Posts Tagged ‘Německo’

Ivančice. Pamětní deska Miloši Knorrovi

Pátek, 28 června, 2019

Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček.

Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Prachatice. Památník obětem totalitních režimů

Neděle, 19 května, 2019

Památník odhalený v roce 2002 na prostranství pod městskými hradbami tvoří bronzová pamětní deska s nápisem zasazená do dlažby a za ní instalovaná skulptura Člověk (Ein Mensch). Jejím autorem je německý sochař Otto Herbert Hajek (1927–2005), narozený v Československu, který v Prachaticích studoval na gymnáziu. Dedikace památníku tak skrze svého tvůrce odkazuje ke konfliktním česko-německým vztahům na pozadí totalitních režimů v Německu a v Československu ve 20. století a jejich obětí.

Havran. Památník železné opony

Pátek, 16 října, 2015

Na vrchu Havran v Českém lese bylo v době studené války vybudováno stanoviště zpravodajského radiotechnického průzkumu československé armády, včetně ocelové věže sloužící až do konce 80. let k monitorování vzdušného prostoru Spolkové republiky Německo. Úsilím Klubu vojenské historie a sportů Tachov, o.s., byla věž zrekonstruována a jako rozhledna s venkovní expozicí věnovanou fenoménu železné opony otevřena veřejnosti 14. června 2014.

České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

Pátek, 9 října, 2015

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa.

Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Pleš. Symbolický hrob Josefa Zíky

Pátek, 9 října, 2015

Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010.

V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951.

Josef Zíka (Zika, 1920–1951) působil od roku 1945 jako hajný na Pleši v polesí Hvozd u Bělé nad Radbuzou. Výbornou znalost terénu, své styky s místními lesníky a hajnými a také s odsunutými Němci z regionu, z nichž někteří se usadili v blízkosti hranice, využíval údajně již po válce při pašování zboží, než se po únoru 1948 zapojil také do převádění politických uprchlíků. Josef Zíka byl pro podezření z převaděčství zadržen již v listopadu 1948. Při eskortování k výslechu využil poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s britskou zpravodajskou službou.
Podruhé se v centru zvýšeného zájmu StB ocitl poté, co v červenci 1950 ilegálně opustili republiku dva letečtí instruktoři Svatopluk Pokorný (*1923) a Rudolf Teichmann (*1925), kteří malým civilním letadlem odletěli z Kralup nad Vltavou a přistáli v západním Německu, kde požádali o politický azyl. Vyšetřováním se zjistilo, že uprchlíci prostřednictvím Zíky začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace v oblasti letectví. Brzy byli zatčeni instruktor civilního létání z Kralup n. V. Jaroslav Runt (*1922) a lesník z Karlovy Huti Oldřich Krupka (*1922), kteří působili jako Zíkovy spojky. Ohroženi byli i další Zíkovi spolupracovníci, těm se však podařilo před zatčením utéct za hranice (bratr Oldřicha Krupky František, hajní Václav Topinka a Václav Odvody).
S cílem dopadnout Zíku byla bezpečnostními orgány rozvinuta akce Šumava, v jejímž rámci byly mj. průběžně sledovány osoby podezřelé, že Zíkovi pomáhají. V případu figurovalo několik informátorů, mezi nimi také u hranic bydlící odsunutý Němec („agent Blix“), s nímž se Zíka znal. Na počátku roku 1951 spěla akce Šumava k vyvrcholení, neboť shromažďování dílčích poznatků se postupně změnilo v detailní znalost Zíkových přechodů (v té době přecházel hranice dvakrát do měsíce) a kontaktů (místní velitelství StB konstatovalo, že s ním spolupracují de facto všichni lesníci z horšovskotýnského polesí, a v síti podezření z tajného napomáhání přechodům uvízl také mjr. Josef Herián, velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích). Na základě informací získaných za finanční odměnu od agenta Blixe byla 14. března pod vedením oddílu Státní bezpečnosti v Horšovském Týně v okolí osady Václav u Pleše zahájena ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti.
Josef Zíka byl usmrcen v přestřelce, aniž by sám některého z příslušníků Pohraniční stráže zasáhl. Jeho tělo bylo odvezeno na útvar PS na Pleši k ohledání a dokumentaci. O dalším osudu jeho ostatků se archivní prameny nezmiňují; je možné, že byly zakopány na místním hřbitově, jak uváděli někteří vojáci vykonávající tehdy u pohraničního útvaru základní vojenskou službu. Rodina o smrti nebyla informována. Akce Šumava se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Praha 2. Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a Spolkové republiky Německa.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Pondělí, 21 října, 2013

Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993.

Vratislav Janda (1913–1949) byl po absolvování vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Čtvrtek, 17 října, 2013

Pomník vzniklý před rokem 1989 tvoří kamenná mohyla, na níž byla původně umístěna mramorová deska s nápisem. Deska se nezachovala a v současné době ji nahrazuje tištěná kopie v plastové fólii.

Ke střetu hlídky Pohraniční stráže a neznámého muže došlo 21. února 1951. Bohuslav Moravec byl při přestřelce zraněn a přežil. Zraněnému uprchlíku, jehož totožnost nebyla prokázána, se podařilo přejít hranice do západního Německa.

Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi

Úterý, 1 října, 2013

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem.

Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Robert (1956–1979), Milan (1957–1978) a Václav (*1958) Barešovi naplánovali útěk do Německa s použitím ozbrojeného násilí. Krádeží si opatřili zbraně a v příhraničí na parkovišti u kempu unesli 23. května 1978 autobus se studenty z gymnázia v Říčanech, který řídil Jan Novák (1952–1978). Ten autobus dovezl podle pokynů k hraničnímu přechodu Pomezí. Vyjednávání s únosci trvalo několik hodin, během té doby na místo dorazil vrtulníkem nejvyšší velitel Pohraniční stráže generál František Šádek. Únosci přistoupili na návrh ministra vnitra, který volný průjezd podmiňoval propuštěním všech studentů. S řidičem Janem Novákem jako posledním rukojmím projeli do meziprostoru mezi oběma celnicemi, kde PS mezitím položila přes silnici zastavovací pásy a zaparkovala obrněný transportér. Při přestřelce byl zabit řidič autobusu Jan Novák a jeden z únosců, Milan Bareš, zbylí dva byli postřeleni. Oficiální verze vyšetřování události vinila ze smrti Jana Nováka zastřeleného Milana Bareše (měl Nováka zastřelit ještě před přestřelkou s příslušníky PS), ale některé důkazy a neexistence kompletní dokumentace dávají důvod k pochybnostem, kdo byl skutečným pachatelem. Krajský soud v Plzni odsoudil Roberta Bareše k trestu smrti (vykonán v prosinci 1979) a Václava Bareše k 25 letům vězení (na základě revize procesu v roce 1992 mu byl trest snížen a byl z vězení propuštěn). Po roce 1989 byl vyšetřován i generál Šádek, resp. jeho míra zavinění při velení v této akci (proč nebyli k zásahu povoláni profesionální odstřelovači), ale případ byl zastaven pro jeho vysoký věk a zdravotní stav.

Pastviny. Pomník Františku Vaculovi

Úterý, 1 října, 2013

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou skleněnou deskou ve tvaru pavézy s nápisem a pěticípou hvězdou na vrcholu. Vznikl před rokem 1989.

František Vacula (1934–1956) a Miloslav Chalupník (*1935) vykonávali u Pohraniční stráže vojenskou službu. 10. dubna 1956 byli společně na hlídce, prošli uzamykatelnými vraty drátěného zátarasu a prováděli ostrahu na jeho vnější straně. Další hlídka, která je měla střídat, našla zastřeleného Vaculu jen několik metrů od hraniční čáry. Vyšetřování potvrdilo, že Vacula byl zastřelen zezadu zbraní Miloslava Chalupníka, který přešel hranici. Chalupník byl v západním Německu zatčen a odsouzen za vraždu k deseti letům vězení. Případ patří k méně známým, československý tisk o něm neinformoval. Přísné potrestání západoněmeckou justicí, jež údajně neočekával ani zběh, se nehodilo do propagandistického schématu příběhů ze státní hranice, v nichž jsou vrazi pohraničníků na Západě přijímáni jako hrdinové.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru