Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952), kapitán Václav Ženíšek (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Josef Kučera absolvoval roční studium na vojenské akademii v Hranicích, v květnu 1945 byl opět povolán k činné službě a od roku 1946 sloužil ve vojenské posádce v Plzni. V říjnu 1949 byl povýšen na štábního kapitána. Josef Kučera byl zatčen krátce po zatčení Václava Ženíška, s nímž se dlouhodobě znal, a vyslýchán pro podezření z plánování vojenského převratu. Byl postaven do čela druhého procesu, který se konal 23. června 1952 a v němž bylo souzeno celkem pět důstojníků činných ve vojenské službě. Josef Kučera byl odsouzen na doživotí a eskortován do Valdic a posléze na Mírov. Na žádost prokurátora byl trest št. kpt. Kučerovi v odvolacím řízení konaném 5. září zpřísněn na absolutní. Byl popraven 14. listopadu 1952 v Praze na Pankráci, den po vykonaných exekucích na plk. Svobodovi a kpt. Ženíškovi, kteří byli odsouzeni 15.–17. května 1952. Josef Kučera byl plně rehabilitován v roce 1990 a o rok později povýšen in memoriam na plukovníka.

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Kapitán Václav Ženíšek (1917–1952), štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Václav Ženíšek se narodil v Plzni, vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a v armádě působil až do německé okupace. Zúčastnil se osvobozování města na sklonku války, poté až do prosince 1945 působil v jednotkách Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA) jako důstojník a tlumočník a při své práci byl přirozeně v častém kontaktu s příslušníky americké armády. Tyto okolnosti významně zapříčinily rychlé ukončení jeho kariéry po únoru 1948 – z činné služby byl třicetiletý kapitán poslán do výslužby již v listopadu. Podezření z možného naverbování západními zpravodajskými službami jistě přispělo i k tomu, že byl Václav Ženíšek v listopadu 1950 zatčen a zahrnut do vykonstruované protistátní skupiny obviněné ze špionáže a plánování ozbrojeného povstání. Spolu s kpt. Ženíškem byl zatčen také plukovník Ladislav Svoboda, činný v armádní službě od roku 1919 a vyznamenaný za zásluhy v domácím odboji. K vojenské posádce v Plzni nastoupil v květnu 1945 krátce po svém osvobození (za odbojovou činnost byl vězněn od dubna 1944) a do výslužby byl vyřazen v červnu 1948. Jako osoba s nejvyšší hodností byl postaven do čela skupiny. Proces, v němž byli souzeni spolu s dalšími dvanácti osobami, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Plk. Svobodu a kpt. Ženíška státní soud uznal vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství a odsoudil je k trestu smrti. Po zamítnutí opravných prostředků byli popraveni v pankrácké věznici 13. listopadu 1952. Václav Ženíšek byl plně rehabilitován v roce 1991, Ladislav Svoboda o rok později. Prezident Václav Havel je in memoriam povýšil na plukovníka, resp. generálmajora.

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Čeněk Petelík (1917–1950) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu. Podezření na takové aktivity údajně panovalo mezi nejvyššími politickými představiteli justice (patrně i na základě zatčení a odsouzení příslušníka SVS Jaroslava Flemra [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]), pravděpodobně se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset. Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. Tzv. borský proces se konal 11. a 12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák, věznění od roku 1949 za pokus o opuštění republiky (B. Deči), resp. za autorství a distribuci protirežimních tiskovin (dr. Pražák). Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela.

Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Josef Faltus, byla odhalena 25. ledna 2019 z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 6 na domě, kde JUDr. Jakub Čermín v letech 1960 až 2009 žil. Desku za přítomnosti zástupců vedení Prahy 6, členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Čermínovy dcery Markéty Čermínové a veřejnosti požehnal Mons. Petr Piťha.

Jakub Čermín (1917–2009) se jako student právnické fakulty zapojil do studentských protestů k výročí vzniku republiky 28. října 1939. S dalšími studenty ze Švehlovy koleje byl 17. listopadu zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vrátil v lednu 1942. Po válce dostudoval právnickou fakultu a zastával funkci generálního tajemníka Svazu osvobozených politických vězňů, kde spolupracoval s Miladou Horákovou a dalšími politiky národně socialistické strany. V únoru 1948 byl propuštěn ze zaměstnání a 15. března 1952 byl pro údajnou ilegální spolupráci s M. Horákovou zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na šest let. Vězněn byl ve Valdicích a v Banské Bystrici. Po propuštění v prosinci 1957 mohl po dobu deseti let pracovat jako pomocný dělník. V roce 1968 byl rehabilitován a pracoval jako ekonom a podnikový právník. V roce 1990 opět vstoupil do Českého svazu protifašistických bojovníků, od roku 1991 byl deset let jeho předsedou. Podílel se na přípravě zákonů týkajících se odškodnění účastníků národního boje za osvobození a na obsahu textu Česko-německé deklarace. Je nositelem řady vyznamenání, v roce 1996 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost.

Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Pamětní místo tvořené dvěma naučnými tabulemi v česko-německém provedení bylo odhaleno 21. dubna 2018 u příležitosti sedmdesáti let od zahájení této protizákonné akce Státní bezpečnosti. Naučné tabule umístěné u cesty vedoucí k zaniklé obci Myslív (Schneiderhof) a na hrázi Myslívského rybníka, které požehnal P. Blažej Pelán, byly vyrobeny z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a za finanční podpory městyse Všeruby a Military Car Clubu Plzeň.

Akce Kámen byla metoda, kterou Státní bezpečnost zadržovala na falešné hranici osoby vyprovokované k útěku na Západ [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. Již v dubnu 1948 zde byl takto zadržen konstruktér a podnikatel Jan Prošvic s manželkou a dvěma staršími dětmi, kteří byli patrně prvními oběťmi akce Kámen.

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda.

Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Za jednu z vhodných lokalit byla StB vytipována (bývalá) obec Myslív nedaleko současného hraničního přechodu Všeruby–Eschlkam [viz Všeruby. Informační tabule akce Kámen]. Pod velením příslušníků vnitřní Státní bezpečnosti (Evžen Abrahamovič, Emil Orovan, Amon Tomašoff) se na akci Kámen podíleli i členové stanice SNB ve Všerubech. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy titíž lidé, kteří pomáhali uprchlíkům, spolupracovali v jiných případech na jejich zadržení. V tomto nezáviděníhodném postavení se ocitli i zdejší velitel SNB Stanislav Liška a jeho zástupce Václav Šnaidr, kteří s vědomím oblastního velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka pomoc uprchlíkům koordinovali. S. Liška i Fr. Havlíček o akci Kámen pomocí svých kontaktů informovali Západ (varování pak zveřejnilo české vysílání BBC). Zatímco Stanislavu Liškovi se podařilo také uprchnout, František Havlíček a Václav Šnaidr byli zataženi do volavčí sítě StB a v roce 1951, kdy se v souvislosti s budováním železné opony akce Kámen uzavírala, byli zatčeni, odsouzeni a o rok později popraveni [viz Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle].

Současně u Všerub nadále probíhaly ilegální přechody, které s vědomím a pomocí místních příslušníků SNB organizovala převaděčská síť, v níž operoval kdyňský rodák Ota Tulačka (1913–1991) a bývalý příslušník RAF Josef Hýbler (1913–1984) s napojením na tajemníka amerického velvyslanectví Waltera Birgea (1913–2002). Po zatčení J. Hýblera v březnu 1949 v rámci akce Státní bezpečnosti Norbert [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] převáděl O. Tulačka až do srpna, kdy se převaděčská síť rozpadla také díky útěkům příslušníků SNB ve Všerubech, kromě Stanislava Lišky uprchli Václav Strouhal, František Martinů a Bohumil Mikeš. Ota Tulačka, který se také zapojil do zpravodajské organizace spolupracující s americkým velvyslanectvím, byl zatčen na počátku září, tentokrát v rámci akce StB Hansa [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], a odsouzen na doživotí (propuštěn 1964).

Oběti neúspěšných útěků na Západ připomíná nedaleké pamětní místo [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků.

Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.