Posts Tagged ‘Kepka Josef’

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Úterý, 28 června, 2011

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě.

Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Od tohoto ústředního procesu, ve kterém se údajní „agrofašističtí vůdci“ v důsledku fyzického a psychického týrání „doznávali“ k účasti na mezinárodně řízeném spiknutí, se odvíjely další, prezentované veřejnosti jako jednotlivé „odnože Zelené internacionály“. Jednalo se např. o veřejný proces v Ústí nad Labem konaný 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou a další procesy v Praze či Brně v letech 1952 a 1953. V druhém nejvýznamnějším procesu, který se konal v Brně 2.–4. července 1952, bylo odsouzeno patnáct katolických intelektuálů, z toho třináct představitelů moderní české literatury, např. Jan Zahradníček [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody], Václav Prokůpek (22 let), Zdeněk Kalista a Bedřich Fučík (oba 15 let), Ladislav Jehlička (14 let) či František Křelina (12 let). V rámci rehabilitačních řízení v 60. letech byly většině odsouzených sníženy tresty či byli úplně osvobozeni, plně rehabilitováni byli až po pádu komunistického režimu.

Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Pátek, 3 června, 2011

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu.

Profesor Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na Obchodní akademii v Teplicích do zabrání Sudet. V květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002.

Josef Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru