Posts Tagged ‘Velká Británie’

Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi

Středa, 10 července, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu z iniciativy starosty města Tomáše Jirsy v prosinci 2017 na budově sídla bývalého Státního statku Hluboká nad Vltavou.

Jiří Maňák (1916–1992) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a Vojenské letecké učiliště v Prostějově. Z protektorátu odešel v červnu 1939 a po vypuknutí války byl přijat k francouzskému letectvu. Po pádu Francie působil v Británii v řadách RAF, v květnu 1943 byl jmenován velitelem 198. perutě. Válku přežil v německém zajetí, po nouzovém přistání letadla u belgicko-nizozemského pobřeží v srpnu 1943. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti štábního kapitána a vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). Po válce byl povýšen na majora letectva, působil v Praze-Letňanech ve vojenském leteckém výzkumu. Z armády odešel v květnu 1948 do civilního letectví. V listopadu 1950 byl zatčen kvůli údajnému vyzrazení vojenského tajemství a do června 1951 držen ve vazbě a vyslýchán. Po osvobozovacím rozsudku nastoupil jako pomocný dělník ve Státním statku Hluboká nad Vltavou, kde působil do roku 1962 (naposledy jako ekonom). Po částečné rehabilitaci a obnovení pilotní kvalifikace nastoupil v roce 1964 k Československým aeroliniím, odkud v rámci normalizačních prověrek odešel v prosinci 1971 do nuceného důchodu. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi

Středa, 10 července, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu v červnu 2016 z iniciativy Marie Čermínové. Autorem návrhu a realizace je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Umístění desky bylo podpořeno městem Hluboká nad Vltavou.

Jan Kostohryz (1911–1978) byl důstojníkem z povolání, v roce 1940 se připojil k zahraniční československé armádě ve Francii a poté v Anglii. Působil jako palubní radiotelegrafista u 311. perutě RAF, které od roku 1944 velel. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti podplukovníka a vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Po válce pokračoval v armádní kariéře, kterou zastavily až čistky v roce 1950, kdy byl jako plukovník generálního štábu přeložen na Vysoké vojenské učiliště v Praze. Jan Kostohryz byl v roce 1953 zatčen, v únoru 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let a vězněn v jáchymovských uranových táborech a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval v manuálních profesích. V roce 1969 byl rehabilitován.

Ivančice. Pamětní deska Miloši Knorrovi

Pátek, 28 června, 2019

Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček.

Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi

Středa, 29 května, 2019

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Rokytnice v Orlických horách. Pamětní deska Jaroslavu Mikuláši Novákovi

Středa, 6 března, 2019

Pamětní deska umístěná na žulovém obelisku věnovaná plukovníku Jaroslavu Mikuláši Novákovi byla odhalena 28. října 2017 z iniciativy města Rokytnice v Orlických horách u pevnosti Hanička. Deska, jejímž autorem je sochař Petr Kolářský, byla odhalena za přítomnosti zástupců armády, zastupitelů města, historiků, pamětníků a veřejnosti

Jaroslav Mikuláš Novák (1897–1985), legionář a důstojník československé armády byl od května do října 1938 velitelem pevnosti Hanička. Za války působil ve Velké Británii jako zástupce velitele prvního československého praporu, od léta 1944 do jara 1946 pak vykonával funkci velitele československého administrativního štábu pro Střední východ v Jeruzalémě. Po návratu do vlasti pracoval na ministerstvu národní obrany, v říjnu 1948 byl odeslán na nucenou dovolenou a ke konci roku penzionován. V dubnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a krátce držen ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové (pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním plukovníka Karla Lukase [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]). Plk. Novák byl znovu zatčen  12. května 1953, a to v souvislosti se zatčením rovněž z armády propuštěného majora Josefa Jonáka, který uvažoval o odchodu za hranice a J. Nováka žádal o pomoc. Oba důstojníci byli souzeni Krajským soudem v Praze 25. května 1953 v neveřejném procesu. Jaroslav Mikuláš Novák, odsouzený na deset let za velezradu, dosáhl v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu nové kvalifikace (neoznámení trestného činu) a snížení trestu na čtyři roky. Propuštěn byl na základě prezidentské amnestie z května 1955. V září 1969 se spolu s dalšími veterány zúčastnil vzniku filmového dokumentu Pozůstalost 38 o mobilizaci v září 1938 natáčeného u pevnosti Hanička. Jaroslav Mikuláš Novák se několikrát neúspěšně pokoušel o soudní rehabilitaci (poprvé 1965, naposledy 1983). Plně rehabilitován byl až posmrtně v roce 1992.

Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Úterý, 5 března, 2019

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka.

René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.

Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.

Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů.

Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Pondělí, 14 ledna, 2019

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

 

Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Středa, 5 prosince, 2018

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od vypuknutí první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jejž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček.

Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Zdeněk Boček (1927–2008) studoval od roku 1946 na pražské právnické fakultě, vstoupil do národně socialistické strany. S přáteli z fakulty začali po únoru 1948 vyvíjet protirežimní činnost. Zdeněk Boček opisoval vojenské zprávy z materiálů hlavního štábu od svého otce, které se měly dostat na Západ přes spolužáky Jiřího Mesického a Radima Konaříka. Skupina byla odhalena v rámci vyšetřování vraždy komunistického funkcionáře Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] po zatčení Miloslava Choce, s nímž byl v kontaktu R. Konařík. V procesu zahájeném 15. prosince 1948 odsoudil Státní soud v Praze za přípravy úkladů o republiku Zdeňka Bočka na doživotí, stejně jako Jiřího Mesického (*1925), Radima Konaříka (*1925) na 28 roků. Zdeněk Boček byl po čtrnácti letech věznění především v NPT Bytíz propuštěn v červnu 1962.

Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů.

Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru