Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, Antonína Smrčky a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena z iniciativy Bronislavy Adámkové nahrazena plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy.

Boris Volek (1928–1952) se po válce začal věnovat skautingu. V Kolíně, kam přešel z Prahy studovat průmyslovou školu chemickou, založil ze skautů a spolužáků odbojovou skupinu Bratrstvo, která se chtěla zúčastnit očekávaného státního převratu. V užším vedení Bratrstva působil kromě B. Volka jeho starší spolužák Evžen Vítek (*1924) a vedoucí bývalého junáckého oddílu Jaroslav Martínek (*1929). Ve snaze navázat spojení se zahraničním odbojem přešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici a začal působit jako kurýr. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou činností týkající se strategických průmyslových závodů atp. Po jeho zatčení v dubnu 1950 byla odhalena i činnost Bratrstva. Osmnáct členů skupiny odsoudil Státní soud 18.–20. prosince 1950 za velezradu, špionáž a vyzvědačství (Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu). Boris Volek, odsouzený na 16 let, byl k výkonu trestu převezen do Horního Slavkova. Zde se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14 [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] a spolu s dalšími útěkáři byl znovu souzen v Jáchymově 19.–21. března 1952. Boris Volek a Ladislav Plšek (*1925) byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen. Oba byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově.

Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].

Žulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice.

Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.

Žulová pamětní deska upomínající na zásah policejních složek proti účastníkům koncertu rockových skupin v březnu 1974 byla odhalena 3. dubna 2010. Nahradila provizorní pamětní list, který zde byl z iniciativy Františka Stárka instalován o rok dříve, kdy se u příležitosti 35. výročí konání koncertu sešli jeho protagonisté a další příznivci rockové hudby.

Dne 30. března 1974 se do hostince Amerika v Rudolfově sjelo několik set mladých lidí na koncert rockových skupin. Na základě stížností místních občanů předseda městského národního výboru uvědomil oddělení Veřejné bezpečnosti v Českých Budějovicích, která na místo konání poslala 15člennou skupinu. Ta účastníky přerušeného koncertu, na němž měly vystoupit i kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi], za použití fyzického násilí vytlačila na silnici do Budějovic a autobusy je svážela na nádraží, kde v podchodu na nástupiště účastníky koncertu bili pendreky, kopali a pouštěli na ně služební psy. Přes sto účastníků bylo eskortováno v uzavřené části vlaku do Prahy, kde byli vyslýcháni a fotografováni. Další osoby byly zadrženy v Českých Budějovicích, kde byly ve vazbě ostříhány. Někteří účastníci koncertu byli následně perzekvováni ve školách a na pracovištích. Sedm osob bylo v červenci postaveno před okresní soud v Českých Budějovicích, kde padly i nepodmíněné tresty.

Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města.

Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider.

Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968 a Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale i na dalších místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se jako autor komentářů významně podílel Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska (1936–2017). Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

Pamětní deska s nápisem a reliéfním portrétem věnovaná Ladislavu Lisovi byla odhalena 17. března 2002 Spolkem přátel koz. Autorem pamětní desky je Jan Slovenčík.

Ladislav Lis (1926–2000) patřil mezi disidenty s komunistickou minulostí. S KSČ spojil svůj osud již za války, v době jejího ilegálního působení. Studoval na vysoké stranické škole a pracoval v aparátu ÚV KSČ až do počátku 60. let, kdy byl v souvislosti s potlačováním tzv. revizionismu ze strany vyloučen (v kauze Klementa Lukeše). Do roku 1968, kdy byl rehabilitován, pracoval v manuálních profesích. Během pražského jara působil jako tajemník pražského městského výboru KSČ. V roce 1969 odešel z Prahy a živil se jako lesní dělník. Podepsal Chartu 77 v roce jejího vzniku a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za aktivity v opozici byl několikrát držen ve vazbě (1978, 1979) a po roce 1982, kdy byl mluvčím Charty, dvakrát odsouzen (leden 1983, resp. květen 1984). Na konci 80. let se angažoval v mnoha nezávislých iniciativách (samizdatové Lidové noviny, Hnutí za občanskou svobodu, Československý helsinský výbor). V letech 1990–1992 byl poslancem parlamentu.

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo jeho posledním pracovištěm před zatčením.

Ústecký rodák František Zajíček (1896–1954) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a zformoval skupinu železničních zaměstnanců. Stejně jako za války, kdy v partyzánském oddílu pomocí náloží trhavin poškozovali německé železniční vojenské transporty, se cílem odbojové skupiny staly sabotážní akce na železnici. Skupina se také podílela na shromažďování informací pro exil a na organizaci útěků do zahraničí. 28. května 1949, v době konání 9. sjezdu KSČ, Fr. Zajíček společně se dvěma členy demonstračně poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. Byl zatčen v březnu 1953 a po nalezení úkrytů zbraní a trhavin a odhalení pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 postaven do čela veřejného soudního procesu, který se konal v kulturním sále chemických závodů 29. a 30. dubna 1954. Krajský soud v něm vinil 11člennou skupinu z plánování bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a ozbrojeného útoku na předsedu vlády Antonína Zápotockého. František Zajíček byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, další členové skupiny na doživotí (František Klepal, Václav Prejza), na 25 let (Václav Lukavský) a k dalším dlouholetým trestům. V následných procesech pak byli odsouzeni i někteří rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni Krajským soudem v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček, popravený 7. července 1954 v Praze na Pankráci, byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města.

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů.

RNDr. Václav Šmejkal (1909–1983) byl angažovaným občanem města Ústí nad Labem, kde po válce působil jako ředitel reálného gymnázia, kulturní referent magistrátu a oblastní důvěrník Československé strany národně socialistické. Po nástupu komunistického režimu byl postaven do čela zřejmě prvního exemplárního procesu s gymnaziální mládeží, jehož záminkou bylo rozšiřování letáků s protirežimním obsahem. Ředitel, několik profesorů a studenti byli po zatčení a vyšetřování obviněni z rozvracení lidovědemokratického zřízení. Ve veřejném procesu konaném 23. a 24. září 1948 bylo odsouzeno celkem 23 osob, dr. Šmejkal k nejvyššímu trestu – na devět let za neoznámení trestného činu. V roce 1958 byl odsouzen podruhé, za šíření vlastních textů s vězeňskou tematikou na dva roky. Po propuštění z uranových táborů žil v Praze, vyučil se zedníkem a živil se dělnickými profesemi. Později se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V roce 1969 byl rehabilitován.

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté.

Skupina Praha–Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenským obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v tzv. hradčanském domečku, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud Praha v něm vynesl pět trestů smrti, devět doživotních trestů a jeden 25letý. Bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý (1911–1949) [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic (1902−1949) a Vilém Sok-Sieger (1902−1949) [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela (1917–1949) [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] a obchodník Bohuslav Hubálek (1903−1949) byli 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci. V červenci 1959 zemřel v táboře Vojna na doživotí odsouzený Jiří Voves (1910–1959). Do čela druhého procesu konaného před Státním soudem Praha 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými z řad civilistů byl postaven Václav Žatecký (1902–1981) [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Hodnocení historie této rozvětvené odbojové skupiny je stále předmětem odborných sporů. Část historiků se domnívá, že Praha–Žatec představuje Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím vyprovokovanou protistátní činnost jednotlivců a malých skupin a následnou konstrukci rozsáhlého vojenského spiknutí v politickém procesu, jiní se kloní k názoru, že se jednalo o autentický pokus o svržení komunistického režimu jeho odpůrci, odhalený před uskutečněním branně-bezpečnostními složkami. V Praze se skupina opírala o kontakty v hlavním štábu (Vilém Sok-Sieger, Josef Gonic) i mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti a civilisty (stržm. Václav Šimák, Bohuslav Hubálek), v Žatci jako klíčovém místě existovalo spojení s tamní vojenskou posádkou (Karel Sabela) a civilisty, bývalými vojáky zahraniční armády (Václav Žatecký, Jiří Voves). Hlavním koordinátorem byl Miloslav Jebavý. Podle posledních výzkumů byla skupina Praha–Žatec odhalena v souvislosti se zatčením jednoho z kurýrů zpravodajské skupiny kolem prof. Karla Nigrína. Zatýkání a výslechy dovedly Státní bezpečnost a později také obranné zpravodajství na stopu pražské a žatecké skupiny.