorové krize 1948 byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V roce 1953 byl zatčen a v procesu s brněnskými sociálními demokraty v dubnu 1955 jako hlava protistátní skupiny odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v prosinci 1963. Na jaře 1968 se zapojil do úsilí o obnovu Čs. sociální demokracie a byl zvolen do pětičlenného přípravného výboru strany. Po srpnové sovětské invazi 1968 odešel do ústraní.

Přemysl Janýr (1926–1998) byl od roku 1945 členem sociální demokracie a 1945–1948 předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise mládeže ČSSD. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení, v roce 1955 byl podmíněně propuštěn. V roce 1965 byl rehabilitován a poté působil jako novinář. Na jaře a v létě 1968 patřil k protagonistům úsilí o obnovu sociální demokracie, stal se členem přípravného výboru a účastnil se všech jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Pracoval jako funkcionář exilové ČSSD, ve Vídni vydával občasník Korespondence, podporoval československý disent, publikoval v exilovém tisku. Koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení ČSSD a jejího tisku.

Josef Munzar (1904–1971) byl od roku 1926 členem a funkcionářem sociálně demokratické strany a jejích odborů. Po únorovém převratu 1948 byl zbaven funkcí a propuštěn ze zaměstnání. Na přelomu 40. a 50. let udržoval styky se sociálně demokratickou opozicí proti komunistickému režimu, rozšiřoval protistátní letáky a údajně navázal spojení s exilovou ČSSD. V lednu 1954 byl zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen ve velkém procesu s „pravicovými“ sociálními demokraty k sedmnácti letům vězení; v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se aktivně podílel na pokusu o obnovení činnosti sociální demokracie a stal se jedním z pěti členů jejího ústředního přípravného výboru.

Zdeněk Peška (1900–1970) působil jako profesor ústavního práva na Právnické fakultě UK v Praze a předseda Sdružení sociálně demokratických právníků. Během druhé světové války byl vězněn. Po únorovém převratu 1948 se podílel na protikomunistické rezistenci. V roce 1949 byl zatčen a následující rok v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k 25 letům vězení [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se účastnil diskuzí někdejších funkcionářů sociální demokracie o možnosti obnovy strany, k níž se stavěl dosti skepticky, a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu.

Josef Veverka (1903–1971) byl od roku 1920 členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, posléze redaktorem jejího tisku. Během protektorátu byl dvakrát vězněn. Po únoru 1948 byl zbaven všech funkcí, propuštěn z redakce Stráže severu a vyloučen z ČSSD. V září 1949 byl nejprve internován v pracovním táboře, poté zatčen a v červnu 1950 v procesu se sociálními demokraty odsouzen ke dvanácti letům vězení, v listopadu 1954 v novém procesu na doživotí (trest později změněn na dvacet jedna let vězení). Propuštěn byl až v lednu 1964 po intervenci britské Labour Party. V době pražského jara 1968 se stal členem přípravného výboru pro obnovení činnosti ČSSD a předsedou liberecké odbočky sdružení K 231.

Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání.

Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Po roce 1948 bylo v Uherském Hradišti vykonáno pět poprav členů Světlany [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana; Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989, Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], a to 24. října 1950 (Janošík, Lenhard, Mana) a 27. dubna 1951 (Šimara, Zámečník). Další odbojáři ze Světlany byli popraveni v Brně (bratři Daňkové a Jaromír Vrba), členové Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] v Praze na Pankráci (Bakala, Čuba, Pospíšil, Rajnoch, Sacher). Pomník dále připomíná odsouzené k trestu smrti v regionálních politických procesech – ve Vsetíně (Ludvík Fajkus [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]), v Hodoníně (Jaroslav Vetejška [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]), v Kyjově (František Dvořák, viz dále) a v Uherském Hradišti (Tomáš Rumíšek, viz dále).

Odbojová činnost skupiny BOZ-38, kterou v Hodoníně a okolí zformoval bývalý strážmistr protektorátního četnictva a vojenský zběh František Dvořák (1923–1950), se soustřeďovala především na vlastní ozbrojování. Za tímto účelem plánovala (a v několika případech i realizovala) útoky na stanice Sboru národní bezpečnosti. K vrcholnému a spektakulárnímu protirežimnímu vystoupení došlo 19. června 1949 ve vesnici Archlebov, kde Dvořák a další členové skupiny vyhlásili místním rozhlasem „stanné právo“ (akce se zúčastnili v armádních uniformách) a nakrátko zajali místního předsedu KSČ, jemuž strhli stranický odznak a o akci pořídili zápis do stranické legitimace. Brzy poté byla skupina infiltrována Státní bezpečností, mj. Jaroslavem Turečkem, který stejně jako v případě Světlany sehrál úlohu agenta francouzské tajné služby, a údajně také Aloisem Dyčkou [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Při provokační akci (mělo jít o pumovou destrukci muniční továrny na Vsetínsku) byli členové skupiny zatčeni a vyšetřováni v Uherském Hradišti. Soud s 15 obviněnými proběhl v neveřejném procesu 26.–30. června 1950. Státní soud Brno v něm vynesl absolutní trest pro Františka Dvořáka, který byl vykonán 14. října 1950 v Brně.

29. března 1949 byl v obci Javorník zastřelen místní učitel, předseda KSČ a místopředseda místního národního výboru Jan Benada (1910–1949). V souvislosti s vraždou byli mj. vyšetřováni Tomáš Rumíšek (1923–1953) a Josef Švardala (*1908), kteří byli agilním funkcionářem existenčně ohrožováni. Benada měl ovšem spory i s dalšími obyvateli obce. Vykonával funkci národního správce palírny, která byla po únoru 1948 Švardalovi znárodněna, a prosazoval, aby kovárna Tomáše Rumíška byla zabrána pro opravnu traktorů, oběma živnostníkům údajně hrozil, že budou přikázáni do pracovních táborů. Všichni vyšetřovaní byli postupně pro nedostatek důkazů propuštěni. V srpnu 1950 Švardala s manželkou a dvěma syny unesli aerotaxi na lince Piešťany–Karlovy Vary do západního Německa a emigrovali. S cílem dovést vyšetřování do úspěšného konce byl v roce 1951 na stále podezřelého Rumíška nasazen tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Tomu se podařilo z Rumíška vylákat doznání k vraždě a přivést ho na myšlenku utéct za hranice. Rumíšek před fingovaným přechodem, při němž byl v červenci 1952 zatčen, sepsal svou „protistátní činnost“, aby byl „emigrací přijat“. Krajský soud v Uherském Hradišti jej v lednu 1953 odsoudil za velezradu a vraždu k trestu smrti, neboť ji posuzoval jako tzv. politickou vraždu funkcionáře, jenž v obci prosazoval socialistické hospodaření. Po zamítnutí odvolání byl trest vykonán 6. května 1953 v Praze na Pankráci.

Nový Jičín. Pamětní deska obětem komunismu

Čtvrtek, 21 července, 2011

Bronzová pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. března 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem desky je František Cahel.

Připomínka je věnována politickým vězňům z Novojičínska, souzeným zejména v souvislosti s činností ilegálních skupin kolem předúnorových funkcionářů nekomunistických stran a za zapojení do ilegálních organizací Modré květy a Blaník.

Ilegální skupina národních socialistů v okrese Nový Jičín vznikla s cílem poskytnout pomoc pronásledovaným občanům v cestě za hranice, ve spolupráci se skupinou převaděčů z Karlových Varů. Byla zatčena po zadržení jedné z převáděných osob na hranicích a odsouzena 30. prosince 1949 okresním soudem v Novém Jičíně (Bohumír Busek a spol.). Dalších šest členů strany národně socialistické bylo odsouzeno v srpnu 1953 Krajským soudem v Ostravě v procesu Jan Kruliš a spol. Tato skupina polovojenského charakteru byla ve spojení se zahraničím, pro nějž shromažďovala strategické zprávy. Skupina nezávislých sociálních demokratů byla původně založena na podporu perzekvovaných členů strany, postupně se její aktivity rozšířily i na formulování programu obnovení sociálně demokratické strany (násilně sloučené s KSČ). Po jejím odhalení byla souzena Krajským soudem v Ostravě ve dvou procesech 9.–11. a 12.–14. listopadu 1954. Rovněž bývalí funkcionáři strany lidové vytvořili ilegální skupinu z okruhu novojičínských členů a příznivců této strany. Skupina vyvíjela obvyklou činnost – podporu pronásledovaným, pomoc při útěku do zahraničí, letákové akce, shromažďování informací a zbraní. Její členové byli odsouzeni Krajským soudem v Ostravě 8.–10. prosince 1953 (proces František Hanzelka a spol.).

