Posts Tagged ‘Fryč Václav’

Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.

Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru