Posts Tagged ‘Babík Pavol (Pavel)’

Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Pátek, 24 října, 2014

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z bývalých vězněných příslušníků SNB Karel Bažant. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR, odstraněna z původního místa a zatím není zpřístupněna.

Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, ke komunistické politice loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let stále působilo mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků policie a četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu v poúnorovém období.

Seznam osob popravených komunistickým režimem z politických důvodů v 50. letech zahrnuje tři desítky příslušníků SNB (včetně těch, kteří sloužili u pohraničních útvarů, a včetně členů Sboru vězeňské stráže, kterým zákon č. 321/1948 Sb. přiznával práva příslušníků SNB), kteří se podíleli na různých protirežimních aktivitách. První představují nejrůznější formy pomoci politicky perzekvovaným osobám, a to nejen mezi členy Sboru vězeňské stráže [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi, Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi] či speciálního útvaru SNB v jáchymovských trestních pracovních táborech [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů], ale i Veřejné bezpečnosti, jako v případě tří pražských policistů Kmínka, Strmisky (jméno na desce je uvedeno chybně) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi] a Maceje [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi]. Druhou skupinu charakterizuje zapojení příslušníků SNB do různých ilegálních skupin [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí, Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům, Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské, Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi]. Další významnou skupinu tvoří členové Sboru národní bezpečnosti, kteří se stali převaděči či kurýry [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu FuksoviKlatovy. Pomník obětem komunistické zvůle, Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen].

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru