Posts Tagged ‘Kyjov’

Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

 

Kyjov. Pamětní deska Zdeňku Vašíčkovi

Pondělí, 19 srpna, 2013

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby.

Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař nebo ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Návojná. Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Sobota, 19 ledna, 2013

Tři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. Vytvořil ho a na návrší asi kilometr nad obcí instaloval restaurátor a malíř Petr Káňa (*1959 v Návojné) za podpory farnosti Nedašov, obce Návojná a dalších donátorů.

Kříž je věnován památce události z 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova bránili příslušníkům Státní bezpečnosti v zatčení jejich kněze Františka Půčka. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se do obce sjely jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově vyslýcháni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. V následném procesu 25.–27. května 1949 v Uherském Hradišti bylo odsouzeno patnáct obžalovaných.

František Půček (18951968) se narodil v obci Hýsly u Kyjova. Po vysvěcení na kněze v roce 1918 působil jako kaplan na mnoha místech Moravy a Slovenska. V roce 1934 byl ustanoven duchovním správcem farnosti Nedašov. Během svého pětadvacetiletého působení v místě založil tělovýchovnou jednotu Orel, dechovou kapelu, inicioval postavení kaple v Nedašově Lhotě. Oblíbený, činorodý kněz v kázáních otevřeně komentoval poúnorovou politickou situaci a po přečtení pastýřského listu československých biskupů byl vyšetřován Státní policií. V souvislosti s událostmi z 21. ledna 1949 byl pater Půček odsouzen na dva roky, které odpykával v jáchymovských uranových dolech. Ač před jeho propuštěním z vězení 17. ledna 1951 StB rozhodla o zákazu pobytu v Nedašově, do farnosti se vrátil již téhož roku a působil zde až do roku 1959, kdy se rozhodl odejít do penze. Dožil v charitním domově v Lukově, kde 21. září 1968 zemřel. Pochován byl na hřbitově v Nedašově.

Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání.

Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Po roce 1948 bylo v Uherském Hradišti vykonáno pět poprav členů Světlany [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana; Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989, Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], a to 24. října 1950 (Janošík, Lenhard, Mana) a 27. dubna 1951 (Šimara, Zámečník). Další odbojáři ze Světlany byli popraveni v Brně (bratři Daňkové a Jaromír Vrba), členové Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] v Praze na Pankráci (Bakala, Čuba, Pospíšil, Rajnoch, Sacher). Pomník dále připomíná odsouzené k trestu smrti v regionálních politických procesech – ve Vsetíně (Ludvík Fajkus [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]), v Hodoníně (Jaroslav Vetejška [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]), v Kyjově (František Dvořák, viz dále) a v Uherském Hradišti (Tomáš Rumíšek, viz dále).

Odbojová činnost skupiny BOZ-38, kterou v Hodoníně a okolí zformoval bývalý strážmistr protektorátního četnictva a vojenský zběh František Dvořák (1923–1950), se soustřeďovala především na vlastní ozbrojování. Za tímto účelem plánovala (a v několika případech i realizovala) útoky na stanice Sboru národní bezpečnosti. K vrcholnému a spektakulárnímu protirežimnímu vystoupení došlo 19. června 1949 ve vesnici Archlebov, kde Dvořák a další členové skupiny vyhlásili místním rozhlasem „stanné právo“ (akce se zúčastnili v armádních uniformách) a nakrátko zajali místního předsedu KSČ, jemuž strhli stranický odznak a o akci pořídili zápis do stranické legitimace. Brzy poté byla skupina infiltrována Státní bezpečností, mj. Jaroslavem Turečkem, který stejně jako v případě Světlany sehrál úlohu agenta francouzské tajné služby, a údajně také Aloisem Dyčkou [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Při provokační akci (mělo jít o pumovou destrukci muniční továrny na Vsetínsku) byli členové skupiny zatčeni a vyšetřováni v Uherském Hradišti. Soud s 15 obviněnými proběhl v neveřejném procesu 26.–30. června 1950. Státní soud Brno v něm vynesl absolutní trest pro Františka Dvořáka, který byl vykonán 14. října 1950 v Brně.

29. března 1949 byl v obci Javorník zastřelen místní učitel, předseda KSČ a místopředseda místního národního výboru Jan Benada (1910–1949). V souvislosti s vraždou byli mj. vyšetřováni Tomáš Rumíšek (1923–1953) a Josef Švardala (*1908), kteří byli agilním funkcionářem existenčně ohrožováni. Benada měl ovšem spory i s dalšími obyvateli obce. Vykonával funkci národního správce palírny, která byla po únoru 1948 Švardalovi znárodněna, a prosazoval, aby kovárna Tomáše Rumíška byla zabrána pro opravnu traktorů, oběma živnostníkům údajně hrozil, že budou přikázáni do pracovních táborů. Všichni vyšetřovaní byli postupně pro nedostatek důkazů propuštěni. V srpnu 1950 Švardala s manželkou a dvěma syny unesli aerotaxi na lince Piešťany–Karlovy Vary do západního Německa a emigrovali. S cílem dovést vyšetřování do úspěšného konce byl v roce 1951 na stále podezřelého Rumíška nasazen tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Tomu se podařilo z Rumíška vylákat doznání k vraždě a přivést ho na myšlenku utéct za hranice. Rumíšek před fingovaným přechodem, při němž byl v červenci 1952 zatčen, sepsal svou „protistátní činnost“, aby byl „emigrací přijat“. Krajský soud v Uherském Hradišti jej v lednu 1953 odsoudil za velezradu a vraždu k trestu smrti, neboť ji posuzoval jako tzv. politickou vraždu funkcionáře, jenž v obci prosazoval socialistické hospodaření. Po zamítnutí odvolání byl trest vykonán 6. května 1953 v Praze na Pankráci.

Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva.

Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Viz též Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi.