Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin.

Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Komemoruje také Samuela Bibzu, jenž spolu s Ladislavem Nosákem (1916–1950) a Viliamem Žingorem (1912–1950) patřil mezi účastníky slovenského povstání v roce 1944, kteří  byli ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v říjnu 1950 v Bratislavě odsouzeni pro vlastizradu a vyzvědačství k trestu smrti a zde popraveni 18. prosince 1950. (Důvod, proč se Bibzovy ostatky ocitly v brněnském krematoriu, není zcela jasný.) V olomoucké věznici byl 9. listopadu 1951 popraven Václav Otčenášek, jenž patřil ke skupině pěti mladíků, kteří se rozhodli odejít ze země s cílem vstoupit do západních armád. Ve vlaku do Domažlic byli 20. října 1950 kontrolováni hlídkou Sboru národní bezpečnosti a došlo zde k přestřelce. Skupině se podařilo uprchnout, kromě Otčenáška, který se při výskoku z vlaku zranil a byl následně zadržen. Otčenášek byl souzen spolu s dalšími šesti osobami (obviněnými ze spolčování, ozbrojování, napomáhání ad.) Státním soudem Brno ve veřejném procesu v Hranicích v červenci 1951. Za velezradu a pokus o vraždu (úmysl usmrtit člena pohraniční stráže) byl odsouzen k trestu smrti. Poslední jméno patří kurýru Štěpánu Starému, který byl v Brně v červnu 1949 zastřelen při zatýkání. Konfederace politických vězňů na pomníku neuvádí dvě jména – Ladislava Malého, aktéra babických událostí, a člena Světlany Karla Zámečníka pro jejich domnělou, resp. prokázanou spolupráci se Státní bezpečností (Karel Zámečník je ale připomínán na pomníku v Uherském Hradišti).

Pomník je i připomínkou praxe komunistického režimu z 50. let, kdy ostatky popravených politických vězňů byly pohřbívány tajně a na neoznačených místech [viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů a Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zájem o místo posledního spočinutí obětí represí 50. let v Brně vyvolal stručný novinový článek z května 1968, v němž se popisuje uložení 24 uren pracovníky brněnského krematoria do společného hrobu v listopadu 1951 a úmysl K 231 tyto ostatky exhumovat. Podle některých dokumentaristů však šlo o krycí legendu, aby urny, stále tajně uchovávané v krematoriu, bylo možné předat rodinám k pohřbení. Od července 1968 do června následujícího roku bylo 17 schránek s ostatky takto vydáno, v urnovém háji byly poté uloženy zbylé nevyzvednuté (Štěpán Starý podle dokumentace krematoria do této skupiny pohřbů nepatří).

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.