Pamětní deska připomínající odjezd prvních sovětských vojáků z města i z celého Československa byla odhalena 26. února 2019 u příležitosti 29. výročí událostí v roce 1990. Desku na budově bývalých kasáren v Martinské čtvrti odhalili aktéři tehdejšího vyjednávání s představiteli sovětské posádky ve Frenštátu Dalibor Norský a Karel Míček.

Ukončení pobytu sovětských vojsk v Československu bylo během listopadové revoluce 1989 klíčovou zahraničněpolitickou záležitostí, kterou v diplomatické rovině uvolnilo společné prohlášení představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR z 4. prosince přehodnocující postoj k okupaci. Občanské fórum a tzv. vláda národního porozumění ustavená 10. prosince prosadily odsun vojsk na základě bilaterárního vyjednávání, nezávisle na procesu celoevropského odzbrojování. 26. února 1990 byla v Moskvě podepsána mezivládní dohoda o odchodu sovětských vojsk z Československa ve třech etapách (31. května a 31. prosince 1990, resp. 30. června 1991). Úplný odchod vojsk během první etapy se týkal jedenácti posádkových měst, včetně Vysokého Mýta [viz Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády], Bruntálu [viz Bruntál. Pomník Memento] a Frenštátu pod Radhoštěm, kde byly dislokovány útvary patřící k bruntálské tankové divizi. Zde byl odsun zahájen (26. února) i dokončen jako první (17. března 1990). Poslední vlak se sovětskými vojáky z Milovic [viz Milovice Pamětní deska odchodu sovětské armády] vypravený 19. června 1991 opustil republiku o dva dny později a podpisem protokolu z 25. června 1991 byl odsun formálně završen.

Pamětní deska Jánosi Esterházymu, jejímž autorem je Josef Červenec, byla na základě dohody Konfederace politických vězňů, pražského magistrátu a maďarského velvyslanectví umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Josefu Bryksovi [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů].

János Esterházy (1901–1957) byl významným politikem maďarských menšinových stran v meziválečném Československu. I jako poslanec Národního shromáždění a později Slovenského sněmu usiloval o opětovné začlenění Slovenska do maďarského státu. Za války podporoval válečné úsilí a cíle států Osy. Opakovaně deklaroval i své antisemitské postoje. Jako jediný poslanec Slovenského sněmu ovšem hlasoval v květnu 1942 proti přijetí zákona o vystěhování Židů ze Slovenska. Po válce byl zatčen a deportován do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let. V roce 1947 byl Národním soudem v Bratislavě v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1949 byl ze SSSR vydán do Československa, prezidentskou milostí mu byl trest smrti změněn na doživotí. Zemřel 3. března 1957 ve věznici na Mírově [viz Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho]. Pokusy o rehabilitaci zahájila v roce 1989 jeho dcera Alice Malfattiová. Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR v roce 1994 jeho případ odmítl znovuotevřít. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a Spolkové republiky Německa.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté.

Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“

Replika železné opony byla vybudována nákladem Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau, v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948.

Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupná. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.

Systém tzv. železné opony, která se stala jedním ze symbolů totalitního komunistického režimu a byla namířená proti vlastním občanům, začala být budována v roce 1951 na základě tzv. nové sestavy Pohraniční stráže. Hranice byly nově střeženy také vojáky základní vojenské služby. V příhraničním prostoru byly budovány zóny nepřístupných pásem s různými stupni omezení pohybu pro civilní obyvatelstvo [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Na hranicích byl vybudován systém ženijně-technického zabezpečení, který měl ztížit možnost jejich přechodu. Na lesních průsecích byly postaveny drátěné zátarasy, většinou třístěnné, jejichž střední stěna byla pod vysokým napětím. Prostor uvnitř zátarasů byl zaminován, a to především v místech často používaných přechodových tras. Zátarasy doplňoval kontrolní orný pás usnadňující detekci pohybu u hranic. Narušení hraničních bariér bylo indikováno akustickým a světelným signálem. Hranice střežily pěší hlídky Pohraniční stráže, ozbrojené samopaly a doprovázené služebními psy, další hlídky prováděly ostrahu hranice pozorováním ze strážních věží. Na mezinárodních železničních přejezdech byl vybudován systém tří železobetonových závor, které se vysunovaly přes trať. Pro velký počet vážných zranění, i smrtelných, mezi vojáky byly miny od konce 50. let opět demontovány [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. V roce 1965 byla zrušena i elektrifikace zátarasů, které byly postupně vyměňovány za unifikované signální stěny. Podle současných znalostí bylo na hranicích v letech 1948–1989 zadrženo přes padesát tisíc občanů, jimž komunistický režim upíral právo na svobodný pohyb přes hranice. Po dobudování železné opony největší vlna uprchlictví z přelomu 40. a 50. let postupně opadávala, nicméně k útěkům – a také k obětem na životech – docházelo až do pádu komunistického režimu [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].