Pomník hrdinům druhého a třetího odboje byl odhalen 6. května 2005 z iniciativy Vojenského sdružení rehabilitovaných a za účasti představitelů města Hranice a místní vojenské posádky, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Vojenského sdružení rehabilitovaných.

Mezi válkami a v letech 1945–1950 působila v Hranicích Československá vojenská akademie, která vychovala základ důstojnického sboru československé armády. Mezi její zakládající osobnosti patřil divizní generál Heliodor Píka (1897–1949) [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Poválečným zástupcem velitele vojenské akademie v Hranicích byl podplukovník Alexander Korda (1907–1958), účastník slovenského povstání, kolem něhož se zformovala skupina demokraticky smýšlejících důstojníků (kapitán Antonín Kouřil, kapitán Josef Němec, poručík Miroslav Kácha ad.) obávajících se sovětizace armády, kteří zůstali ve spojení i po převelení nebo vyřazení z akademie. Po únoru 1948 skupina organizovala pomoc perzekvovaným a ohroženým důstojníkům, k jejímu prozrazení došlo na jaře 1949. Alexander Korda byl 21. května 1949 zatčen a Státním soudem v Praze 12. září 1949 odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Byl vězněn v Plzni-Borech, Opavě, Praze a Leopoldově, odkud byl v srpnu 1958 převezen do vězeňské nemocnice v Brně, kde 13. září 1958 zemřel. V říjnu 1990 byl rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti generálmajora.

Deska na kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí byla instalována 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků pomocných technických praporů, kteří se scházeli ve zdejší farnosti. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic.

Deska připomínající perzekuci katolické církve během protektorátu a za komunistického režimu odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů v 50. letech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].

Pomník nazvaný Studnice byl odhalen 17. listopadu 2014 u příležitosti 25. výročí listopadových událostí roku 1989 za účasti členů spolků Junák a Orel a zástupců města. Požehnal ho P. Miroslav Šudoma. Artefakt, jehož autorkou je boskovická výtvarnice Magdaléna Roztočilová-Staňková, tvoří černá žulová deska a nerezový zvednutý pás s raženými kříži. Je věnován obětem totalitních režimů a nápisem odkazuje k mravním principům orelského hnutí i skautingu.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa.

Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009.

Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).

Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010.

V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951.

Josef Zíka (Zika, 1920–1951) působil od roku 1945 jako hajný na Pleši v polesí Hvozd u Bělé nad Radbuzou. Výbornou znalost terénu, své styky s místními lesníky a hajnými a také s odsunutými Němci z regionu, z nichž někteří se usadili v blízkosti hranice, využíval údajně již po válce při pašování zboží, než se po únoru 1948 zapojil také do převádění politických uprchlíků. Josef Zíka byl pro podezření z převaděčství zadržen již v listopadu 1948. Při eskortování k výslechu využil poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s britskou zpravodajskou službou.
Podruhé se v centru zvýšeného zájmu StB ocitl poté, co v červenci 1950 ilegálně opustili republiku dva letečtí instruktoři Svatopluk Pokorný (*1923) a Rudolf Teichmann (*1925), kteří malým civilním letadlem odletěli z Kralup nad Vltavou a přistáli v západním Německu, kde požádali o politický azyl. Vyšetřováním se zjistilo, že uprchlíci prostřednictvím Zíky začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace v oblasti letectví. Brzy byli zatčeni instruktor civilního létání z Kralup n. V. Jaroslav Runt (*1922) a lesník z Karlovy Huti Oldřich Krupka (*1922), kteří působili jako Zíkovy spojky. Ohroženi byli i další Zíkovi spolupracovníci, těm se však podařilo před zatčením utéct za hranice (bratr Oldřicha Krupky František, hajní Václav Topinka a Václav Odvody).
S cílem dopadnout Zíku byla bezpečnostními orgány rozvinuta akce Šumava, v jejímž rámci byly mj. průběžně sledovány osoby podezřelé, že Zíkovi pomáhají. V případu figurovalo několik informátorů, mezi nimi také u hranic bydlící odsunutý Němec („agent Blix“), s nímž se Zíka znal. Na počátku roku 1951 spěla akce Šumava k vyvrcholení, neboť shromažďování dílčích poznatků se postupně změnilo v detailní znalost Zíkových přechodů (v té době přecházel hranice dvakrát do měsíce) a kontaktů (místní velitelství StB konstatovalo, že s ním spolupracují de facto všichni lesníci z horšovskotýnského polesí, a v síti podezření z tajného napomáhání přechodům uvízl také mjr. Josef Herián, velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích). Na základě informací získaných za finanční odměnu od agenta Blixe byla 14. března pod vedením oddílu Státní bezpečnosti v Horšovském Týně v okolí osady Václav u Pleše zahájena ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti.
Josef Zíka byl usmrcen v přestřelce, aniž by sám některého z příslušníků Pohraniční stráže zasáhl. Jeho tělo bylo odvezeno na útvar PS na Pleši k ohledání a dokumentaci. O dalším osudu jeho ostatků se archivní prameny nezmiňují; je možné, že byly zakopány na místním hřbitově, jak uváděli někteří vojáci vykonávající tehdy u pohraničního útvaru základní vojenskou službu. Rodina o smrti nebyla informována. Akce Šumava se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Deska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla. Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem.

Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil v Kroměříži do roku 1957 [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II].

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla.

František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.

Deset metrů vysoký dřevěný kříž na památku obětí totalitních režimů let 1939–1989 byl instalován dne 17. listopadu 1993 na návrší u kapličky sv. Františka nad Blovicemi. Kříž posvětili generální vikář Plzeňské diecéze P. Josef Žák a metropolitní kanovník chrámu sv. Víta v Praze P. Václav Kořínek. Pamětní desku připomínající vztyčení pamětního kříže odhalili představitelé města Blovice dne 17. listopadu 2010. Desku z černé leštěné žuly se zlaceným textem zhotovila firma Kamenictví Pavel Otto.