Ilegální organizace Modré květy vznikla v katolickém prostředí, podnět k jejímu založení vzešel údajně ze setkání během orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948. Skupiny rozmnožovaly a rozšiřovaly letáky, plánovaly propojení na domácí i zahraniční odboj, shromažďovaly strategické informace a zbraně pro případ ozbrojeného vystoupení. Organizace byla souzena Státním soudem Brno ve třech procesech 24.–26. září, 27.–29. září a 3.–4. října 1951 v Ostravě. Skupina Blaník se zformovala v létě 1951, centrem její činnosti se stala evangelická fara v Suchdole nad Odrou, kde se množily letáky. Členové Blaníku se připravovali i na sabotáže pro případ vojenského konfliktu. Skupina, v níž působili účastníci druhého domácího i zahraničního odboje, byla odhalena na sklonku roku 1954 a odsouzena Krajským soudem v Ostravě 21.–22. dubna 1955.


Příbram. Muzeum třetího odboje

Pondělí, 11 července, 2011

Muzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992.

Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen odsouzených z politických důvodů ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005  se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].

Most. Pamětní deska vojenským obětem komunismu

Čtvrtek, 2 června, 2011

Mramorová veduta se zlatým nápisem, emblémem vojenských táborů nucených prací, lipovými listy a rytým portrétem zastřeleného příslušníka 59. PTP byla odhalena v roce 1994, kdy byla založena tradice každoročního setkávání členů Svazu PTP–VNTP. V roce 2007 byl pomník po demolici mostecké kasární zdi, u které byl umístěn, instalován na nynější místo před městským muzeem a slavnostně vysvěcen.

59. pomocný technický prapor Most-Bílina byl zřízen 15. dubna 1951 především pro osoby povolané na tzv. výjimečné vojenské cvičení. Jeho jednotlivé roty byly dislokovány po celém území severozápadních Čech, například v Žatci, Postoloprtech [viz Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu], Kadani, Teplicích, Podbořanech, Slaném, Karlových Varech, Teplé a Stříbře. Vojáci pracovali především u vojenských stavebních podniků na bytové a další výstavbě. Okolnosti tragické události, při které byl 10. května 1952 členem vojenské eskorty v mosteckých kasárnách smrtelně postřelen František Niedermertl (1930–1952), prověřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Viz též Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací.

Karlovy Vary. Pamětní deska Jindřichu Konečnému

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska disidentu Jindřichu Konečnému byla odhalena na pěší zóně v Karlových Varech u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu v Československu 17. listopadu 2009 za přítomnosti přátel a primátora města. Bronzová pamětní deska se nachází v místech, kde Jindřich Konečný v období října a listopadu 1989 inicioval protirežimní shromáždění.

Básník a prozaik Jindřich Konečný (1940–2009) patřil mezi známé disidenty na Karlovarsku. Podílel se na samizdatovém časopisu Stres vydávaném Nezávislou skupinou občanů západočeského kraje, spolupracoval i s exilovými časopisy – Listy Jiřího Pelikána a Tigridovým Svědectvím. Za pašování zakázané literatury byl na počátku 80. let odsouzen ke dvěma letům vězení. Jako člen nezávislých občanských iniciativ býval pravidelně zadržován před očekávanými protirežimními vystoupeními (výročí okupace, 28. října apod.). V říjnu a listopadu 1989 organizoval v Karlových Varech opoziční demonstrace a stal se jedním z prvních členů místního Občanského fóra. V roce 1990 byl kooptován do parlamentu.

Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961

Čtvrtek, 2 června, 2011

Stálá expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1964 byla instalována v jáchymovském muzeu v roce 1998 Muzeem třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V letech 2001 až 2004 byla expozice rozšířena a dnes je součástí expozice Jáchymov v zrcadle času v Muzeu Královská mincovna Jáchymov spadajícího pod správu Krajského muzea v Karlových Varech.

Jáchymov. Kříž a mohyla

Čtvrtek, 2 června, 2011

Sedmimetrový dřevěný kříž se skautskou lilií a nápisem a postupně vršenou kamennou mohylou byl na paměť vězňů komunistického režimu vztyčen 30. května 1992. Vysvětil jej P. František Krásenský za přítomnosti oldskautů z Karlových Varů a skautů z Jáchymova. Iniciátorem stavby prvního kříže byl Kamil Růžička, kromě něho se na realizaci podíleli další členové karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů I. Slavíček, V. Sedláček, S. Jirčík, A. Růžičková, J. Goldmann, L. Blann. O připomínku pečuje skautské středisko Arnika Jáchymov. Aktuální kříž, vztyčený v září 2013, je v pořadí již třetí. Pamětní místo je součástí naučné stezky Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo].

Pamětní místo stojí ve středu území, na kterém se nacházely dva trestanecké pracovní tábory – Eliáš I, který byl zřízen z bývalého tábora pro německé válečné zajatce v červenci 1949 a uzavřen o rok později, a Eliáš II (zřízen 1950, uzavřen 1959).

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru