Posts Tagged ‘Daněk Karel’

Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana.

Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“

O absolutních trestech se rozhodovalo v tzv. bezpečnostních pětkách; v rozhodování o výši trestu pro jednotlivé členy Světlany nelze hledat jasnou logiku, v každém případě však za přitěžující okolnost byly považovány ozbrojený odpor při zatýkání, významnost postavení v odbojové organizaci, třídní původ, chování při soudním přelíčení (nevypovídání podle vyšetřovacích protokolů, neprojevení lítosti). Přitěžující okolností se paradoxně mohla stát i spolupráce se Státní bezpečností (případ Karla Zámečníka [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]). Ačkoli Světlana disponovala množstvím zbraní, používala je téměř výhradně v případech individuální obrany při zatýkání. Výjimku v tomto ohledu tvoří tzv. Šimarova skupina (označovaná také jako Světlana-Jeseník), která se rozhodla po odchodu do ilegality v souvislosti se zatýkací akcí v březnu 1949 vykonávat „partyzánskou spravedlnost“ na agilních komunistech. Strážmistr SNB Bohumil Hýl, kterého při pokusu o zatčení zastřelil Jaromír Vrba, se stal jedinou obětí na straně režimu. Použití zbraně při zatýkání přispělo v mnoha případech k vynesení absolutního trestu (týkalo se i bratrů Daňků či Karla Zámečníka).

Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč.

Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Odbojová skupina Světlana vznikla na základech druhého odboje zformovaného v partyzánské brigádě Jana Žižky (Josef Vávra-Stařík), skupině Olga (Antonín Slabík) a skupině Ploština (Rudolf Lenhard). Po vzoru partyzánské činnosti byla vojensky organizována. Její vedení i většinu členů představovali pováleční komunisté, kteří na základě partyzánského statusu získali vlivná místa v politických strukturách i v poválečném hospodářství (Sdružení českých partyzánů, Partkol, správa znárodněných podniků). S politickým vývojem po únoru 1948 však nesouhlasili. Činnost partyzánského odboje představovala pro komunistický režim velké bezpečnostní i politické riziko, neboť mezi obyvateli na moravsko-slovenském pomezí se nacházelo velké množství zbraní a mezi bývalými partyzány byly známy i některé problematické aspekty partyzánské činnosti z konce války. Státní bezpečnosti, která proti Světlaně sestavila stejnojmennou operativní skupinu, se podařilo ilegální organizaci infiltrovat, rozkrýt a pomocí agentů-provokatérů později i usměrňovat její činnost. Ačkoli byla Světlana vojensky organizována, její ideový program byl nenásilný, zaměřoval se na zveřejňování a odhalování nedemokratických postupů nového režimu. Letákovými kampaněmi oslovovala různé cílové skupiny (Všem členům SNB a policejním orgánům, Všem příslušníkům armády, Všem místním národním výborům a ONV, Všem odbojářům, Zaměstnancům průmyslu znárodněného, Lide československý, Občané – Moravané). K ozbrojenému vystoupení na podporu restaurace demokratických poměrů mělo dojít v momentu krize režimu; představa, že k takovému zvratu dojde brzy, byla sdílena naprostou většinou odbojových skupin.

Podnět k založení Světlany a její program koncipoval v emigraci Josef Vávra-Stařík (1902–1953) [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], který navázal a udržoval kontakt – korespondenčně i pomocí kurýrů – s bývalými spolubojovníky. Postupně se vytvořilo několik center Světlany: v Komořanech u Vyškova kolem Antonína Slabíka (1914–1981), který byl „výkonným“ velitelem organizace (Světlana-Jarmila), ve Zlíně kolem Vávrových spolupracovníků ve výrobním družstvu Partkol (kolektiv partyzánů) a ve Valašských Kloboukách kolem Rudolfa Lenharda, jenž byl funkcionářem Sdružení českých partyzánů Ploština (Světlana-Makyta). Přes Lenharda byla založena odnož Světlany v Božicích u Znojma kolem tamního hostinského Antonína Daňka (1922–1949) [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] a na Šumpersku kolem Aloise Šimary (Lidečko 1921–1951), označovanou jako Světlana-Jeseník. Také Slabík do ilegální struktury zapojoval další osoby a skupiny, mj. bratry Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku, brněnskou skupinu ve Škodových závodech Brno a zprostředkovaně také skupinu ve Vranovicích, označovanou jako Světlana-Ludmila [viz Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce]. Státní bezpečnost měla o existenci Světlany povědomí již na konci roku 1948. Do rozsáhlé zatýkací akce, jíž bylo pověřeno krajské velitelství v Uherském Hradišti a která se uskutečnila 11. března 1949 na několika místech působení Světlany současně, se činnost Světlany de facto soustředila především na vlastní organizování, včetně pomoci osobám, které byly kvůli zapojení do organizace již pronásledovány, či shromažďování zbraní. Ačkoli zatýkací akce neproběhla příliš úspěšně, členům Světlany, kterým se povedlo se zatčení vyhnout, nezbývalo v zásadě nic jiného než se pokusit přejít hranice (velitel Světlany Antonín Slabík údajně takový povel vydal a sám jej také úspěšně naplnil). Většina členů Světlany však byla při útěcích, které Státní bezpečnost pomocí podvržených zpráv a agentů-provokatérů sama zrežírovala, zatčena, mj. také Rudolf Lenhard, Jaromír Vrba (1920–1950), Alois Šimara ad. V letech 1950 a 1951 byli členové Světlany, ale i desítky osob, které s organizací neměly nic společného, odsouzeni v mnoha procesech [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání.

Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Po roce 1948 bylo v Uherském Hradišti vykonáno pět poprav členů Světlany [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana; Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989, Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], a to 24. října 1950 (Janošík, Lenhard, Mana) a 27. dubna 1951 (Šimara, Zámečník). Další odbojáři ze Světlany byli popraveni v Brně (bratři Daňkové a Jaromír Vrba), členové Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] v Praze na Pankráci (Bakala, Čuba, Pospíšil, Rajnoch, Sacher). Pomník dále připomíná odsouzené k trestu smrti v regionálních politických procesech – ve Vsetíně (Ludvík Fajkus [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]), v Hodoníně (Jaroslav Vetejška [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]), v Kyjově (František Dvořák, viz dále) a v Uherském Hradišti (Tomáš Rumíšek, viz dále).

Odbojová činnost skupiny BOZ-38, kterou v Hodoníně a okolí zformoval bývalý strážmistr protektorátního četnictva a vojenský zběh František Dvořák (1923–1950), se soustřeďovala především na vlastní ozbrojování. Za tímto účelem plánovala (a v několika případech i realizovala) útoky na stanice Sboru národní bezpečnosti. K vrcholnému a spektakulárnímu protirežimnímu vystoupení došlo 19. června 1949 ve vesnici Archlebov, kde Dvořák a další členové skupiny vyhlásili místním rozhlasem „stanné právo“ (akce se zúčastnili v armádních uniformách) a nakrátko zajali místního předsedu KSČ, jemuž strhli stranický odznak a o akci pořídili zápis do stranické legitimace. Brzy poté byla skupina infiltrována Státní bezpečností, mj. Jaroslavem Turečkem, který stejně jako v případě Světlany sehrál úlohu agenta francouzské tajné služby, a údajně také Aloisem Dyčkou [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Při provokační akci (mělo jít o pumovou destrukci muniční továrny na Vsetínsku) byli členové skupiny zatčeni a vyšetřováni v Uherském Hradišti. Soud s 15 obviněnými proběhl v neveřejném procesu 26.–30. června 1950. Státní soud Brno v něm vynesl absolutní trest pro Františka Dvořáka, který byl vykonán 14. října 1950 v Brně.

29. března 1949 byl v obci Javorník zastřelen místní učitel, předseda KSČ a místopředseda místního národního výboru Jan Benada (1910–1949). V souvislosti s vraždou byli mj. vyšetřováni Tomáš Rumíšek (1923–1953) a Josef Švardala (*1908), kteří byli agilním funkcionářem existenčně ohrožováni. Benada měl ovšem spory i s dalšími obyvateli obce. Vykonával funkci národního správce palírny, která byla po únoru 1948 Švardalovi znárodněna, a prosazoval, aby kovárna Tomáše Rumíška byla zabrána pro opravnu traktorů, oběma živnostníkům údajně hrozil, že budou přikázáni do pracovních táborů. Všichni vyšetřovaní byli postupně pro nedostatek důkazů propuštěni. V srpnu 1950 Švardala s manželkou a dvěma syny unesli aerotaxi na lince Piešťany–Karlovy Vary do západního Německa a emigrovali. S cílem dovést vyšetřování do úspěšného konce byl v roce 1951 na stále podezřelého Rumíška nasazen tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Tomu se podařilo z Rumíška vylákat doznání k vraždě a přivést ho na myšlenku utéct za hranice. Rumíšek před fingovaným přechodem, při němž byl v červenci 1952 zatčen, sepsal svou „protistátní činnost“, aby byl „emigrací přijat“. Krajský soud v Uherském Hradišti jej v lednu 1953 odsoudil za velezradu a vraždu k trestu smrti, neboť ji posuzoval jako tzv. politickou vraždu funkcionáře, jenž v obci prosazoval socialistické hospodaření. Po zamítnutí odvolání byl trest vykonán 6. května 1953 v Praze na Pankráci.

Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin.

Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Komemoruje také Samuela Bibzu, jenž spolu s Ladislavem Nosákem (1916–1950) a Viliamem Žingorem (1912–1950) patřil mezi účastníky slovenského povstání v roce 1944, kteří  byli ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v říjnu 1950 v Bratislavě odsouzeni pro vlastizradu a vyzvědačství k trestu smrti a zde popraveni 18. prosince 1950. (Důvod, proč se Bibzovy ostatky ocitly v brněnském krematoriu, není zcela jasný.) V olomoucké věznici byl 9. listopadu 1951 popraven Václav Otčenášek, jenž patřil ke skupině pěti mladíků, kteří se rozhodli odejít ze země s cílem vstoupit do západních armád. Ve vlaku do Domažlic byli 20. října 1950 kontrolováni hlídkou Sboru národní bezpečnosti a došlo zde k přestřelce. Skupině se podařilo uprchnout, kromě Otčenáška, který se při výskoku z vlaku zranil a byl následně zadržen. Otčenášek byl souzen spolu s dalšími šesti osobami (obviněnými ze spolčování, ozbrojování, napomáhání ad.) Státním soudem Brno ve veřejném procesu v Hranicích v červenci 1951. Za velezradu a pokus o vraždu (úmysl usmrtit člena pohraniční stráže) byl odsouzen k trestu smrti. Poslední jméno patří kurýru Štěpánu Starému, který byl v Brně v červnu 1949 zastřelen při zatýkání. Konfederace politických vězňů na pomníku neuvádí dvě jména – Ladislava Malého, aktéra babických událostí, a člena Světlany Karla Zámečníka pro jejich domnělou, resp. prokázanou spolupráci se Státní bezpečností (Karel Zámečník je ale připomínán na pomníku v Uherském Hradišti).

Pomník je i připomínkou praxe komunistického režimu z 50. let, kdy ostatky popravených politických vězňů byly pohřbívány tajně a na neoznačených místech [viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů a Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zájem o místo posledního spočinutí obětí represí 50. let v Brně vyvolal stručný novinový článek z května 1968, v němž se popisuje uložení 24 uren pracovníky brněnského krematoria do společného hrobu v listopadu 1951 a úmysl K 231 tyto ostatky exhumovat. Podle některých dokumentaristů však šlo o krycí legendu, aby urny, stále tajně uchovávané v krematoriu, bylo možné předat rodinám k pohřbení. Od července 1968 do června následujícího roku bylo 17 schránek s ostatky takto vydáno, v urnovém háji byly poté uloženy zbylé nevyzvednuté (Štěpán Starý podle dokumentace krematoria do této skupiny pohřbů nepatří).

 

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru