Posts Tagged ‘Praha-Ruzyně’

Prostějov. Pamětní deska Františku Doleželovi

Pátek, 28 června, 2019

Pamětní deska Františku Doleželovi byla odhalena na jeho rodném domě z iniciativy Medardy Pustajové a zastupitelstva města Prostějova 27. června 2019 u příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu. Desku slavnostně odhalil primátor František Jura.

JUDr. František Doležel (1900–1972) patřil k ústředním aktérům vyšetřování tzv. krčmaňské aféry z 9. září 1947, které spojovalo odeslání poštovních zásilek s výbušninou třem nekomunistickým ministrům (Petru Zenklovi, Prokopu Drtinovi a Janu Masarykovi) s obcí Krčmaň a krajským sekretariátem KSČ v Olomouci. Vyšetřování, jehož dílčí výsledky zveřejnil v parlamentu v lednu 1948 ministr spravedlnosti Drtina (1900–1980), razantně změnil únorový převrat. Již 23. února byl v Praze poprvé zatčen ministerský rada Zdeněk Marjanko (1984–1949), který vyšetřování u olomouckého krajského soudu dozoroval (zemřel 11. května 1949 za nevyjasněných okolností ve věznici v Ruzyni), o den později v Olomouci státní zástupce František Doležel a původní klíčový svědek Ladislav Loveček (1897–1983), v březnu okresní národně socialistický tajemník František Kolava (1908–1968) a rovněž Prokop Drtina (vězněn do 1960). Nové vyšetřování pod novým ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou mělo vést k rychlému procesu, v němž by byla KSČ očištěna z původního nařčení a bylo by poukázáno na to, že za „případem Krčmaň“ stáli sami národní socialisté, kteří se tak snažili vyvolat státní převrat. Zatčení byli drženi v různých vězeňských zařízeních včetně psychiatrie v Bohnicích (později dokonce pod smyšlenou identitou), aniž by se vyšetřovatelům dařilo prokázat jejich spojení s atentátem či znalost pachatelů (dodnes neznámých). Až po pěti letech (25. listopadu 1953) byli F. Doležel, L. Loveček a F. Kolava postaveni před soud a odsouzeni v intencích výše uvedené interpretace za přípravu úkladů o republiku k trestu odnětí svobody v rozmezí šesti až sedmi let. Ač lékařská zpráva z jara 1954 popisovala zdravotní stav bývalého státního zástupce jako beznadějný, byl František Doležel z vězení propuštěn až po odpykání celého trestu 24. února 1955. Dožil se soudní rehabilitace v roce 1968, která však byla o čtyři roky později opět zrušena.

Radošovice. Pomník obětem válek a komunistické totality

Úterý, 2 dubna, 2019

Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během  setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku.

Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.

Nápis na pomníku dále připomíná věznění Miloslava Matouška (1921–1990), ředitele školy v sousedních Bílkovicích, odsouzeného na 25 let, a jeho bratrance Jaroslava Matouška (1924–1998), ředitele školy na Hrádku, odsouzeného k 20 letům ve veřejném procesu konaném ve Vlašimi Státním soudem v roce 1950. Oba byli propuštěni na amnestii v roce 1960. Na 20 let odnětí svobody byl odsouzen místní obchodník Alois Kukla (1916–1984), z vězení byl propuštěn po 12 letech.

Radošovický rodák P. Alois Jaroslav Moc OFM (1918–1995) působil po přijetí řeholních slibů a vysvěcení ve františkánském klášteře v Hostinném. V roce 1949 byl za práci s mládeží a přečtení pastýřského listu zatčen a 10. ledna 1950 odsouzen Státním soudem za pobuřování proti republice na sedm let. Trest odpykával ve věznicích Praha-Ruzyně, Praha-Pankrác, Mladá Boleslav, Mírov a ve Valdicích. Od roku 1956 žil v Praze, kde se zapojil do činnosti podzemní církve. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal během pražského jara a působil jako výpomocný duchovní v Praze-Michli při kostele sv. Františka. V rámci celostátní bezpečnostní akce namířené proti skrytým františkánským domům byl s dalšími řeholníky a terciáři 27. března 1983 zatčen a ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni strávil tři měsíce. Následně byl zbaven státního souhlasu, ale i nadále se věnoval duchovní péči o terciáře.

Přibyslav. Pamětní deska Marii a Josefu Kovalovým

Úterý, 2 dubna, 2019

Deska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša.

Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.

Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

 

Cakov. Pamětní deska Heřmanu Josefu Tylovi

Sobota, 7 října, 2017

Z iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva.

Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Byl souzen v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi], a za údajnou velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky  24. ledna 1951 odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 H. J. Tyl zažádal o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.

Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Neděle, 18 října, 2015

Pomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína.

Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Viz též Košice. Busta Anastáze Opaska.

Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

Středa, 7 října, 2015

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Laka. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pondělí, 30 září, 2013

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Vznikl před rokem 1989 s cílem oslavit zásah členů Pohraniční stráže.

Pomník připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*1931) a Josef Kozubík (*1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli společným úsilím dvou pohraničních hlídek zadrženi několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi na vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni.

Oba uprchlíci při prvním výslechu po zadržení vypověděli, že stříleli jen pro výstrahu, že v cizině hodlali pracovat a že jejich útěk nikdo neorganizoval ani o něm nevěděl. Podle protokolů z června již vypovídali způsobem, který nejenže obviněným přitěžoval, ale vzhledem k jejich sociálnímu statusu (oba pocházeli z rolnických rodin a pracovali jako horníci) vyznívá i velmi nepravděpodobně:  „…v československé armádě jsem nechtěl sloužit proto, že jsem nechtěl hájit zájmy pracujících“; „…doznávám, že můj úmysl zběhnout do ciziny byl tak pevný, že jsem zahájil střelbu proti hlídce PS ve snaze ji odstranit a tak uskutečnit svůj zrádný úmysl vstoupit do žoldnéřské armády“; „…z mého nepřátelského poměru k republice neváhal jsem zradit a dát se služeb nepřátel republiky, amerických imperialistů, kteří připravují světu nový válečný požár“. Kozubík navíc při výslechu ve vyšetřovací vazbě uvedl, že o úmyslu dezertovat se podělil se dvěma dalšími vojáky, což mělo vážné důsledky pro jednoho z nich, Josefa Fojtáška (*1930). Tyto protokoly použil vyšší vojenský prokurátor pro vypracování žaloby a obvinil Ladányiho a Kozubíka z velezrady. V případě Fojtáška omezil obvinění na neoznámení trestního činu (trestní oznámení kvalifikovalo jeho provinění i jako napomáhání k velezradě). Vyšší vojenský soud v Praze při veřejném líčení 18. září 1953 odsoudil Ladányiho na 20 let, Kozubíka na 18 let a Fojtáška na 15 měsíců, podle uvedených trestních činů. V případě obou dezertérů uznal polehčující okolnosti – kromě nízkého věku a zanedbání výchovy především doznání a projevení lítosti – a na jejich základě rozhodl o mimořádném snížení trestu. Také Fojtáškovi bylo podle amnestie z května 1953 namístě 12 měsíců prominuto. V roce 1960 podal bratr Pavla Ladányiho žádost o přešetření případu. Argumentoval tím, že bratrovo přiznání bylo vynucené, především pak to, že uprchlíci si hodlali přechod hranic vynutit „i za cenu vraždy“. Při projednávání před vyšším vojenským soudem Pavel Ladányi uvedl, že při výsleších v Praze „doznával“ pod nátlakem, neboť mu vyšetřovatelé naznačovali, že v opačném případě dostane trest smrti. Nejvyšší soud posoudil žádost o nové šetření jako nedůvodnou.

Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi

Pátek, 15 března, 2013

Kamenná deska s textem je umístěna na fasádě hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny.

František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi].

Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi

Neděle, 13 ledna, 2013

Deska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý.

František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru