Posts Tagged ‘Terezín’

Praha 7. Pamětní deska Ladislavu Wintersteinovi

Čtvrtek, 22 července, 2021

Mramorovou pamětní desku umístěnou na kamenném opracovaném bloku zasazeném do trávy inicioval generální ředitel společnosti Lighthouse Vltava Waterfront Towers Tamir Winterstein. Slavnostního aktu odhalení v červnu 2005 se zúčastnili izraelský velvyslanec Artur Avnon, pražský primátor Pavel Bém a další hosté.

Ladislav Winterstein (1913–2000) se narodil v Bánovcích nad Bebravou, v prvních letech druhé světové války pracoval v Ústředně židů, v jejímž širším vedení a současně v tzv. stínové vládě (Nebenregierung) ilegálně pomáhající zmírnit dopady protižidovských opatření Slovenského štátu působil jeho bratr Vojtech Winterstein (1903–1970). S jeho pomocí získal falešné doklady a skrýval se, Vojtech přežil deportace do Terezína a Osvětimi. Oba bratři jako sionisté pokračovali po válce v pomoci přeživším slovenským Židům s majetkovými restitucemi a s vystěhováním do Palestiny, resp. po vzniku židovského státu do Izraele – Vojtech jako předseda Sdružení fašistickým režimem rasově pronásledovaných, Ladislav jako právník ministerstva (povereníctva) vnitra, kde vedl agendu restitucí, resp. vyřizování státního občanství. Zatímco Vojtech po únorovém převratu emigroval, Ladislav Winterstein byl v říjnu 1951 zatčen a vyšetřován hlavní správou Státní bezpečnosti v souvislosti s kampaněmi proti sionismu a tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu. V únoru 1954 byl bratislavským krajským soudem osvobozen, nejvyšší soud jej v odvolacím řízení na základě překvalifikování trestného činu odsoudil na 30 měsíců; do vězení vzhledem k délce vazby a amnestii již nemusel nastoupit. V roce 1964 byl L. Winterstein rehabilitován, o dva roky později s rodinou emigroval přes Jugoslávii do Izraele. Zde působil ve Sdružení Židů pocházejících z Československa a po pádu komunistického režimu a obnovení diplomatických vztahů s Izraelem se stal honorárním konzulem ČSFR a posléze ČR v Haifě.

Řevnice. Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi

Úterý, 12 března, 2019

Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska.

Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950

Úterý, 5 března, 2019

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. Součástí expozice je i pamětní deska [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

 

Beroun. Pamětní deska Jaromíru Klimeckému a Ladislavu Královi

Úterý, 2 října, 2018

Skleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních.

Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

Středa, 7 října, 2015

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi

Pátek, 15 března, 2013

Kamenná deska s textem je umístěna na fasádě hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny.

František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi].

Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi

Neděle, 13 ledna, 2013

Deska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý.

František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.

Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Čtvrtek, 14 července, 2011

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach.

Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Na přelomu let 1948/1949 se na výzvu majora Květoslava Prokeše (po únoru byl propuštěn z armády) zapojil do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání; major Prokeš pro skupinu získával spolupracovníky, v první řadě z armádních kruhů, s nimiž připravoval plán vojenského obsazení strategických objektů, zejména rozhlasu, odkud měla zaznít výzva k připojení se k povstání. Od konce roku 1948 se do činnosti ve skupině zapojili kriminální rada ve výslužbě JUDr. Rudolf Hrbek, štábní kpt. Vratislav Janda z posádky v Pelhřimově [viz Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi], příslušník zahraničního odboje Oldřich Vodička [viz Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii], v Brně působící pplk. Václav Kopečný a další. Postupně se také specifikovaly plány na zahájení akce, jež byla stanovena na 17. května 1949 a počítala s vojenským výsadkem posádky v Pelhřimově pod velením V. Jandy, osvobozením politických vězňů na Pankráci ad.

Účast v takto značně nereálně znějícím plánu historici vysvětlují kombinací několika faktorů: jednotliví zúčastnění se mohli domnívat, že okruh zasvěcenců chráněných konspirací je mnohem větší, mohli uvádět ústřední „štáb“ v omyl, když přeháněli rozsah příprav a zapojení jednotlivých podskupin, a možná také spoléhali na to, že k úspěšnosti akce postačí iniciační moment a lidé se k vyhlášenému povstání přidají spontánně. Činnost ilegalistů se podle všeho prozradila až 14. května, kdy pplk. Václav Kopečný informoval obranné zpravodajství v Brně o tom, že jej kontaktovala neznámá osoba se vzkazem a žádostí o schůzku s další (jednalo se o spojky Květoslava Prokeše). Zda tak učinil vědomě, nebo z obavy, že se jedná o provokaci, není jasné. Do jaké míry byl tzv. květnový puč reálně připravovaným pokusem o zvrácení poúnorového politického vývoje a do jaké míry aktéři svůj podíl v něm „doznávali“ pod tlakem brutálních vyšetřovacích metod, nelze zcela spolehlivě rekonstruovat. Nové poznatky zpochybňují, že by skupina, podle ústředních aktérů nazývaná Prokeš–Borkovec, byla větší měrou agenturně řízena.

15. a zejména 16. května se rozběhlo rozsáhlé zatýkání. Státní prokuratura obžalovala 72 osob, v hlavním procesu konaném již 25.–30. července 1949 padly tři rozsudky trestu smrti – pro mjr. Květoslava Prokeše, JUDr. Jaroslava Borkovce a škpt. Vratislava Jandu, JUDr. Hrbek byl odsouzen na doživotí, Oldřich Vodička zemřel 26. května ve vyšetřovací vazbě. Popravy byly vykonány 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byli oba popravení důstojníci rehabilitováni a o rok později povýšeni in memoriam do hodnosti plukovníka.

 

Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Středa, 13 července, 2011

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Středa, 13 července, 2011

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935.

JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Proces s Miladou Horákovou, resp. s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, je označován za největší politický proces v komunistickém Československu a navazovaly na něj desítky dalších následných procesů po celé republice. Soudní líčení, doprovázené masivní propagandistickou kampaní, se konalo 31. května až 8. června 1950 v Praze a bylo v něm z trestných činů velezrady a vyzvědačství obžalováno 13 osob: osm bývalých národněsocialistických funkcionářů (poslankyně Milada Horáková, Františka Zemínová a Antonie Kleinerová, dále František Přeučil, Josef Nestával, Jiří Hejda, Oldřich Pecl a Jan Buchal), představitelé sociální demokracie (Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr) a strany lidové (Bedřich Hostička, Jiří Křížek) a z komunistické strany vyloučený „trockista“, intelektuál Záviš Kalandra. Obžaloba byla vystavěna na vykonstruované existenci tzv. odbojového Direktoria (odvíjející se od Státní bezpečností zachycené schůzky ve Vinoři), které ve spojení se „zrádnou emigrací“ připravovalo nový politický převrat a kalkulovalo s novým válečným konfliktem. Státním soudem byli k smrti odsouzeni Milada Horáková, Jan Buchal [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí], Oldřich Pecl [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi] a Záviš Kalandra [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi]. Antonie Kleinerová, Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi], František Přeučil a Jiří Hejda [viz Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi] byli odsouzeni na doživotí. Zbylé tresty se pohybovaly v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře. Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci.

Těla popravených byla zpopelněna ve strašnickém krematoriu a urny byly uloženy v místním depozitáři [viz Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové], odkud byly v říjnu 1953 převezeny (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do tzv. společného pohřebiště na motolském hřbitově [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů], zatímco další osud ostatků Milady Horákové a Záviše Kalandry zůstává neznámý [viz též Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů]. K plné rehabilitaci všech odsouzených došlo až po listopadu 1989, kdy bylo možné otevřít i otázku soudního stíhání osob, které se na justičních nezákonnostech procesu podílely. V roce 2008 byla Senátem vrchního soudu v Praze odsouzena jediná žijící osoba, tzv. dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Společenská rehabilitace Milady Horákové byla dovršena v roce 2000 uzákoněním Dne památky obětí komunistického režimu, jenž spadá na den její justiční vraždy. Milada Horáková je vnímána jako symbol komunistické represe [viz též Česká Lípa. Pomník Miladě Horákové; Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové; Plzeň. Busta Milady Horákové; Praha 1. Busta Milady Horákové; Teplice. Pomník Miladě Horákové aj.].