Posts Tagged ‘Hořínek Karel’

Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem

Středa, 10 července, 2019

Černou pamětní desku umístěnou z iniciativy historičky Petry Michalové a starosty obce Petra Pipka na zrekonstruovaný pomník obětem první světové války odhalil 25. srpna 2018 Jaromír Stojan z pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě. Požehnal ji pater Jozef Ziaťko, duchovní správce farnosti Habry, za účasti místních, rodáků i dalších hostů.

Pamětní deska je věnována občanům Jiříkova, kteří byli v padesátých letech odsouzeni v politických procesech: Josefu Caklovi (*1897), Bohumíru Caklovi (*1929), Františku Maruškovi (*1908), Bohuslavu Maruškovi (*1920), Bohuslavu Grundovi (*1906), Josefu Polnickému (*1929), Bohumilu Vrbovi (*1920), Janu Miřáckému (*1932) a Václavu Šímovi (*1904). Jako první byl za ukrývání ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952) [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] odsouzen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob Josef Cakl v procesu konaném 8.–12. října 1951 v Praze. Jeho syn Bohumír Cakl, B. Maruška a B. Grund byli odsouzeni na 20, resp. 16 a 4 roky ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech v červenci 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi], ostatní pak v následných procesech.

Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Neděle, 25 října, 2015

Busta, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, byla odhalena 11. srpna 1990, u příležitosti 120. výročí narození Mons. Jana Šrámka. Byla umístěna na jeho rodném domě (dnes obecní úřad) z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov.

Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi], v roce 1909 byl jedním z iniciátorů a celoživotním předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do roku 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci klášterů a řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde František Hála v srpnu 1952 zemřel. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Janu Šrámkovi in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Neděle, 20 ledna, 2013

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy Františka Brože a Konfederace politických vězňů.

Miloslav Růžička (*10. října 1925 Vilémov) byl zatčen v prosinci 1951 a obviněn z účasti na letákové kampani požadující po únoru 1948 zajištění svobodných voleb pod patronací Západu. Letáky se našly v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. M. Růžička byl souzen v procesu s P. Josefem Chadrabou [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi] 17. a 18. ledna 1952 v Praze. Z pětiletého trestu, který odpykával v jáchymovských táborech, byl propuštěn na základě prezidentské milosti v prosinci 1954. Po návratu do Vilémova dále pracoval na rodinném statku, poté v místním JZD, kam vstoupil po jeho založení v roce 1957.

Sedlácký původ, zkušenosti z věznění i kontakty s dalšími perzekvovanými rodinami přivedly Miloslava Růžičku k rozsáhlé badatelsko-dokumentační práci o osudech selského stavu za komunistického režimu, jež publikoval ve třech monografiích. Inicioval také v regionu vznik několika pamětních míst připomínajících represe 50. let namířené proti soukromě hospodařícím zemědělcům, obdobně jako František Brož (*1939) z Květinova, iniciátor této pamětní desky [viz Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace].

Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Pátek, 15 července, 2011

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994.

Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi.

Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pátek, 15 července, 2011

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů.

František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi.

Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Pátek, 15 července, 2011

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský.

Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Mnoho občanů z regionu přivedla do vězení protirežimní činnost Karla Hořínka, jenž byl postaven do čela veřejného procesu konaného před Státním soudem Praha v chotěbořské sokolovně 26. a 27. září 1951; líčení před tzv. organizovanou veřejností bylo přenášeno i místním rozhlasem. Karel Hořínek (1901–1952), v roce 1938 demobilizovaný štábní kapitán československé armády, byl v roce 1946 odsouzen za kolaboraci (aktivní činnost v Lize proti bolševismu). Po útěku z pracovního tábora v Malých Svatoňovicích na jaře 1949 začal v ilegalitě organizovat protikomunistický odboj (shromažďování zbraní, protirežimní letáky, výhrůžné dopisy aktivním komunistům). Tam, kde jej lidé byli ochotni skrývat, zakládal z osob nespokojených s režimem ilegální skupiny. Po zachycení jejich činnosti Státní bezpečnost spustila od jara 1950 zatýkání a přípravu desítky procesů. Rozsah represí [viz též Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ovlivnila skutečnost, že Hořínek po zatčení (březen 1950) svou činnost před vyšetřovateli nijak neskrýval, nicméně rozšířené přesvědčení, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, vyšetřovací svazky nepotvrzují. Karel Hořínek byl odsouzen k trestu smrti a popraven 7. února 1952 v Praze na Pankráci. Spolu s ním byli k vysokým trestům (16 až 25 let) odsouzeni Alois Bláha a Rudolf Mentlík z Čáslavska, Václav Mareček a Vladimír Krška z Golčova Jeníkova, Josef Koudelka a Jiří Vlach z Vilémova a Karel Štědrý z Chotěboře.

Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Pátek, 15 července, 2011

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Protirežimní aktivity v regionu, jejich formování i následné represe zásadním způsobem ovlivnil příchod ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952). Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a v návaznosti na veřejný proces v Chotěboři v září 1951 [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] postupně odsuzovány v celé sérii následných procesů (Praha 8.–12. října 1951 [viz Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem], Praha 15.–17. ledna a 17.–18. ledna 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], Habry 3.–5. července 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ad.).

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici.

U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

V roce 2012 byly k ústřednímu památníku instalovány dvě tmavě šedé mramorové desky. Nesou jména 38 politických vězňů, jejichž ostatky (pohřbené zde v roce 1965) se společným úsilím Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR podařilo spolehlivě identifikovat. Jedná se o 21 popravených a 17 během věznění zemřelých mužů. Poslední jméno patří Vlastě Charvátové, manželce popraveného Josefa Charváta, která byla ve stejném procesu v srpnu 1949 odsouzena na doživotí [viz též Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Na pohřebišti se nacházejí i další samostatné desky, jež jsou výsledkem individuálních iniciativ rodin politických vězňů.

Viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru