Posts Tagged ‘Polsko’

Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády

Pondělí, 1 července, 2019

Pamětní deska připomínající odjezd prvních sovětských vojáků z města i z celého Československa byla odhalena 26. února 2019 u příležitosti 29. výročí událostí v roce 1990. Desku na budově bývalých kasáren v Martinské čtvrti odhalili aktéři tehdejšího vyjednávání s představiteli sovětské posádky ve Frenštátu Dalibor Norský a Karel Míček.

Ukončení pobytu sovětských vojsk v Československu bylo během listopadové revoluce 1989 klíčovou zahraničněpolitickou záležitostí, kterou v diplomatické rovině uvolnilo společné prohlášení představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR z 4. prosince přehodnocující postoj k okupaci. Občanské fórum a tzv. vláda národního porozumění ustavená 10. prosince prosadily odsun vojsk na základě bilaterárního vyjednávání, nezávisle na procesu celoevropského odzbrojování. 26. února 1990 byla v Moskvě podepsána mezivládní dohoda o odchodu sovětských vojsk z Československa ve třech etapách (31. května a 31. prosince 1990, resp. 30. června 1991). Úplný odchod vojsk během první etapy se týkal jedenácti posádkových měst, včetně Vysokého Mýta [viz Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády], Bruntálu [viz Bruntál. Pomník Memento] a Frenštátu pod Radhoštěm, kde byly dislokovány útvary patřící k bruntálské tankové divizi. Zde byl odsun zahájen (26. února) i dokončen jako první (17. března 1990). Poslední vlak se sovětskými vojáky z Milovic [viz Milovice Pamětní deska odchodu sovětské armády] vypravený 19. června 1991 opustil republiku o dva dny později a podpisem protokolu z 25. června 1991 byl odsun formálně završen.

Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů.

Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů.

Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa

Pondělí, 15 října, 2018

Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová.

Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.

Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Neděle, 25 října, 2015

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem, rytou podobiznou a plastickým emailovým emblémem československé 313. stíhací perutě Královského letectva byla místnímu rodáku Stanislavu Rejtharovi odhalena 4. srpna 2013. Jejími iniciátory byli členové Klubu historických vozidel Kralice nad Oslavou a Veteran Vehicle Clubu Březník Jana Sokola z Lamberka a obec Kuroslepy.

Stanislav Rejthar (1911–1977) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a letecké učiliště v Prostějově, v roce 1937 se stal poručíkem letectva a nastoupil u 5. pluku v Brně. Po německé okupaci odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci do Anglie, kde vstoupil do Royal Air Force. Po výcviku působil jako letecký instruktor. V září 1942 nastoupil k 313. československé stíhací peruti a účastnil se bojových akcí. V únoru 1944 opustil Velkou Británii se skupinou letců převelených do Sovětského svazu a jako náčelník štábu 1. československého stíhacího leteckého pluku odletěl v září 1944 na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení se s partyzány v únoru 1945 probil přes frontu a byl přidělen k velitelství letectva, kde jej zastihl konec války. V hodnosti podplukovníka zůstal ve štábních funkcích až do června roku 1948, kdy byl zatčen. Po výsleších v tzv. hradčanském domečku byl pro nedostatek důkazů propuštěn, 1950 z armády definitivně vyřazen a i v dalších letech sledován a vyslýchán Státní bezpečností. Pracoval jako jeřábník při stavbě sídliště v Neratovicích. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu, téhož roku byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Zemřel 20. listopadu 1977.

Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Středa, 21 října, 2015

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů.

Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolvent letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu, působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil nejprve do cizinecké legie, poté do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. československé perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázané hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V roce 1949 byl vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po propuštění v létě 1951 odešel Bohumír Fiřt (po válce si změnil příjmení) z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl v roce 1991.

Viz též Vyškov-Opatovice. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi.

Praha 3. Pamětní obelisk Ryszardu Siwiecovi

Pátek, 16 října, 2015

Odhalení obelisku k uctění památky polského občana Ryszarda Siwiece, který se ve Varšavě 8. září 1968 upálil, se uskutečnilo 20. srpna 2010 za přítomnosti zástupců České republiky a Polska. Obelisk je darem polské Rady ochrany paměti bojů a utrpení a jeho autorem je polský výtvarník Marek Moderau. Je umístěn před budovou Ústavu pro studium totalitních režimů v ulici, která nese Siwiecovo jméno.

Ryszard Siwiec (1909–1968) vystudoval ekonomiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově. Pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli, dělník a později účetní. Během 2. světové války se zapojil do protinacistického odboje a i ke komunistickému režimu měl odmítavý postoj. V roce 1968 svými letáky podporoval studentské protesty a připravoval se na svůj čin sebeupálení, jako protest proti politice komunistického režimu. Definitivně se rozhodl po srpnové okupaci Československa. Dne 8. září 1968 se zapálil při celostátní slavnosti dožínek na varšavském Stadionu Desetiletí za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení PLR, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Před širší veřejností se podařilo jeho čin utajit, neboť ho zaznamenala jen část návštěvníků stadionu. Zprávu o sebeupálení Ryszarda Siwiece odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa až v březnu 1969, kdy z Polska obdržela popis celé události. Přepis Siwiecova na magnetofon namluveného poselství byl poprvé publikován v roce 1981, jeho čin se stal známým zvláště po uveřejnění dokumentárního filmu Macieje J. Drygase Slyšte můj křik v roce 1991, v němž se objevil i sedmisekundový filmový záběr hořícího Ryszarda Siwiece. V roce 2003 se v archivu polského Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębice byly po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V roce 2001 udělil prezident Václav Havel Siwieccovi posmrtně Řád bílého lva.

 

Praha 2. Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a Spolkové republiky Německa.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi

Úterý, 1 října, 2013

Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi].

Ludvík Svoboda (1895–1979) vstoupil do československých legií a účastnil se bitev u Zborova (1917) a Bachmače (1918) i bojů na sibiřské magistrále. Po vzniku protektorátu ilegálně odešel do Polska a odtud se skupinou československých důstojníků a vojáků do Sovětského svazu. Zde se stal velitelem budované zahraniční armády, jež se od března 1943 zapojila do bojů na frontě (popsaných ve Svobodových pamětech Z Buzuluku do Prahy, 1960). Bezprostředně po válce byl jmenován armádním generálem a do dubna 1950 zastával post ministra národní obrany ve všech poválečných vládách. Na počátku 50. let Svobodovu kariéru přechodně negativně ovlivnily čistky v KSČ, kam vstoupil v roce 1948: v září 1951 byl odvolán z funkcí, v listopadu 1952 nakrátko zatčen a vyšetřován, začátkem roku 1953 odešel do řádného důchodu. Do veřejného života se vrátil s podporou Nikity Chruščova. V letech 1954–1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. V letech 1955–1958 působil ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda, poté ve Vojenském historickém ústavu v Praze. 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem a jako nejvyšší představitel státu se stal aktérem pražského jara i následné politiky normalizace. I přes vážné zdravotní obtíže byl 22. března 1973 opět zvolen do prezidentské funkce, kterou vykonával do 28. května 1975. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979.

Viz též Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi.

Jičín. Pomník obětem intervence 1968

Čtvrtek, 14 července, 2011

První pietní místo, kam lidé přinášeli květiny, vzniklo bezprostředně po tragické události a po dobu normalizace bylo monitorováno Státní bezpečností. Po listopadu 1989 byly oběti veřejně připomenuty iniciativou studentů jičínského gymnázia, kteří k místu neštěstí, kde zapálili svíčky a položili květiny, zorganizovali 11. prosince živý řetěz. Původní kamenný pomník z roku 1990 stál v místech později vybudovaného kruhového objezdu. Nový pomník, odhalený 21. srpna 2013 při příležitosti 45. výročí události, vznikl z iniciativy města Jičína. Jeho autorem je architekt Radek Jiránek.

Pomník je věnován jičínským občanům Zdeně Klimešové (1912–1968) a Jaroslavu Veselému (1944–1968), které na tomto místě 7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob (včetně dvou polských vojáků), které přežily s různě těžkými zraněními. Pohřeb obětí 12. září 1968 se stal manifestací odporu proti srpnové intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. Původní polská posádka, umístěná od 22. srpna 1968 ve městě, byla po tomto incidentu nahrazena posádkou sovětských vojsk, která až do roku 1991 sídlila v objektu bývalé jezuitské koleje. Dorna byl v Polsku odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na trest doživotí, a po 15 letech byl propuštěn.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru