Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010.

Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.

Deska z lesklého kovu s nápisem, obtočená ostnatým drátem, byla odhalena 17. listopadu 2009 v místech, kde se nacházely objekty vězeňského zemědělského tábora. Jejím iniciátorem byl bývalý politický vězeň Ladislav Nykl (1944–2016). Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází. Pamětní deska se na místě původní instalace nenachází, fotografie z odhalení poskytl Žatecký deník.

V roce 1958 vzniklo na Žatecku několik tzv. zemědělských pracovních táborů, které fungovaly jako pobočky ústředního tábora při uranových dolech. V souvislosti s utlumováním těžby uranové rudy do nich byli postupně přemísťováni vězni z Jáchymovska. Kromě Sýrovic byly založeny také v obcích Nové Sedlo, Poláky a Drahonice, kde se odsouzení podíleli na produkci řepy či chmele. Po roce 1961 byly provozovány jako samostatné vězeňské útvary; Sýrovice byly uzavřeny v roce 1968.

Pomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou na podstavci ze stejného materiálu, na níž jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, osob umučených nacisty a jméno kněze Theodora Funka, vězněného komunistickým režimem. Doplňuje je neopracovaný kámen s mramorovou deskou, na níž je vyryt český lev. Byl odhalen roku 2000.

Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968) byl zatčen za rozšiřování exkomunikačních dekretů, kterými Vatikán reagoval na proticírkevní politiku KSČ a zakazoval věřícím podílet se na tzv. Katolické akci a vstupovat do komunistické strany, a v září 1949 Státním soudem odsouzen na deset let. Po propuštění v roce 1960 trávil poslední léta života v soukromí ve své rodné obci. Je pochován v rodinném hrobě na stínavském hřbitově.

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy Františka Brože a Konfederace politických vězňů.

Miloslav Růžička (*10. října 1925 Vilémov) byl zatčen v prosinci 1951 a obviněn z účasti na letákové kampani požadující po únoru 1948 zajištění svobodných voleb pod patronací Západu. Letáky se našly v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. M. Růžička byl souzen v procesu s P. Josefem Chadrabou [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi] 17. a 18. ledna 1952 v Praze. Z pětiletého trestu, který odpykával v jáchymovských táborech, byl propuštěn na základě prezidentské milosti v prosinci 1954. Po návratu do Vilémova dále pracoval na rodinném statku, poté v místním JZD, kam vstoupil po jeho založení v roce 1957.

Sedlácký původ, zkušenosti z věznění i kontakty s dalšími perzekvovanými rodinami přivedly Miloslava Růžičku k rozsáhlé badatelsko-dokumentační práci o osudech selského stavu za komunistického režimu, jež publikoval ve třech monografiích. Inicioval také v regionu vznik několika pamětních míst připomínajících represe 50. let namířené proti soukromě hospodařícím zemědělcům, obdobně jako František Brož (*1939) z Květinova, iniciátor této pamětní desky [viz Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace].

Deska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů.

Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Viz též Starovičky. Busta Václava Drboly.

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart.

Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Deska s raženým nápisem na pomníku padlým ve světových válkách byla slavnostně odhalena 17. listopadu 2011. Iniciovala ji Olga Brzorádová, která žila před rokem 1989 v zahraničí, navrhlo grafické studio Lepor v Kutné Hoře, financoval městys Rataje nad Sázavou. Původní pomník z roku 1928 vznikl podle návrhu stavitele Antonína Kozáka.

Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř.

Rudolf Pohl (1912–1951) působil v letech 1934–1939 v armádě, po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměři, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. Byl zatčen 18. srpna 1949 jako jeden ze spolupracovníků rotmistra Petra Křivky [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi] a v procesu před Státním soudem ve dnech 27. února až 2. března 1951 v Brně odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi] uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi.

Pamětní deska z černé žuly s postavou sejícího rolníka je umístěna na budově Švehlovy střední školy polytechnické, v níž dříve sídla zemědělská škola. Vznik pamětní desky inicioval spisovatel a sokol Jan Přidal a Konfederace politických vězňů jako památku na rolníky vězněné, umučené a vystěhované v období komunistického režimu. Byla odhalena 26. září 2011 za účasti zástupců Olomouckého kraje, města Prostějov, Švehlovy střední školy a představitelů Konfederace politických vězňů.

Kolektivizace československého venkova nastoupená komunistickým režimem byla prosazována prostředky mimosoudní represe i cílenou kriminalizací soukromě hospodařících rolníků [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku zmizelých osad a vesnic v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou.

Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Po roce 1945 zaniklo v pohraničních oblastech asi tři tisíce obcí v důsledku odsunu německého obyvatelstva, který zásadním způsobem změnil sociální, kulturní i ekonomický charakter českého pohraničí. V tomto kontextu se jeho proměny po roce 1948 mohou jevit jako nevýznamné. Program osidlování Němci opuštěného pohraničí pokračoval i po nástupu komunistického režimu a od počátku 50. let stát řízeně likvidoval opuštěná chátrající stavení. Většina demoličních prací proběhla na přelomu roku 1959 a 1960, kdy bylo armádou a Pohraniční stráží zbouráno asi 35 tisíc budov. V roce 1951 byla v souvislosti s budováním železné opony zřízena v pohraničí dvě pásma – tzv. zakázané, z něhož byli vysídleni všichni obyvatelé (asi 2500 osob), a hraniční, zasahující asi 12–15 km od hranic do vnitrozemí. Z hraničního pásma bylo v 50. letech vysídleno dalších přibližně 1600 „politicky nespolehlivých“ osob. V obou pásmech se Pohraniční stráž stala rozhodující složkou státu s pravomocí prověřovat a kontrolovat civilní obyvatelstvo. Odsun Němců a budování železné opony ztížil již tak nesnadné životní podmínky v pohraničních oblastech. Zánik tradičních sociálních vazeb a způsobu života, nedostatek pracovních příležitostí, špatná dostupnost škol a další faktory zapříčinily další vylidňování. Územní rozsah hraničního pásma se brzy ukázal z ekonomických důvodů neúnosný. Po dílčích úpravách došlo v roce 1964 ke zrušení zakázaného pásma a k zúžení pásma hraničního (do 3 km od státní hranice), přístupného na zvláštní propustky. Nadále však Pohraniční stráž dozorovala tzv. pásma přístupů, která považovala z hlediska střežení hranice za strategická a jež zasahovala za nově vytyčené hraniční pásmo.