Posts Tagged ‘Volek Boris’

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi

Čtvrtek, 30 června, 2011

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, Antonína Smrčky a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena z iniciativy Bronislavy Adámkové nahrazena plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy.

Boris Volek (1928–1952) se po válce začal věnovat skautingu. V Kolíně, kam přešel z Prahy studovat průmyslovou školu chemickou, založil ze skautů a spolužáků odbojovou skupinu Bratrstvo, která se chtěla zúčastnit očekávaného státního převratu. V užším vedení Bratrstva působil kromě B. Volka jeho starší spolužák Evžen Vítek (*1924) a vedoucí bývalého junáckého oddílu Jaroslav Martínek (*1929). Ve snaze navázat spojení se zahraničním odbojem přešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici a začal působit jako kurýr. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou činností týkající se strategických průmyslových závodů atp. Po jeho zatčení v dubnu 1950 byla odhalena i činnost Bratrstva. Osmnáct členů skupiny odsoudil Státní soud 18.20. prosince 1950 za velezradu, špionáž a vyzvědačství (Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu). Boris Volek, odsouzený na 16 let, byl k výkonu trestu převezen do Horního Slavkova. Zde se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14 [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] a spolu s dalšími útěkáři byl znovu souzen v Jáchymově 19.21. března 1952. Boris Volek a Ladislav Plšek (*1925) byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen. Oba byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.

V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při  zatýkání 27. listopadu.

Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) [viz Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi] a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013), nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.) Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (zadržení vězni ze srpnového útěku byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.