Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016.

František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

Pamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy okresního úřadu a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu, u příležitosti oficiálního uznání protikomunistického odboje v okrese Žďár nad Sázavou. Text první desky upomínající na oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v červenci 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese.

Bohuslav Pavlů (1922–1952; jméno na desce je uvedeno nesprávně) z Litavy působil jako kurýr americké zpravodajské služby. Spolupracoval se skupinou Vincence Koutníka [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989], jejíž činnost rozkryla Státní bezpečnost. Bohuslav Pavlů byl zastřelen 17. května 1952 během rozsáhlé bezpečnostní akce v Račicích. Jaroslav Tomášek, který jej ve svém domě ukrýval, byl odsouzen na 18 let, z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Václav Průša (1893–1955) z Budíkova byl zatčen v létě 1952 a odsouzen v Jihlavě v únoru 1953 na 20 let. Byl zastřelen 24. září 1955 v Leopoldově ostrahou věznice, když se během skládání dřeva neúmyslně přiblížil k oplocení.

Josef Veselý (1929–1954) z Mirošova byl v srpnu 1950 v Jihlavě odsouzen za pobuřování proti republice na 10 měsíců. Po útěku z vězení, opětovném zatčení a brutálním vyšetřování měl trvalé zdravotní následky. Absolvoval pobyty v nemocnici, v psychiatrické léčebně i další vyšetřovací vazbu. Krátce po propuštění se v obavě před dalším zatčením uchýlil do ilegality. Byl zastřelen při zatýkání 28. dubna 1954 v Dalečíně. Za jeho ukrývání byli v červenci 1954 odsouzeni manželé Marie a Ladislav Uhlířovi na 18, resp. 15 měsíců, propuštění na amnestii v roce 1955.

Pomník Dům matky a Dům syna, dedikovaný Janu Palachovi a jeho matce Libuši Palachové, je dílem Johna Hejduka, amerického architekta s českými kořeny. Odhalení pomníku 16. ledna 2016 na Alšově nábřeží proběhlo za účasti velvyslance Spojených států v ČR Andrewa Shapira, kardinála Dominika Duky, pražské primátorky a dalších hostů. Modernistický pomník tvoří dvě kovové věže se symbolickými plameny. Autor jej věnoval Československu již v roce 1991 (a do roku 2000 byl v podobě dřevěných replik umístěn na Pražském hradě). Současný pomník byl zhotoven podle původního prototypu a doplněn pamětní deskou s básní Davida Shapira The Funeral of Jan Palach, jež vznikla bezprostředně po událostech v Praze v lednu 1969 a byla Johnu Hejdukovi inspirací. Tmavší věž ze speciálně upraveného železného plechu představuje matku, syna-světlonoše pak věž z broušeného nerezového plechu. Instalaci realizovala Galerie hlavního města Prahy.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Krátce po jeho smrti vyšel z konzervativních kruhů KSČ manipulativní výklad o „zneužitém studentovi“, jenž se stal obětí provokace. S účelovou konstrukcí o tzv. studeném ohni veřejně vystoupil člen ÚV KSČ Vilém Nový. Spisovatelé a publicisté Vladimír Škutina, Pavel Kohout a Luděk Pachman, studentský vůdce Lubomír Holeček a sportovec Emil Zátopek, kteří byli Novým nařčeni, že se podíleli na nezdařeném pokusu o spektakulární čin (Palach se měl domnívat, že jej použitá látka nepopálí), podali na autora výroku žalobu. Připojila se k nim i matka Jana Palacha (1913–1980) zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soud však žalobu v roce 1970 odmítl (Emil Zátopek v jeho průběhu svůj původní postoj odvolal).

Dočasné místo uložení ostatků Jana Palacha připomíná v urnovém háji všetatského hřbitova pamětní deska na kamenném kvádru, která byla odhalena v roce 1992 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Nachází se nad hrobem rodiny Palachových v jedné z horních řad.

Hrob Palachovy rodiny, kam byly na jaře 1974 uloženy ostatky Jana Palacha (1948–1969) po demontáži jeho hrobu v Praze na Olšanských hřbitovech [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha], byl stejně jako hrob Jana Zajíce (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] manifestačně navštěvován. Ke dvacátému výročí Palachovy smrti zveřejnily nezávislé iniciativy výzvu k celonárodní pouti na všetatský hřbitov. 21. ledna 1989, tedy již po několikadenních demonstracích v Praze na Václavském náměstí, byly Všetaty obsazeny bezpečnostními orgány, které všechny účastníky poutě perlustrovaly, zadržovaly a poté autobusy odvážely pryč. Patrně jediným, kterým se podařilo překonat všechna bezpečnostní opatření, byli Ondřej Bartošek a mluvčí Charty 77 (1988) Stanislav Devátý. Ti přes zeď urnového háje hodili směrem k hrobu kytici a trnovou korunu. O jejich úspěchu informovala zahraniční média.

U vchodu do urnového háje byl v roce 1994 Janu Palachovi vztyčen pomník [viz Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi].

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu.

Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

V době studené války byl na Dyleni zřízen objekt československé armády, která zde pomocí radiolokátoru monitorovala vzdušný prostor. Běžně nepřístupný objekt je nyní v soukromém vlastnictví podplukovníka někdejší ČSLA Antonína Hofmanna, jenž zde buduje soukromé muzeum radioelektronické války, a zastupitelstvo města Chebu pro vznikající expozici sochu bezplatně zapůjčilo. Po občanských protestech a peticích se socha vrátila do Chebu. Činnost Klubu českého pohraničí [viz Krásná. Památník ochráncům hranic], resp. jeho komemorační aktivity [viz např. Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi], vzbuzují dlouhodobě negativní reakce části veřejnosti.

Památník byl odhalen v květnu 2000 u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války. Moderní interaktivní památník kontrastující svou technologickou podobou s okolním parkovým prostředím je dílo výtvarníka Jana Stolína a architekta Petra Stolína, oceněné českou obcí architektů. Oživí se vstupem návštěvníka mezi dvě kovové síťované stěny, kdy se objekt osvítí světly a elektronickými nápisy. Ty připomínají nejen místa a data bojových událostí 20. století, ale také místa spojená s utrpením odpůrců komunistického režimu – pracovně-nápravné tábory a věznice, pomocné technické prapory. Také připomíná invazi v srpnu 1968, jež měla v Liberci několik obětí [viz Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze].

Pamětní desku, která byla instalována z iniciativy místních skautů, odhalil 24. dubna 1999 na rodném domě svému bratrovi Alois Kotrlý.

Josef Cyril Kotrlý (1903–1973) byl aktivním členem sociálně demokratické strany a skautského hnutí. Za války se zapojil do odboje a podílel se na vzniku a činnosti České národní rady. Pro svou angažovanost v Květnovém povstání se spolu s dalšími aktéry stal pro sovětské kruhy nedůvěryhodnou osobou. V roce 1946 byl jmenován generálním konzulem v Kanadě, po komunistickém převratu, v březnu 1948, na funkci rezignoval a zůstal v exilu. Zde byl činný v krajanském hnutí, stál například v čele Čs. národního sdružení v Montrealu. Do Československa se nakrátko vrátil v roce 1968.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Pamětní deska Slavoji Šádkovi byla odhalena 27. června 2017 v rámci českého uvedení projektu Poslední adresa. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Slavoj Šádek (1926–1949) byl jednou z prvních obětí komunistické justice. Po studiu vyšší průmyslové školy pracoval jako technický úředník, působil jako funkcionář v mládežnické sekci Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu byl ve spojení s dalšími členy strany, kteří ho zapojili do plánovaných protirežimních aktivit, zejména zpravodajského charakteru. V tomto kontextu navázal styky i s Miloslavem Chocem (1925–1949), který se po zatčení 2. června 1948 přiznal, že 27. května na pokyn exilového tzv. Českého komitétu zastřelil komunistického a partyzánského funkcionáře Augustina Schramma (1907–1948) [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] a zároveň vypověděl, že druhým aktérem vraždy byl Slavoj Šádek (Choc později přiznání a výpověď odvolal). Šádek byl zatčen týž den.

V inkriminovaný den Šádek podle domluvy na Choce čekal nedaleko Schrammova bytu v Praze s taxíkem, aby společně odvezli důležité dokumenty, jež měl Choc získat buď od Schramma, nebo u něho v bytě. Slavoj Šádek nebyl vědomým spolupachatelem vraždy. Nelze ani vyloučit, že právě získání dokumentů (a nikoli zabití Schramma) byl původní Chocův plán. Šádkovi ovšem přitížilo, že Choc byl zatčen s jednou z pistolí, které mu obstaral právě on a jíž byl podle provedené expertizy Augustin Schramm usmrcen. Možnost spojit vraždu komunistického funkcionáře s poúnorovým exilem ovlivnila nejen vyšetřování provázené brutálními výslechy [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného], ale i průběh procesů, které v souvislosti s ní byly vedeny. V hlavním procesu padlo celkem osm absolutních trestů (v šesti případech proti obžalovaným v nepřítomnosti, mj. Josefu Vávru-Staříkovi [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu]). Slavoj Šádek a Miloslav Choc byli popraveni na nádvoří pankrácké věznice 19. února 1949.