Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

Expozice připomíná zejména historii budovy spojenou s pankráckou věznicí. Expozice byla vytvořena na základě podnětu předsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimíra Stiboříka. Zpracování projektu realizoval Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Součástí pietního místa je bronzová plastika Jiřího Sozanského Šedesátý devátý – pocta Janu Palachovi, která vznikla v letech 2007–2008.

Od roku 1933 sídlil v novém Justičním paláci krajský trestní soud a sousední vězeňské zařízení bylo věznicí tohoto soudu až do roku 1948. V období okupace v letech 1939–1945 sloužil justiční komplex i věznice německému soudu a gestapu, po válce zde byli souzeni váleční zločinci a kolaboranti. V letech 1948–1952 byl palác sídlem Státního soudu a státní prokuratury. Ve velké porotní síni se konaly politické soudní procesy s osobami obžalovanými z protistátní činnosti. Rozsudky smrti oběšením se vykonávaly v pankrácké věznici. Od roku 1952 sídlil v Justičním paláci Nejvyšší soud a generální prokuratura a od roku 1970 Nejvyšší soud ČSSR a Nejvyšší soud ČSR, který mimo jiné přezkoumával rozsudky trestu smrti, jež byly nadále vykonávány v pankrácké věznici. Poprava posledního politického vězně se konala v roce 1960 [viz též Praha 4. Památník Pankrác].

Muzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992.

Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen odsouzených z politických důvodů ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005  se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].

Pamětní místo tvoří zdobený železný kříž s hlavou Krista a černou kovovou tabulkou s bílým nápisem. Památník obětem násilí, zla a válek vysvětil 14. listopadu 1999 českobudějovický biskupský vikář Václav Dvořák. Svěcení a pietního aktu se zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů a Parlamentu ČR.

Základ pomníku tvoří kruh o průměru čtyři metry, po jehož obvodě jsou rozmístěny neupravované lomové kameny. Na kamenech je položen dřevěný symbol protiválečného hnutí a generace hippies 60. let. Autorem pomníku, který má připomínat protirežimní subkulturu spojenou s identifikací se západním životním stylem a hudbou, je plzeňský akad. sochař Jaroslav Šindelář. Nápis bigbít ve středu pomníku odkazuje také na hudební festival, který se v parku koná každoročně na 1. máje. Prostředy na realizaci pomníku byly pořízeny ve veřejné sbírce, byl odhalen 1. května 2009.

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí.

Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.

Křížová cesta ke svobodě dedikovaná vězňům uranových dolů vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů, byla odhalena 25. května 1996 ministrem vnitra ČR Janem Rumlem, starostou Jáchymova a posvěcena opatem B. V. Tajovským a převorem Hugo Pitelem. Političtí vězni se zde každoročně setkávají v rámci vzpomínkové akce Jáchymovské peklo.

Ústřední pískovcová plastika nazvaná Brána svobody zpodobňuje na straně obrácené do náměstí reliéf mříže, klesající mužskou postavu a nápis 1948–89, na odvrácené straně je postava ženská. Na ni navazuje řada pamětních kamenů s názvy a symboly bývalých vězeňských pracovních táborů na Jáchymovsku: Barbora (trny), Bratrství (okovy), Eliáš (mříže), L-Elko [Vykmanov II] (Jidášův měšec), Mariánská (růže), Nikolaj (spoutané ruce), Rovnost (vánoční zvoneček), Svornost (prameny a slzy), Vykmanov [I] (ostnatý drát), Hornoslavkovsku: Ležnice (květiny), Prokop (oprátka), Svatopluk (řetěz), 12 [XII] (svíce) a Příbramsku: Bytíz (koule s řetězem), Vojna (lipová větvička). Autorem pamětního místa je sochař Roman Podrázský. Pamětní místo je součástí naučné stezky s názvem Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo].

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu, připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který dalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou.

Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce a přetržený řetěz jako motiv přetržených pout, jež lidé rozlomili svým odhodláním k přechodu střežené hranice. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1989 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích) [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].