Posts Tagged ‘Hejna Jiří’

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Praha 3. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Úterý, 12 července, 2011

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Středa, 8 června, 2011

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II].

Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru