Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček.

Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska.

Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Patinovanou bronzovou desku Pavlu Landovskému umístěnou na jeho rodném domě odhalil 10. září 2010 Eugen Brikcius. Z iniciativy novinářů Zdeňka Hrabici a Luboše Göbla ji vytvořil sochař Radomír Dvořák. Pamětní deska jej zobrazuje ve slavných filmových rolích (Utrpení mladého Boháčka, 1969, Černí baroni, 1992), forma „policejního“ trojportrétu odkazuje k jeho pronásledování.

Pavel Landovský (1936–2014) patřil ve druhé polovině 60. let mezi nejpopulárnější české filmové a divadelní herce, podpisem Charty 77 však veřejné herecké angažmá ztratil a mohl se podílet jen na tzv. bytových divadlech disentu. V rámci akce Asanace jej Státní bezpečnost v roce 1978 přiměla k odchodu do emigrace, kde se stal hercem vídeňského Burgtheatru a odkud se po roce 1989 zase vrátil. Landovský patřil k prvním signatářům Charty 77 a zúčastnil se také pokusu předat prohlášení nové nezávislé iniciativy československým úřadům [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi; Praha 6. Pomník Chartě 77].

Pomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína.

Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Viz též Košice. Busta Anastáze Opaska.

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici.

Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Zdeněk Bechyně (1905–1974 ) byl v letech 1945–1948 členem krajského vedení sociální demokracie v Karlových Varech a náhradníkem ústředního výkonného výboru; odpůrce Fierlingerovy prokomunistické politiky. V březnu 1949 byl poprvé zatčen a v září téhož roku propuštěn. Znovu zatčen byl v červnu 1950 a v roce 1951 odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům vězení; propuštěn byl až v červnu 1964. V době pražského jara 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 byl zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi činnost přípravného výboru ukončil. Na jaře 1969 se v Londýně setkal s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD. Do své smrti žil v ústraní v Mariánských Lázních.

František Čoupek (1893–1972) začal po roce 1920 působit v sociálně demokratické straně a jejích odborech, posléze byl zvolen členem krajského stranického vedení v Brně. Za německé okupace byl vězněn. Po válce až do roku 1948 byl předsedou brněnského krajského výkonného výboru a současně členem ústředního výkonného výboru strany; byl odpůrcem Fierlingerovy linie. V době únorové krize 1948 byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V roce 1953 byl zatčen a v procesu s brněnskými sociálními demokraty v dubnu 1955 jako hlava protistátní skupiny odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v prosinci 1963. Na jaře 1968 se zapojil do úsilí o obnovu Čs. sociální demokracie a byl zvolen do pětičlenného přípravného výboru strany. Po srpnové sovětské invazi 1968 odešel do ústraní.

Přemysl Janýr (1926–1998) byl od roku 1945 členem sociální demokracie a 1945–1948 předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise mládeže ČSSD. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení, v roce 1955 byl podmíněně propuštěn. V roce 1965 byl rehabilitován a poté působil jako novinář. Na jaře a v létě 1968 patřil k protagonistům úsilí o obnovu sociální demokracie, stal se členem přípravného výboru a účastnil se všech jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Pracoval jako funkcionář exilové ČSSD, ve Vídni vydával občasník Korespondence, podporoval československý disent, publikoval v exilovém tisku. Koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení ČSSD a jejího tisku.

Josef Munzar (1904–1971) byl od roku 1926 členem a funkcionářem sociálně demokratické strany a jejích odborů. Po únorovém převratu 1948 byl zbaven funkcí a propuštěn ze zaměstnání. Na přelomu 40. a 50. let udržoval styky se sociálně demokratickou opozicí proti komunistickému režimu, rozšiřoval protistátní letáky a údajně navázal spojení s exilovou ČSSD. V lednu 1954 byl zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen ve velkém procesu s „pravicovými“ sociálními demokraty k sedmnácti letům vězení; v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se aktivně podílel na pokusu o obnovení činnosti sociální demokracie a stal se jedním z pěti členů jejího ústředního přípravného výboru.

Zdeněk Peška (1900–1970) působil jako profesor ústavního práva na Právnické fakultě UK v Praze a předseda Sdružení sociálně demokratických právníků. Během druhé světové války byl vězněn. Po únorovém převratu 1948 se podílel na protikomunistické rezistenci. V roce 1949 byl zatčen a následující rok v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k 25 letům vězení [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se účastnil diskuzí někdejších funkcionářů sociální demokracie o možnosti obnovy strany, k níž se stavěl dosti skepticky, a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu.

Josef Veverka (1903–1971) byl od roku 1920 členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, posléze redaktorem jejího tisku. Během protektorátu byl dvakrát vězněn. Po únoru 1948 byl zbaven všech funkcí, propuštěn z redakce Stráže severu a vyloučen z ČSSD. V září 1949 byl nejprve internován v pracovním táboře, poté zatčen a v červnu 1950 v procesu se sociálními demokraty odsouzen ke dvanácti letům vězení, v listopadu 1954 v novém procesu na doživotí (trest později změněn na dvacet jedna let vězení). Propuštěn byl až v lednu 1964 po intervenci britské Labour Party. V době pražského jara 1968 se stal členem přípravného výboru pro obnovení činnosti ČSSD a předsedou liberecké odbočky sdružení K 231.

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku.

Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem.

Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.