Posts Tagged ‘Křižan Jan’

Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi

Pátek, 20 listopadu, 2020

Soukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej.

Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.

Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín.

Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Štěpán Gavenda (1920–1954) se stal jedním z nejúspěšnějších kurýrů, za hranice odešel již v dubnu 1948 poté, co byl vyšetřován ohledně napomáhání neodsunutým Němcům při přechodu hranic . Od podzimu 1948, kdy již absolvoval několik převaděčských akcí, se stal kurýrem pracujícím pro americkou zpravodajskou službu, resp. pro zpravodajskou exilovou službu mjr. Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Spolu s Milošem Zemánkem (*1924) vytvořili v Československu síť spolupracovníků a převedli přes šedesát uprchlíků. Po zatčení 1. srpna 1949 byli v červnu 1950 odsouzeni Státním soudem na doživotí. V lednu 1952 Gavenda spolu s dalšími pěti vězni (jedním z nich byl Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi]) uprchl z věznice v Leopoldově a kromě jednoho se všem podařilo překročit hranice. Gavenda se přes vysoké riziko rozhodl v práci kurýra pokračovat. Poté, co byl 1. listopadu 1952 zadržen východoněmeckými orgány a vydán do Československa, jej 15. dubna 1954 Krajský soud v Uherském Hradišti odsoudil k trestu smrti. Štěpán Gavenda byl popraven 28. června 1954 v Praze na Pankráci.

Záviš Kalandra (1902–1950) byl souzen v procesu s Miladou Horákovou jako vůdce smyšlené trockistické skupiny a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi].

Jan Křižan (1915–1951) z Valašského Meziříčí byl odsouzen v procesu v Mikulově 12.–14. prosince 1950 a popraven 14. června 1951 v Brně [viz Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi].

Antonín Janošík (1926–1950), Rudolf Lenhard (1918–1950), František Mana (1910–1950) a Alois Šimara (1921–1950) byli členy organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], popravení v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Ferdinand Brindza (1926–1958), člen Světlany, odsouzen na patnáct let, zemřel ve vězení. Josef Leskovjan (1907–1951), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti pět dní po svém zatčení. Karel Štrbík (1900–1950), člen Světlany, zemřel v nemocnici v Uherském Hradišti tři měsíce po zatčení. Alois Pohůnek (1914–1949), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v den zatčení [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi]. Jan Skřipka (1895–1957), člen Světlany, zemřel ve věznici Mírov. Oldřich Pajdla (1911–1954), člen Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské], odsouzen na jedenáct let, zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Jan Janoušek (1900–1954) zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Josef Plánka (1930–1951), student vsetínského gymnázia, zemřel při útěku z jáchymovských pracovních táborů. Zdeněk Šipula (1931–1952), zatčen v dubnu 1951, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v březnu 1952.

Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin.

Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Komemoruje také Samuela Bibzu, jenž spolu s Ladislavem Nosákem (1916–1950) a Viliamem Žingorem (1912–1950) patřil mezi účastníky slovenského povstání v roce 1944, kteří  byli ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v říjnu 1950 v Bratislavě odsouzeni pro vlastizradu a vyzvědačství k trestu smrti a zde popraveni 18. prosince 1950. (Důvod, proč se Bibzovy ostatky ocitly v brněnském krematoriu, není zcela jasný.) V olomoucké věznici byl 9. listopadu 1951 popraven Václav Otčenášek, jenž patřil ke skupině pěti mladíků, kteří se rozhodli odejít ze země s cílem vstoupit do západních armád. Ve vlaku do Domažlic byli 20. října 1950 kontrolováni hlídkou Sboru národní bezpečnosti a došlo zde k přestřelce. Skupině se podařilo uprchnout, kromě Otčenáška, který se při výskoku z vlaku zranil a byl následně zadržen. Otčenášek byl souzen spolu s dalšími šesti osobami (obviněnými ze spolčování, ozbrojování, napomáhání ad.) Státním soudem Brno ve veřejném procesu v Hranicích v červenci 1951. Za velezradu a pokus o vraždu (úmysl usmrtit člena pohraniční stráže) byl odsouzen k trestu smrti. Poslední jméno patří kurýru Štěpánu Starému, který byl v Brně v červnu 1949 zastřelen při zatýkání. Konfederace politických vězňů na pomníku neuvádí dvě jména – Ladislava Malého, aktéra babických událostí, a člena Světlany Karla Zámečníka pro jejich domnělou, resp. prokázanou spolupráci se Státní bezpečností (Karel Zámečník je ale připomínán na pomníku v Uherském Hradišti).

Pomník je i připomínkou praxe komunistického režimu z 50. let, kdy ostatky popravených politických vězňů byly pohřbívány tajně a na neoznačených místech [viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů a Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zájem o místo posledního spočinutí obětí represí 50. let v Brně vyvolal stručný novinový článek z května 1968, v němž se popisuje uložení 24 uren pracovníky brněnského krematoria do společného hrobu v listopadu 1951 a úmysl K 231 tyto ostatky exhumovat. Podle některých dokumentaristů však šlo o krycí legendu, aby urny, stále tajně uchovávané v krematoriu, bylo možné předat rodinám k pohřbení. Od července 1968 do června následujícího roku bylo 17 schránek s ostatky takto vydáno, v urnovém háji byly poté uloženy zbylé nevyzvednuté (Štěpán Starý podle dokumentace krematoria do této skupiny pohřbů nepatří).

 

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru