Posts Tagged ‘Šnaidr (Šnajdr) Václav’

Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen

Neděle, 27 ledna, 2019

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda.

Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Za jednu z vhodných lokalit byla StB vytipována (bývalá) obec Myslív nedaleko současného hraničního přechodu Všeruby–Eschlkam [viz Všeruby. Informační tabule akce Kámen]. Pod velením příslušníků vnitřní Státní bezpečnosti (Evžen Abrahamovič, Emil Orovan, Amon Tomašoff) se na akci Kámen podíleli i členové stanice SNB ve Všerubech. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy titíž lidé, kteří pomáhali uprchlíkům, spolupracovali v jiných případech na jejich zadržení. V tomto nezáviděníhodném postavení se ocitli i zdejší velitel SNB Stanislav Liška a jeho zástupce Václav Šnaidr, kteří s vědomím oblastního velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka pomoc uprchlíkům koordinovali. S. Liška i Fr. Havlíček o akci Kámen pomocí svých kontaktů informovali Západ (varování pak zveřejnilo české vysílání BBC). Zatímco Stanislavu Liškovi se podařilo také uprchnout, František Havlíček a Václav Šnaidr byli zataženi do volavčí sítě StB a v roce 1951, kdy se v souvislosti s budováním železné opony akce Kámen uzavírala, byli zatčeni, odsouzeni a o rok později popraveni [viz Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle].

Současně u Všerub nadále probíhaly ilegální přechody, které s vědomím a pomocí místních příslušníků SNB organizovala převaděčská síť, v níž operoval kdyňský rodák Ota Tulačka (1913–1991) a bývalý příslušník RAF Josef Hýbler (1913–1984) s napojením na tajemníka amerického velvyslanectví Waltera Birgea (1913–2002). Po zatčení J. Hýblera v březnu 1949 v rámci akce Státní bezpečnosti Norbert [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] převáděl O. Tulačka až do srpna, kdy se převaděčská síť rozpadla také díky útěkům příslušníků SNB ve Všerubech, kromě Stanislava Lišky uprchli Václav Strouhal, František Martinů a Bohumil Mikeš. Ota Tulačka, který se také zapojil do zpravodajské organizace spolupracující s americkým velvyslanectvím, byl zatčen na počátku září, tentokrát v rámci akce StB Hansa [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], a odsouzen na doživotí (propuštěn 1964).

Oběti neúspěšných útěků na Západ připomíná nedaleké pamětní místo [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Pátek, 24 října, 2014

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z bývalých vězněných příslušníků SNB Karel Bažant. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR, odstraněna z původního místa a zatím není zpřístupněna.

Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, ke komunistické politice loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let stále působilo mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků policie a četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu v poúnorovém období.

Seznam osob popravených komunistickým režimem z politických důvodů v 50. letech zahrnuje tři desítky příslušníků SNB (včetně těch, kteří sloužili u pohraničních útvarů, a včetně členů Sboru vězeňské stráže, kterým zákon č. 321/1948 Sb. přiznával práva příslušníků SNB), kteří se podíleli na různých protirežimních aktivitách. První představují nejrůznější formy pomoci politicky perzekvovaným osobám, a to nejen mezi členy Sboru vězeňské stráže [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi, Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi] či speciálního útvaru SNB v jáchymovských trestních pracovních táborech [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů], ale i Veřejné bezpečnosti, jako v případě tří pražských policistů Kmínka, Strmisky (jméno na desce je uvedeno chybně) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi] a Maceje [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi]. Druhou skupinu charakterizuje zapojení příslušníků SNB do různých ilegálních skupin [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí, Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům, Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské, Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi]. Další významnou skupinu tvoří členové Sboru národní bezpečnosti, kteří se stali převaděči či kurýry [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu FuksoviKlatovy. Pomník obětem komunistické zvůle, Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen].

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle

Čtvrtek, 9 června, 2011

Pomník, jehož autorem je akad. sochař Olbram Zoubek, je symbolická plastika ženy ve smutku stojící na nízkém podstavci, na němž je umístěna pamětní deska s nápisem. Byla odhalena 22. května 1993 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Původně cínová socha byla po zničení neznámými pachateli odlita z bronzu. Při rekonstrukci Hostašových sadů v roce 2015 byl pomník přemístěn z centrální části parku na vyvýšené místo na konci promenády u bývalého městského opevnění.

Mezi oběti komunistické perzekuce z Klatov a okolí patří skupina příslušníků Sboru národní bezpečnosti, odsouzených Státním soudem Praha v neveřejném procesu (pouze před tzv. organizovanou veřejností z řad SNB a Pohraniční stráže), který se konal 27. a 28. května 1952 ve Fučíkově sále v Plzni. Do jeho čela byli postaveni plukovník SNB František Havlíček a vrchní strážmistr SNB Václav Šnaidr (Šnajdr). Fr. Havlíček (1908–1952) se po válce stal oblastním velitelem SNB v Klatovech a také styčným důstojníkem s americkými vojenskými úřady. Po únorovém převratu těchto kontaktů využil a předával jim zprávy o bezpečnostní situaci v zemi. Později se této činnosti ujal Václav Šnaidr (1911–1952), který se jako zástupce velitele posádky SNB ve Všerubech podílel také na převádění perzekvovaných osob za hranice. V polovině roku 1949 byl Fr. Havlíček ze zdravotních důvodů penzionován (od r. 1943 do konce války byl vězněn v koncentračních táborech v Německu), nadále však pracoval v civilním sektoru. V této době byl kontaktován agentem-provokatérem, který činnost skupiny začal usměrňovat a sbírat kompromitující informace [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. K zatýkání Státní bezpečnost přistoupila v srpnu 1951. V procesu byli František Havlíček a Václav Šnaidr za vyzvědačství a velezradu odsouzeni k trestu smrti, vrchní strážmistři SNB Oldřich Novák (*1911) a František Kozák (*1912) a bývalí příslušníci SNB Emilian Bejček (*1912) a Josef Baštář (*1912) na doživotí, vrchní strážmistr Josef Dušek (*1910) na 22 let. Na 20 let byli odsouzeni také bratr Václava Šnaidra Josef (*1921) a v následném procesu v březnu 1953 i manželka Františka Havlíčka Anna (*1916), držená přes rok ve vyšetřovací vazbě. František Havlíček a Václav Šnaidr byli popraveni 12. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.