Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská.

Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 A. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].

Pamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964.

4. října 1963 byli z internace v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům] do tehdejšího charitního domu převezeni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) poté, co jim bylo oficiálně oznámeno propuštění z přímé internace. V Mukařově, bývalém letním sídle biskupa Podlahy, žili již pouze pod nepřímým dohledem, mohli přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením ministerstva vnitra podnikat i cesty mimo ni. V květnu 1964 jejich společný pobyt skončil – arcibiskup Beran byl převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], biskup Skoupý do Žernůvky u Tišnova. Zde pobýval do června 1968, kdy mu byl umožněn návrat do úřadu.

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí.

František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Stálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase.

Jaroslav Studený (1923–2008) byl vysvěcen na kněze v Římě v červenci 1947, od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, kde na začátku normalizace organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. Studený byl Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace odsouzen ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po návratu z vězení v roce 1975 pracoval v různých dělnických profesích, až koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků. V letech 1990–2006 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. V roce 1991 udělila obec Bělotín Jaroslavu Studenému čestné občanství a o rok později byl plně rehabilitován.

Pamětní deska v ambitu kostela Jména Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze během pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a Bukovinky k 50. výročí smrti P. Pořízka. V srpnu 2019 byla přemístěna do vstupních prostor místní fary a na její místo v ambitu byla instalována deska P. Markovi [viz Křtiny. Pamětní deska Františku Markovi].

Farář Jaromír Pořízek (1902–1964), rodák z nedaleké Bukovinky, byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Viz též Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.

Deska z červené švédské žuly na výšku s rytým zlaceným textem byla instalována dne 14. června 2010. Iniciátorem a autorem textu byl bývalý příslušník PTP Karel Šťáva. Desku vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic.

První branci z řad bohoslovců, kněží a řeholníků nastoupili k výkonu prezenční vojenské služby 5. září 1950. Povolání k pomocným technickým praporům souviselo s internováním duchovních v rámci tzv. akce K (kláštery) z dubna 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Byli zařazováni do speciálních odloučených rot (dobově nazývaných „kněžské“ či „farářské“), aby nemohli duchovně působit na ostatní vojáky. Po složení přísahy a bez jakéhokoliv výcviku byli odesíláni do stavebnictví a průmyslu stavebních hmot. Délka jejich pobytu u jednotek PTP [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] výrazně překračovala dvouletý vojenský výcvik.

Deska, jejímž autorem je sochař Otmar Oliva, byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození ThDr. Josefa Holubníčka zásluhou rodiny Stanislava Indráka a obce Kyselovice na jeho rodném domě 21. června 1992. Požehnal ji P. Vavřinec Mitáček.

Josef Holubníček (1892–1976) působil po roce 1948 u Církevního soudu v Olomouci. V roce 1952 byl zatčen Státní bezpečností a za rozmnožování a rozšiřování náboženských textů odsouzen na osm let. Vězněn byl ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a žil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby v rodných Kyselovicích. V roce 1966 se odstěhoval do Rokytnice u Přerova, kde působil u Dcer sv. Františka z Assisi. V roce 1970 obdržel finanční odškodnění od Mezinárodního červeného kříže (celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, kde na něm byly prováděny lékařské pokusy). Tuto částku věnoval na zhotovení nových zvonů pro kostel sv. Andělů strážných v Kyselovicích, které v roce 1970 posvětil. Zemřel 5. června 1976 v Rokytnici a byl pohřben do kněžského hrobu v Kyselovicích.

Pamětní deska podle návrhu Vladimíra Havlice a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě v Křížkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950. Slavnostního odhalení 17. května 1995 se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté.

Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v Plzni, kde se po absolvování místního klasického gymnázia (1907) rozhodl pro kněžskou dráhu a studium v Římě. Zde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a rok později získal doktorát teologie.

Žulová deska se zlatým nápisem je umístěna na kostele sv. Martina a připomíná nucený pobyt vysokých katolických hodnostářů v Radvanově (dnes součást města). Byla odhalena 18. srpna 2012 Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana paní Drahuše Brabcové a zástupců města. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem.

Na sklonku roku 1963 se do zámku v Radvanově přestěhoval z Květova domu v Táboře charitní dům pro řeholnice Kongregace sester premonstrátek. Spolu s nimi se sem přesunuli i dříve věznění biskupové Štěpán Trochta a Stanislav Zela a opat Augustin Machalka. Stejně jako v charitním domě v Mukařově [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi] ani zde se již nejednalo o striktní držení v naprosté izolaci, jakkoli vysocí duchovní byli přirozeně i zde hlídáni Státní bezpečností. Mohli však již přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením i vycestovat. 2. května 1964 sem byl převezen arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], který se zde dozvěděl o svém jmenování kardinálem (po této události byly návštěvy účelově zakázány) a 19. února 1965 odsud odcestoval přes Prahu do Říma.

Litoměřický biskup Štěpán Trochta (1905–1974) [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi], odsouzený v létě 1954 k 25 letům a propuštěný v květnu 1960, přišel do charitního domu v Táboře na počátku listopadu 1962 poté, co byl poslán do předčasného důchodu. V Radvanově pobýval až do července 1968, kdy byl soudně rehabilitován a mohl se vrátit do funkce. Světící biskup olomoucký Stanislav Zela (1893–1969), odsouzený na sklonku roku 1950 k 25 letům, byl do Radvanova převezen bezprostředně pro propuštění z vězení v říjnu 1963. Biskup Zela byl soudně rehabilitován v červnu 1969, avšak do diecéze a do úřadu se již vrátit nesměl a v prosinci zde zemřel.

Opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996), odsouzený na jaře 1950 k 25 letům, byl podmínečně propuštěn v březnu 1959. U sester premonstrátek v Táboře a pak v Radvanově žil od dubna 1959 až do pádu komunistického režimu. Dožil se navrácení kláštera v Nové Říši řeholní komunitě v roce 1991, o rok později z úřadu opata abdikoval. Provinciál jezuitského řádu František Šilhan (1905–1985), odsouzený spolu s opatem Machalkou rovněž na 25 let, byl podmíněně propuštěn na amnestii až v květnu 1965. V Radvanově žil od srpna 1965 do roku 1979, poté v charitním domě v Moravci, kde zemřel. Úřadu se vzdal v roce 1971.