Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí.

Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.

Mramorová veduta se zlatým nápisem, emblémem vojenských táborů nucených prací, lipovými listy a rytým portrétem zastřeleného příslušníka 59. PTP byla odhalena v roce 1994, kdy byla založena tradice každoročního setkávání členů Svazu PTP–VNTP. V roce 2007 byl pomník po demolici mostecké kasární zdi, u které byl umístěn, instalován na nynější místo před městským muzeem a slavnostně vysvěcen.

59. pomocný technický prapor Most-Bílina byl zřízen 15. dubna 1951 především pro osoby povolané na tzv. výjimečné vojenské cvičení. Jeho jednotlivé roty byly dislokovány po celém území severozápadních Čech, například v Žatci, Postoloprtech [viz Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu], Kadani, Teplicích, Podbořanech, Slaném, Karlových Varech, Teplé a Stříbře. Vojáci pracovali především u vojenských stavebních podniků na bytové a další výstavbě. Okolnosti tragické události, při které byl 10. května 1952 členem vojenské eskorty v mosteckých kasárnách smrtelně postřelen František Niedermertl (1930–1952), prověřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Viz též Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací.

Deska z leštěné žuly s nápisem a rytou lidskou postavou stojící před ostnatými dráty umístěná na budově obecního úřadu v Korozlukách z iniciativy Okresního úřadu v Mostě byla odhalena v roce 1994 zástupci Konfederace politických vězňů.

Tábor v Sedlci (dnes součást obce Korozluky) byl jedním z pracovních útvarů věznice Plzeň-Bory. V místním (dnes opuštěném) lomu pro těžbu křemenců pracovali do roku 1954 vězni pro Mostecké keramické závody, n. p.

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté.

Skupina Praha–Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenským obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v tzv. hradčanském domečku, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud Praha v něm vynesl pět trestů smrti, devět doživotních trestů a jeden 25letý. Bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý (1911–1949) [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic (1902−1949) a Vilém Sok-Sieger (1902−1949) [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela (1917–1949) [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] a obchodník Bohuslav Hubálek (1903−1949) byli 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci. V červenci 1959 zemřel v táboře Vojna na doživotí odsouzený Jiří Voves (1910–1959). Do čela druhého procesu konaného před Státním soudem Praha 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými z řad civilistů byl postaven Václav Žatecký (1902–1981) [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Hodnocení historie této rozvětvené odbojové skupiny je stále předmětem odborných sporů. Část historiků se domnívá, že Praha–Žatec představuje Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím vyprovokovanou protistátní činnost jednotlivců a malých skupin a následnou konstrukci rozsáhlého vojenského spiknutí v politickém procesu, jiní se kloní k názoru, že se jednalo o autentický pokus o svržení komunistického režimu jeho odpůrci, odhalený před uskutečněním branně-bezpečnostními složkami. V Praze se skupina opírala o kontakty v hlavním štábu (Vilém Sok-Sieger, Josef Gonic) i mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti a civilisty (stržm. Václav Šimák, Bohuslav Hubálek), v Žatci jako klíčovém místě existovalo spojení s tamní vojenskou posádkou (Karel Sabela) a civilisty, bývalými vojáky zahraniční armády (Václav Žatecký, Jiří Voves). Hlavním koordinátorem byl Miloslav Jebavý. Podle posledních výzkumů byla skupina Praha–Žatec odhalena v souvislosti se zatčením jednoho z kurýrů zpravodajské skupiny kolem prof. Karla Nigrína. Zatýkání a výslechy dovedly Státní bezpečnost a později také obranné zpravodajství na stopu pražské a žatecké skupiny.

Mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec 21. července 2000 za účasti generála Antonína Špačka, starosty města, rodinných příslušníků a dalších hostů.

Kapitán Karel Sabela (1917–1949) získal vojenské vzdělání v záložní důstojnické škole. Za války působil v cizinecké legii a později v československé zahraniční armádě a za válečné zásluhy získal několik vyznamenání. Od roku 1947 působil u 21. tankové brigády v Žatci. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl kapitán Sabela velet tankovému útoku. Po zatčení byl v červnu 1949 spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a 18. července popraven v Praze na Pankráci.

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny.

Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované Miladě Horákové [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950].

Milada Horáková (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou, z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel dr. Bohuslav Horák (1899–1976, Washington) na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu.

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF.

Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Pamětní deska obětem komunistické zvůle byla odhalena 15. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů pod záštitou Okresního úřadu Litoměřice a Městského úřadu Lovosice.

Pamětní desky obětem komunismu byly odhaleny 26. června 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Desky z tmavého terrazza s rytým a pozlaceným písmem jsou umístěny protilehle ve vestibulu budovy okresního soudu (bývalého krajského soudu).